Článek
Reklama mne většinou obtěžuje. Tenkrát ale padla na úrodnou půdu. Informovala, že firma IKEA nabízí v akci dřevotřískové odkládací stolky LACK za poloviční cenu! Dovedla jsem si představit využití hned pro 3 kusy: 1 černý do pracovny pod skener, 2 béžové na lodžii k lehátkům.
V Praze na Zličíně je několik nákupních středisek sdruženo do jednoho velkého areálu. Měla jsem štěstí, podařilo se mi najet na správné parkoviště a zaparkovat blízko vchodu. Ale tím to moje štěstí skončilo. Venku jsem si vzala způsobně vozík. Překvapilo mne, že nebylo do něj třeba dát minci. Spolu s vozíkem jsem se vmanévrovala do otáčecích dveří. Měly tak velký průměr, že to šlo, ale přišlo mi to poněkud odvážné. Stanula jsem i s vozíkem před schody do prvního patra. Tam také ukazovala směrovka „nábytek“, kam jsem směřovala. Zapudila jsem myšlenku dopravit nějak do toho prvního patra nejen sebe, ale i celkem rozměrný vozík (viděla jsem frontu lidí s vozíky u výtahů) a vozík zase vymanévrovala otočnými dveřmi ven. Nevděčně jsem ho opustila a znovu se vydala vstříc otočným dveřím.
Pěšky jsem vyšla do prvního patra. Tam byl nábytek, ale jen na ukázku. Show room. Naštěstí tam byl také pult „informace“. Dostalo se mi bleskového nasměrování: „Stolky LACK jsou ve 20. řadě nákupní haly. Do haly se dostanete z přízemí.“
Poděkovala jsem a přiblížila se ten den již počtvrté do blízkosti otočných dveří. Nechala jsem se nést davem a poměrně úzkou uličkou jsem se dostala k pokladnám. Tedy přesněji řečeno ZA pokladny. Bylo jich dobře 15. Za pokladnami jsem viděla kýženou nákupní halu, ale nikde vchod do ní. Prošla jsem se podél řady pokladen. Vstup žádný. Poslední dvě pokladny byly mimo provoz, zatarasené (spíš jen symbolicky) řetízky. Přiznám se, že jsem byla v pokušení zapomenout na sokolské „Přelez, přeskoč, ale nepodlez!“ a zbaběle podlézt do nákupní haly. Poznámka: Takovýhle pocit museli mít okupační vojáci v roce 1968, když jezdili sem a tam pod zbraslavským mostem a ne a ne nalézt způsob, jak na něj najet :-)
Rozhodla jsem se vrátit ke vstupu do haly. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že velké kovové dveře, kterými jsem předtím prošla, jsou nyní zavřené a je na nich cedule, že máme mít strpení, protože nám jsou právě dopravovány nákupní vozíky. Vzhledem k tomu, že kolem dveří posedávalo na lavicích už několik seniorů a netrpělivě upíralo zraky na zavřené dveře, rozhodla jsem se chvíli počkat. Po asi 7-mi minutách jsem to vzdala. Odchytila jsem si jednu slečnu ve žluto-modrém firemním tričku a položila jí naléhavý dotaz, jak se dostanu do nákupní haly. Hodila očkem ke dveřím a řekla mi, že teď to nejde, jedině to obejít zvenku. Naznačila jsem jí, že bych radši dovnitř, než ven. Poradila mi, že u první pokladny (to jest u té od nás v tu chvíli nejvzdálenější) je ulička tak široká, že se dá protlačit i dovnitř. Učinila jsem to. Uvnitř haly jsem se pohybovala s pocitem, že jsem něco zcizila a prodrala se pokladnou bez placení :-)
Stohy stolků LACK jsem objevila rychle a bez problémů. Ovšem - pokud si vzpomínáte - neměla jsem vozík! Odchytila jsem tentokrát mladšího muže ve firemním tričku, omluvila se předem za pitomost svého dotazu a požádala ho o radu, jak co nejrychleji získám nákupní vozík. „Paní, vraťte se ke vchodu, kudy jste sem přišla. Tam jsou vozíky.“ pravil mi s útrpným pohledem. Vysvětlila jsem mu, že tudy, kudy jsem přišla do nákupní haly já, běžně ostatní nakupující nevstupují. Řekl jen „Pojďte za mnou, paní…“ Šli jsme dobře 50 metrů na druhý konec haly. Proti nám davy lidí, jimž v každém oku zářilo chtivé očekávání stolku LACK za poloviční cenu…
S pocitem seniora, který už rezignoval na současný svět, jsem opět poděkovala a zmocnila se jednoho vozíku. Prorámusila jsem se s ním zpět na druhý konec haly ke stohu stolků a maximální přípustné množství na osobu, tj. 3 kusy jsem na něj naložila.
U pokladny jsem byla dotázána, zda mám slevovou kartičku IKEA. Sdělila jsem, že nikoliv, protože jsem tu poprvé. A polkla jsem dodatek, že nejspíš i naposledy!
Nikdy neříkejte nikdy. Zhruba po měsíci jsem opět zavítala do IKEY. Byla jsem poblíž a byl to příhodný způsob, jak se rychle naobědvat. Známý mi doporučoval, myslím, nějaké masové kuličky. Probojovala jsem se do restaurace. Kuličky zrovna nebyly, zato byla akce s názvem „Bezedné pití“ nebo tak nějak. Mělo to být úžasně výhodné. Člověk zaplatí paušální částku a za to získá výhodu vypít tolik Coly/Mirindy/Sprite, co hrdlo ráčí.
Už si nepamatuji přesně detaily, ale problém byl v tom, že pult s pitím byl mimo prostor, kde se prodávalo jídlo. A já tam šla především na oběd. Nandala jsem si jídlo na talíř, odstála frontu na zaplacení a u pokladny se dozvěděla, že za zaplacený paušál si vezmu PRÁZDNÝ plastikový pohárek. Za pokladnami, kde jsou stolky, se nachází i „pípy“. Tam si prý načepuji, co hrdlo ráčí.
Na zápěstí jedné ruky nákupní kabelu, přes rameno kabelku (poměrně těžkou, moje kabelka připomíná evakuační zavazadlo), v obou rukou tác s obědem a prázdným kelímkem. Hlava na hlavě. Byla jsem nakupovat sama, nebyl nikdo, s kým bych spolupracovala. Nakonec se jedno místečko k sezení uvolnilo. Položila jsem tam tác s jídlem (jako lidé na pláži nechávají pod slunečníkem ručník na znamení, že je slunečník obsazený) a vydala se pro pití. Natočila jsem si 3 deci Sprite. Při tom jsem pořád ostře sledovala, zda je jídlo na svém místě. Dopadlo to dobře. Oběd jsem zkonzumovala a zapila.
Ovšem 3 deci není nijak mnoho. Nechtěla jsem se chovat prospěchářsky, prostě jsem ještě měla žízeň. Chtěla jsem si dát Colu. Přes rameno kabelku, do obou rukou tác s nádobím. Na místě jsem opět nechala zástavu - tentokrát tašku s nákupem a prázdný kelímek na pití. Mínila jsem jen rychle odložit nádobí, pak si vzít tašku a kelímek a jít si dát ještě jednou trochu nealka pití „na stojáka“. Stačilo několik vteřin, abych přišla o prázdný kelímek! Taška mi zůstala zachována i s nákupem.
V autě jsem si pak spočetla, že za 3 deci pití jsem zaplatila tolik, jako za půl litru. Úžasně výhodné…
