Článek
Mé dětství bylo v šedesátých letech minulého století. Bydlela jsem s rodiči a prarodiči z matčiny strany na malé vesnici blízko Prahy. Před Mikulášem pan Lauber nechal vyzdobit dvě výkladní skříně smíšeného zboží, kde spolu se svojí paní prodával, vánočními řetězy a skleněnými vánočními ozdobami. Kolem výloh jsem šla každý den nejméně dvakrát. Cestou do školy a cestou ze školy. Zimní dny jsou krátké. Zvlášť navečer zářily výlohy neodolatelně. Živily moji fantazii až do začátku Vánoc.
Doma se ve zvláštní krabici, která tu po celý rok nebyla, začínaly hromadit sáčky s hladkou moukou, moučkovým cukrem i cukrem krupicí, vyloupané oříšky lískové i vlašské, rozinky, kakao v prášku (s tajemnou Holanďankou na obalu), strouhaný kokos a další přísady na vánoční pečení.
V domě byly dvě kuchyně. V té svojí pekla babička vánočky. Vánoční cukroví pekla hlavně maminka.
Jako první - 4 týdny před Štědrým dnem - se pekly medvědí pracny a plněné „ořechy“. Aby stačily změknout. Někdy změkly (v krabici na nejvyšší poličce chladné spíže) tak báječně, že z nich skoro nic nezbylo a chudák maminka pekla těsně před Vánoci další dávku.
3 týdny před Štědrým dnem se pekla linecká kolečka. Vždy půl plechu koleček plných, půl plechu koleček s dírkou uprostřed. Jejich slepování marmeládou o pár dní později byla práce, které jsem se nějak vyhýbala. Ovšem již slepeným kolečkům, která měkla ve spíži v jiné krabičce, hned vedle pracen, jsem se nevyhýbala ani trochu.
2 týdny před Štědrým dnem se pekly vanilkové rohlíčky. Bylo třeba je ještě teplé obalovat v moučkovém cukru. Křehké kousky se občas lámaly. Na zlomky jsme čekaly dvě, u stolu já, pod stolem welsteriéřice Axina.
Jako poslední - pár dní před Štědrým dnem - se dělala „čokoláda“. Horkou hmotu maminka lila do speciálních formiček, podobných medvědím pracnám, ale menších. Čokoláda se dávala vychladnout ven, na dvorek. Plechy se pokládaly na dřevěnou lavičku, ze které už bylo většinou třeba omést sníh. Axina, která spala celý rok v domě, nikdy ne venku, byla obezřetně vypouštěna vyvenčit se tak, aby mezi ní a čokoládou byla bezpečná vzdálenost.
Při pečení se povídalo a probíralo všechno možné. Něčemu jsem rozuměla, něčemu ne. Mezi osmou a devátou večer jsem chodila spát. Někdy se do oken opíral vítr a domem skučela meluzína. Tatínek chodil do sklepa přikládat do kotle. Na noc brikety, aby oheň nevyhasl.
Jindy v noci padal sníh. Vločky se tiše snášely na zahrádku, na dvorek, na palouk, na stromy v lese, který byl jen přes silnici. Pozorovala jsem, jak rostou čepice sněhu na sloupcích u plotu. Děda chodil prometat cestičku od domovních dveří k brance. Když opravdu hustě a vytrvale sněžilo, projel vesnicí traktor se sněhovou radlicí. Povrch silnice ale zůstal víceméně nadále nesjízdný nejen pro auta, ale i pro autobus. A tehdy nastoupil se svým povozem pan cestář. Koník táhl vůz se škvárou. Pán stál na voze a širokými rozmáchlými pohyby házel lopatou škváru na silnici. Vytvářel rovnoměrně vzdálené černé obloukové pruhy na bílém sněhu. Povoz nikdo neřídil. Kůň byl rozvážný a vědom si své povinnosti.
Večer jsem si obyčejně přála, aby do zítra napadlo aspoň půl metru sněhu. Autobus by nevyjel Hlina (prudký kopec mezi Radotínem a Třebotovem), učitelé by se nedostali do školy a my bychom mohli být doma! Učila jsem se dobře, nepřála jsem si školní volno ze strachu před zkoušením. Jen jsem chtěla být v ten předvánoční čas, kdy slunce zapadá už kolem čtvrté odpoledne, doma. Doma, v teple, v bezpečí, se svými pohádkovými knížkami, s všudypřítomným psím čumáčkem a v očekávání Štědrého dne …
