Článek
Přesně před sto lety, 12. března 1925 zemřel „otec čínské revoluce“, zakladatel politické strany Kuomintang a první prezident Čínské republiky Sunjatsen (孙中山Sun Čung-šan)[1].
Sunjatsen zemřel v Pekingu, kam přijel jako předseda jihočínské vlády na pozvání severočínské vlády k jednání o podmínkách ukončení nepřátelství. Pohřben byl původně v Chrámu azurových oblaků 碧云寺 v Západních horách u Pekingu.
V roce 1926 ale vypsala Kuomintangská vláda soutěž na projekt mausolea, ve kterém budou Sunjatsenovy ostatky definitivně uloženy. Zvítězil návrh nadějného mladého architekta, absolventa Cornell University Lü Jen-č´ 吕彦直 [2]. Zhotovením Sunjatsenovy sochy pro katafalk byl však pověřen český sochař Bohuslav Kočí, legionář, který se rozhodl zůstat po demobilizaci na Dálném východě. Z Vladivostoku odejel do Číny, žil v Ťiencinu, Pekingu a posléze v Šanghaji, kde učil na výtvarné akademii. V Číně byl znám pod jménem 高祺 (Kao Čchi) [3] Pro Kočího to byl velký úspěch. Uspěl v konkurzu, kterého se účastnilo kromě několika domácích i osm umělců z Evropy, mj. z Německa, Rakouska a Ruska. [4]
Pro mausoleum byla vybrána exkluzivní lokalita – Purpurová hora紫金山u Nankingu, který se v roce 1927 stal novým hlavním městem. Na velkolepou slavnost zorganizovanou u příležitosti přenesení ostatků byl na přelomu května a června 1929 pozván celý v Číně akreditovaný diplomatický sbor. Za Československo, které v té době ještě nemělo s Čínou navázáno řádné diplomatické styky, se akce kromě sochaře Kočího účastnil důvěrník čs vlády v Pekingu a v Šanghaji Jaroslav Hnízdo. [5]
Díky zprávě, kterou pan Jaroslav Hnízdo poslal do Prahy, jsme o celé akci podrobně informováni. Dozvídáme se, že se zúčastnili vyslanci sedmnácti států: USA, Velké Británie, Belgie, Brazílie, Dánska, Francie, Holandska, Itálie, Japonska, Kuby, Norska, Polska, Portugalska, Španělska, Švédska, Turecka a Svaté Stolice. Oba Češi spolu s Poláky a Turky přicestovali ze Šanghaje vlakem, Angličané a Japonci „připluli se svými suitami na válečných lodích. Ostatní dorazili z Pekingu, protože zatím odmítali přestěhovat své úřady do Nankingu, který byl po nedávném bombardování z větší části v troskách.“
Akce trvala sedm dní. První den, 30. května 1929, pořádal ministr zahraničí recepci. Druhý den se Čankajšek spolu se zahraničními hosty „poklonil ostatkům Sunjatsena“. Dále se pak 1. června konalo „procesí ke katafalku… Průvod vyšel před 4. hodinou ranní z hlavního stanu kuomintangu. Pozůstatky zemřelého v bronzové rakvi. Cizí diplomaté šli jen dvě hodiny, pak se od průvodu odpojili a vrátili se až za další dvě hodiny, aby k mausoleu vystoupali po 369 schodech.“
Na rozdíl od cizinců „členové rodiny, vláda, zástupci provincií a vojsko absolvovali celou cestu.“ Další den se konala garden party a 3. června recepce v důstojnickém klubu. Akce pokračovala ještě další dva dny. Zahraniční hosté se ale zúčastnili pouze programu naplánovaného na 31. květen a 1. červen, protože „odmítli strávit v hotelu, který je nezpůsobilý k delšímu pobytu, více než jednu noc… Hotel je příliš primitivní a po nedávných válečných událostech ještě ve velmi špatném stavu,“ píše se v korespondenci.
Jaroslava Hnízda překvapila „naprostá nepřítomnost civilního obyvatelstva, nezájem, netečnost. Vláda se snaží udělat ze Suna idol, ale obyvatelstvo to nechápe… Lid se vůbec neúčastnil, nezájem, nerozumí, Sun mu vůbec nic neříká. Nankingská vláda se všemožně snaží udělat z něho hrdinu, zdá se však, že široké masy dosud nedostatečně chápou učení tohoto revolucionáře.“ [6]
Proč byl Nanking „po nedávném bombardování v troskách“?
V roce 1925 se Národní revoluční armáda vydala z Kantonu na sever s cílem ukončit vládu severních militaristů a zemi sjednotit. Když dospěla k průmyslovým městům na Dlouhé řece, kde měly západní mocnosti a Japonsko soustředěný obrovský majetek, dostala snaha o sjednocení Číny mezinárodní rozměr. Velmoci byly odhodlané bránit svůj majetek i za cenu krajního řešení. Rozmístily na Dlouhé řece od Šanghaje po Čunking dvaašedesát válečných plavidel a dopravily do Číny silné vojenské oddíly.
Poté, co došlo k několika případům fyzického napadení cizinců a k rabování jejich majetku, demonstrovaly velmoci sílu tím, že z lodí kotvících na Dlouhé řece ostřelovaly obytné čtvrti některých měst. Počet civilních obětí bombardování Nankingu není znám, ale odhaduje se na 10 000. [7] Proto překvapuje cynismus britského vyslance, který dva roky po tragické události připlul do Nankingu, jak nás Hnízdo informuje, se svou suitou na válečné lodi, možná na jedné z těch, které před dvěma roky město ostřelovaly.
Svědectví cestovatele Bohumila Pospíšila
O událostech provázejících převezení Sunjatsenových ostatků do Nankingu máme ještě jedno svědectví našeho krajana. Na podzim 1929 přijel do Nankingu cestovatel a publicista Bohumil Pospíšil. Jak píše v cestopisu Čínou za revolučního varu [8], barmsko-čínskou hranici překročil na začátku května 1929. Projel provincii Jün-nan a pokračoval do Hongkongu, Macaa, Kantonu a ze Šanghaje do Nankingu. Při tehdejší úrovni dopravních prostředků a cest nemohl být v Nankingu na konci května. Proto předpokládáme, že se uložení Sunjatsenových ostatků osobně neúčastnil. Nicméně jeho popis velkolepé podívané, i když zprostředkovaný, stojí za to ocitovat.
„Západ a Východ se spojil k doprovození ostatků zakladatele čínské republiky, vůdce a intelektuálního původce modernizačního hnutí, dra Sun Jat-Sena. Speciální vlak převezl posmrtnou schránku z templu Piyu do Nankingu, ozdobeného prapory, slavobránami, tonoucího v záplavě barevných žárovek. Od 26. května byl týden národního smutku. Hudba a tanec byly zakázány v celé Číně. 1. června vyslanci všech států a generalita kráčela v plném lesku v pohřebním průvodě. Vojsko, skauti, organizace žen, dělnických únií, čínské a moderní kapely, vše táhlo v jednom obrovském průvodu po betonovém bouleváru, který nese jméno zesnulého, k Purpurové hoře a po této stoupal impozantním schodištěm k mausoleu Čun San… Byl to projev úcty nepřátel velkému nepříteli. Angličané, Japonci, Francouzi, všichni proti nimž - vlastně proti jejich privilegiím, Sun Jat-sen bojoval. Byl to symbol složení zbraní před požadavky Číny…“ [9]
Na rozdíl od Hnízda, který nám Nanking líčí jako město v troskách, Pospíšil píše o přímočarých ulicích, asfaltových a betonových podle amerického vzoru. Na křižovatkách řídí policisté v bezvadných uniformách, proud rikší, aut a autobusů. Nákladem 300 000 dolarů byl vybudován boulvár Sun Jat-sena… po němž ubíralo se procesí s posmrtnými pozůstatky dra. Sun Jat-sena. Vyrůstala zbrusu nová předměstí, takřka přes noc. Vládní budovy, rezidence, konzuláty a kluby institucí jsou v části města, zvané City, nejkrásnější, svítící čistotou a pořádkem… Blízko městských bran se vypíná 420 m vysoká Purpurová hora, která má jedinečnou scénickou architekturu.“ [10]
Zatímco Hnízdo píše o čtvrtích poničených britským bombardováním, Pospíšil píše o ohromných čtvrtích starých domů, které padly za oběť plánům rekonstrukční komise…
Pospíšil tvrdí, že v roce 1929, pouhý rok od dobytí Číny vojsky kuomintangu jsme viděli úžasně rychlý chod modernizace… obchody zařízené v západním stylu, divadla, biografy, kluby a hotely, v nichž cizinec našel úplné pohodlí. Porovnejme s tvrzením Jaroslava Hnízda, podle kterého byl jediný hotel v Nankingu tak primitivní a v tak špatném stavu, že tam byli cizinci ochotni přetrpět nanejvýš jednu noc…
Zatímco Hnízdo byl překvapený nezájmem civilního obyvatelstva, Pospíšil byl nadšený účastí skautů, ženských organizací a dělnických únií. Na Pospíšila, který pobyl v Číně jen krátce, mohlo nové hlavní město v porovnání s jinými čínskými městy působit příznivě. Názor na Kuomintang mu nejspíš ovlivnila skutečnost, že se v Číně těšil, jak sám přiznává, „neuvěřitelné podpoře kuomintanu, nejen morální, ale i finanční“. (Mimo jiné měl od KMT vlády po celé Číně zdarma lístky na první vlakovou třídu.) [11]
Na rozdíl od Pospíšila žil Jaroslav Hnízdo v Číně od roku 1920. Měl možnost sledovat, jakými prostředky se pravé křídlo Kuomintangu v čele s Čankajškem dralo k moci. Díky tomu, že byl čs vládou pověřen jednáním o mezistátní smlouvě, měl jedinečnou bezprostřední zkušenost s kuomintangskou elitou a na rozdíl od Pospíšila si ji neidealizoval. Proto není divu, že diplomat Hnízdo a cestovatel Pospíšil vnímali čínskou realitu rozdílně. Pro historika jsou oba pohledy užitečné.
Mausoleum přežilo všechny hrůzy všech válek, které se přes Nanking ve XX. století přehnaly. Ostatkům prvního prezidenta Čínské republiky se dnes přicházejí na Purpurovou horu poklonit nejen Číňané z ČLR, ale i krajané žijící v zahraničí a na Tchaj-wanu. Mezi nimi například prezident Čínské republiky na Tchaj-wanu v letech 2008 – 2016 Ma Jing-ťiou, předsedkyně Legislativního dvora i funkcionáři politické strany Kuomintang, která má v současné době většinu v tchajpejském parlamentu.
Na závěr malou poznámku: Československo darovalo nankingské vládě u příležitosti úspěšného jednání o první československo-čínské obchodní a přátelské smlouvě šestnáct sazenic stromů, které byly vysázeny v aleji kolem cesty k Sunjatsenově mausoleu [12]. Smlouvu podepsal v Nankingu v únoru 1930 autor zprávy, ze které jsme čerpali většinu informací pro tento článek.
Ivana Bakešová, sinoložka a historička
Článek jsme původně publikovali na serveru Asiaskop.cz, kde se věnujeme dalším tématům spojeným s děním ve východní a jihovýchodní Asii.
Poznámkový aparát:
[1] Poznámka v perexu: nás užívaná podoba jména - Sunjatsen - vznikla nepřesným přepisem jihočínské výslovnosti znaků 孙逸仙.
[2] Stavbu nedokončil, zemřel v roce 1929 ve věku 35 let.
[3] Kočí žil v Číně do vypuknutí čínsko-japonské války. Poté se přesunul do Malajsie a Singapuru. Zahynul v roce 1942 na cestě do Evropy.
[4] V čínsky psaných informačních materiálech je správně uváděno, že autorem sochy je český sochař Kao Čchi 高祺, někdy 高棋, ale na informační tabuli před mauzoleem je Kočí v anglickém textu, bohužel, jmenován jako „Gorch“. Více o B. Kočím v připravovaném článku Jiřího Šímy.
[5] Stejně jako B. Kočí, sloužil i J. Hnízdo v čs legiích. Do diplomatických služeb vstoupil ještě jako voják. Je signatářem první československo-čínské obchodní a přátelské smlouvy. V Číně žil do roku 1930. Po návratu do Evropy zůstal zaměstnancem MZV. Do roku 1948 působil na diplomatických postech v Kanadě, USA a v SSSR.
[6] Citovali jsme ze Zprávy o pohřbu Sunjatsena, datované 5. 6. 1929, která je uložena v Archivu Kanceláře prezidenta republiky pod číslem T. 860/29.
[7] Zatímco následky japonského bombardování Nankingu, ke kterému došlo o deset let později, jsou dobře zdokumentované a často připomínané, o tom, že britská admiralita v roce 1927 vydala příkaz ke zničení celých obytných čtvrtí a zavinila smrt tisíců civilistů, svět dodnes téměř nic neví.
[8] Z této publikace jsme čerpali již jednou, a to při zpracování článku Češi před 100 lety zdokumentovali koloniální a rasistickou bezohlednost v Číně, Asiaskop 30. 5. 2023
[9] Pospíšil, B.: Čína za revolučního varu. Československá grafická unie, Praha 1935 s. 213. Autor zde naráží na skutečnost, že se v roce 1929 čínské vládě podařilo po dlouhých dramatických jednáních prosadit zrušení exteritoriality cizinců a odstranění diskriminačních smluvních cel.
[10] Tamtéž s.209
[11] Šíma, Jiří:, úvod pro publikaci Český Marko Polo, jejíž vydání je plánováno na duben 1925
[12] SÚA MZV VA 1634, informace z 19.8.1930
