Článek
Všichni moji předkové jsou již dávno na druhém břehu řeky, které se z nouze říká Čas. Pečuji tak o tři hroby. V Praze, v Třebotově na okrese Praha západ a v Osově na okrese Beroun. Ten poslední navštěvuji jen dvakrát do roka, je nejdál.
Dušičky připadly v tom roce na pátek. Dalo se předpokládat, že den poté, tj. v sobotu, se zaplní hřbitovy davy lidí. Rozhodla jsem se tedy, že si vezmu na pátek den dovolené a všechny tři hřbitovy objedu. Začala jsem klasicky v Praze. Ve Vokovicích je vedle hřbitova květinářství, kde se dá nakoupit všechno potřebné. Dala jsem do pořádku první hrob a zásobena věnečky, svíčkami a květináči s výzdobou jsem vyrazila do Třebotova. Po poledni byl v pořádku druhý hrob a já zamířila do Osova. Byl krásný, chladný, ale slunečný den.
Osov je malá obec. Hřbitov leží na jejím okraji u kostela. Dorazila jsem k němu asi ve tři hodiny odpoledne. Na malém plácku před hřbitovem, kam se vejdou jen 3 auta, jsem zabrala poslední volné místo. Z kufru auta jsem si vzala smetáček, rukavice, věnečky, ozdobený květináč a igelitku se svíčkami a zápalkami. Schválně to popisuji tak podrobně, aby bylo zřejmé, že jsem měla plné ruce věcí. Nechtěla jsem jít nadvakrát a tak jsem na sedadle vedle řidiče nechala kabelku, aby mi nepřekážela. Sice mi blesklo hlavou, že bych si měla kabelku vzít s sebou nebo ji aspoň dát do kufru auta, ale pak jsem si řekla, že to risknu. Auto, kterému láskyplně říkám Vločka, neb má bílou barvu, je zabezpečené defend lockem. Po zamknutí vozidla se aktivuje autoalarm. Rozhlédla jsem se kolem. Několik lidí postávalo před hřbitovem. Povídali si. Klidné, bezpečné místo. Sluníčko se klonilo k západu, nostalgická atmosféra. Předpokládala jsem, že mi bude trvat tak 10-15 minut, než upravím i poslední hrob a vrátím se k autu.
Udělala jsem, co bylo třeba, a chvíli postála u hrobu s pohledem na zapálenou svíci. Ze vzpomínek mne vytrhl řev prudce odjíždějící motorky a nezaměnitelné kvílení autoalarmu Vločky. Rozeběhla jsem se k ní. Na parkovišti stála jen ona. Už žádná další auta, žádní lidé. Okno vedle řidiče bylo rozbité, sklo rozsypané uvnitř i vně auta. Kabelka nikde! Konsternovaně jsem si uvědomila, že jsem právě byla poprvé v životě okradena. V ruce jsem svírala klíče. Zrušila jsem alarm, Vločka utichla.
Hlavou mi běželo, co všechno jsem měla v kabelce. Nosím naštěstí v jednom svazku klíče od bytu i od vozidla. Pochopila jsem, že musím jet rychle domů zabránit nejhoršímu. V kabelce byly doklady, ze kterých lze vyčíst moji adresu, a rezervní klíče od bytu! Taky mobil. Vzpomínám si, že při tom všem mne zaplavila vlna vděčnosti osudu, že mi zůstala zachována Vločka a klíče od bytu…
Rozjela jsem se ku Praze. První obec, kde je policejní služebna, jsou Řevnice. Zastavila jsem se tam. Policejní příslušník mne vyslechl a doporučil mi, ať pokračuji v cestě domů. Můj nápad, že by zloděje bylo možné dopadnout na základě toho, že v dané chvíli určitě ještě mají u sebe můj mobilní telefon, který by šlo lokalizovat, ho kupodivu ani nepobavil. Jen odevzdaně konstatoval, že mi to nijak nepomůže. Policie je oprávněna žádat mobilního operátora o spolupráci jen v případě závažné trestné činnosti. A to není můj případ. Já jsem jen obětí tzv. prostého vandalismu.
Na nic jsem už nečekala a ujížděla ku Praze. Než jsem dojela, byla tma. Vločku bez skla v okně jsem zaparkovala v ulici před domem a spěchala do bytu. Známky toho, že byt někdo v mé nepřítomnosti navštívil, jsem nezaznamenala. Prošla jsem celý byt a pak jsem zamkla dveře a nechala klíče v zámku. Začala jsem se cítit bezpečněji. To bezbranná Vločka na tom byla v tu chvíli hůř. Začalo sněžit.
Uvažovala jsem: Byt bude bezpečný, pokud budu v něm a klíče budou v zámku. Pokud ale z něj odejdu, zloději si ho mohou otevřít. Musím nechat vyměnit zámek! Telefonem mohu zavolat zámečníka. Ale čím ho zaplatím? Hotové peníze doma nemám. Po kapsách bundy a kabátu bych našla tak 2 pětikoruny a 2 desetikoruny určené do nákupních vozíků… Platební karty, kterými bych si mohla vyzvednout peníze z bankomatu (když už bych se odvážila opustit byt), zůstaly v kabelce. Zůstaly v kabelce! Vždyť já musím ze všeho nejdřív zablokovat platební karty!
V dokladech ke kartám jsem našla telefonní čísla na jejich zablokování. Vrhla jsem se k telefonu (pevné lince). Nejprve jsem volala Českou spořitelnu. Popsala jsem situaci a nadiktovala všechny potřebné údaje včetně čísla karty. Ano, mám být klidná, karta je zablokována. Mám si příležitostně dojít na pobočku České spořitelny a nechat si vystavit buď kopii karty, nebo jinou kartu. Samozřejmě, že jinou, řekla jsem si v duchu. Pak jsem akci zopakovala u ČSOB.
Trochu jsem se uklidnila a konečně mne napadlo, odkud začít řešit tu kupu náhle vzniklých problémů. Musím zavolat příteli. Ota mi půjčí peníze. Ota mi umožní zaparkovat zraněnou Vločku v garáži své firmy a odveze mne domů.
Ota nezklamal. Zatímco jsem telefonicky objednávala havarijní zámečnický servis, vzal peníze a jel za mnou. Společně jsme počkali na zámečníka. Mám bezpečnostní dveře Next. Bezpečnostní zámek nejde jen tak na počkání vyměnit, ale ten obyčejný s FAB vložkou, který na nich také je, ano. Zámečník ho vyměnil a já (díky Otovi už zase solventní) jsem zaplatila cca 1 000 Kč. Pak jsme jeli dvěma auty do jeho firmy. Vločku jsem zagarážovala a Ota mne odvezl zpátky domů.
Před spaním jsem ještě sepsala seznam všeho, co bylo v kabelce. Byl to dlouhý seznam. Moje kabelka totiž připomíná spíš evakuační zavazadlo.
KLÍČE: Svazek klíčů od firmy, kde jsem byla zaměstnaná, svazek klíčů od domu a bytu. DOKLADY: Občanský průkaz, řidičský průkaz, malý technický průkaz k vozidlu, doklady o zákonném pojištění vozidla, doklad o absolvovaném školení řidiče-referenta, průkazní lístek ke sporožiru, průkazní lístek k postžiru, platební karta ke sporožiru, platební karta k postžiru, síťová jízdenka MHD, karta pojištěnce VZP, zdravotní průkazky, doklad o krevní skupině. PENÍZE A CENINY: Peněženka s cca 3 500 Kč v hotovosti, 40 stravenek Gastrotour po 50 Kč, 20 šeků Delvita po 25 Kč, poštovní známky za cca 50 Kč, kolek 100 Kč, telefonní karta, jízdenky MHD. CENNOSTI: Mobilní telefon. RŮZNÉ: Dioptrické brýle v pouzdře, smart karty (Shell, Delvita, Česká pojišťovna), vizitky, kapesní plán Prahy, etue s léky, etue s kosmetikou, švýcarský kapesní nůž, 4barevná propisovací tužka.
Zkrátím to. Dobrotivý šéf mi dal dva dny placeného volna a já si vyběhávala nejdůležitější ztracené doklady. Vzpomínám si na smíšené pocity, které jsem měla ráno toho prvního dne, kdy jsem si přichystala jinou kabelku a zaplnila ji náhradním vybavením - starší peněženkou, staršími brýlemi, taštičkou s léky, taštičkou s kosmetikou, náhradními klíči apod.
Šok se dostavil asi po týdnu. Zašla jsem do České spořitelny vyřídit si novou platební kartu a byla jsem seznámena s tím, že na tu zcizenou bylo vybráno někým z bankomatu na Zbraslavi 3 × 5 000 Kč ve dni krádeže! Tím byl vyčerpán denní limit. (To vybírající nemohl vědět.) Pak byl učiněn další pokus o výběr z jiného bankomatu. Po třetím zadání nesprávného PIN kódu byla platební karta bankomatem zabavena/pohlcena. Pokud prý chci, mohou mi ji vrátit. Ohromeně jsem sdělila vedoucí pobočky, že jsem kartu zablokovala během dvou hodin od krádeže. PIN jsem u karty pochopitelně poznamenaný neměla! Jak to, že někdo na kartu vybral peníze? Jak to, že znal PIN? Jak to, že nezafungovala blokace karty? Dozvěděla jsem se, že podle (v té době) aktuálně platných obchodních podmínek Česká spořitelna garantuje účinnost blokace až ode dne následujícího po dni, kdy byl nahlášen požadavek! Tohle otřesné pravidlo bylo v podmínkách České spořitelny platné ještě řadu let následujících. Sepsala jsem v České spořitelně protest vůči takovému zacházení s klientem.
Blokace platební karty ČSOB proběhla účinně. Na platební kartu ČSOB mi z postžirového účtu nikdo nic nevybral.
Celá anabáze měla pokračování asi za 14 dní po krádeži. Ozval se mi telefonicky pán, který se představil jako příslušník Policie ČR, působící na Praze 5 a bydlící na Zbraslavi. Chlapec ze sousedství prý mu přinesl kabelku, kterou našel pohozenou na skládce. Podle dokladů zjistil (on, ne ten chlapec), o koho jde. Mohu se prý pro věci zastavit u něj na služebně ve Zborovské ulici. Musím přiznat, že mi to udělalo radost. Šťastně jsem se shledala aspoň s některými věcmi. S brýlemi, s klíči, s doklady (dodnes mám „na památku“ starý a samozřejmě už dávno neplatný občanský průkaz a řidičský průkaz). Peníze a cennosti pochopitelně chyběly. Stejně tak mobilní telefon. Celková škoda asi 30 000 Kč. (Připomínám - psal se rok 2001. Bylo to poměrně hodně peněz.)
Koupila jsem dvě veliké čokolády a poprosila policistu, aby je dal onomu chlapci a vyřídil mu, že moc děkuji.
Poučení je nabíledni: V odstaveném vozidle nikdy nenechávat viditelně odložené nějaké zavazadlo! Jednou jsem popisovala tuhle příhodu známým a pán mi řekl nezapomenutelnou větu: Když opouštím vozidlo, tak musí vypadat tak, jako kdyby tam už ten zloděj byl.
