Článek
S blížícím se koncem školního roku se v rodičovských skupinách opět rozjíždí známý rituál. Nejde o známky, výlety ani prázdniny. Řeší se dárky pro učitelky. A zatímco ještě před pár lety stačila kytička a přání od dětí, dnes se běžně vybírají stovky korun na rodiče. Poukázky do wellness, luxusní kosmetika, drahé dárkové koše nebo obálky s penězi už nejsou výjimkou.
Celý trend je přitom čím dál absurdnější.
Učitelé jsou zaměstnanci jako všichni ostatní. Za svou práci dostávají plat. Nikdo nenosí na konci roku dárkové poukázky úředníkům na stavebním odboru, zdravotním sestrám na poliklinice nebo pracovníkům na poště. Přesto se kolem škol vytvořila zvláštní kultura, podle níž je téměř povinností přispět na stále hodnotnější poděkování.
Nejhorší na tom je, že už dávno nejde o poděkování. Jde o soutěž rodičů. Kdo navrhne dražší dárek. Kdo ukáže větší vděčnost. Kdo bude vypadat jako ten, kterému na dětech nejvíc záleží. Rodiče, kteří se ozvou s tím, že květina a přání by měly stačit, bývají okamžitě označeni za lakomce nebo potížisty.
Přitom by stálo za to položit si nepříjemnou otázku: opravdu si každý pedagog takové oslavy zaslouží?
Ve veřejné debatě se často mluví o přetížených učitelích, nízké prestiži profese a náročnosti jejich práce. To všechno může být pravda. Mnohem méně se ale mluví o tom, že mezi učiteli existují stejně jako v každé jiné profesi lidé neschopní, vyhořelí nebo vyloženě toxičtí. Učitelé, kteří děti ponižují, mají své oblíbence, ignorují šikanu nebo komunikují s rodiči způsobem, který by v soukromé firmě neprošel ani týden.
Příklad ze školky je výmluvný. Ve skupině rodičů před odchodem předškoláků do školy vznikl návrh na společný dárek. Původně mělo jít o květiny a obrázky od dětí. Během několika hodin se však rozběhla debata o luxusních poukázkách v hodnotě několika tisíc korun. Přitom právě tato třída měla za sebou rok plný stížností rodičů na komunikaci učitelek a řešení konfliktů mezi dětmi. Je zvláštní sledovat, jak se během června na všechno zapomene a nastoupí povinnost projevit vděčnost.
Samozřejmě existují skvělí pedagogové, kteří dětem skutečně změní život. Takovým lidem si člověk rád poděkování najde. Ale automatické očekávání drahých dárků pro všechny bez rozdílu vytváří nezdravé prostředí. Poděkování má být dobrovolné. Ne společenská povinnost ani soutěž v tom, kdo přinese větší kytici a dražší poukaz.
Možná bychom si měli přiznat, že nejlepší dárek pro učitele není luxusní kosmetika ani wellness víkend. A že za práci, kterou člověk vykonává v rámci svého zaměstnání, není nárok na každoroční finanční odměnu od klientů. V tomto případě od rodičů. Stačilo by obyčejné „děkujeme“. A tam, kde důvod k poděkování není, možná ani to ne.
