Článek
Každé arabské městečko prý má tzv. medinu, tržiště, kde je k dostání prakticky vše. Prostředí je to velmi barvité. Jednotlivé obchůdky jsou většinou tak malé, že majitelé musí postávat či posedávat před nimi, protože kdyby vešli dovnitř, nebylo by vidět vystavené zboží. Obchůdkům se říká súky. Jeden je specializovaný na „zlato“, jiný na keramiku, další na koření atd.
Navštívila jsem dva. První z nich byl v hlavním městě Tunisu, kam cestovní kancelář pořádala fakultativní výlet. Tady jde o skutečně velmi známé tržiště, Medinu s velkým M. Leží mezi Bránou moře (Bab el-Bahr) a Olivovníkovou mešitou. Skládá se z velkého počtu obchůdků, natěsnaných jeden vedle druhého. Uniknout obchodníkům jde jen velmi stěží, často jsou až dotěrní. Považují za věc osobní cti oslovit každého kolemjdoucího a zavléci ho do obchůdku. Hlavní ulička tržiště je nejširší, má na šířku tak 4 metry. Prodávají na ní bohatší obchodníci. Postranní spleť uliček je bizarní, potemnělá i za pravého poledne.
Smlouvání je naprosto samozřejmé a očekává se. První ceny jsou proto nadneseny asi 2krát až 3krát. Nějakou památku jsem na Tuniskou Medinu chtěla mít. Zašla jsem tedy na té hlavní uličce do poměrně velkého (tak 2,5 krát 2 metry) i upraveného krámku. Prodávající byl už dost starý pán, Arab s patrnými černošskými rysy. Tmavá pleť. Tmavé, bystré a zdálo se mi, že i dobrácké oči. Nepříliš dobrou angličtinou jsem mu vysvětlila, že jsem z Evropy, z Čech (národnost chtěl vědět ze všeho nejdřív) a že bych chtěla do své kuchyně nějaké hezké, typické keramické talíře. Začal pochopitelně u největších a nejdražších. Vysvětlila jsem mu, že chci něco menšího, ale že bych si vzala dva. Nebudu detailně popisovat své první nesmělé smlouvání (myslím, že se bavil), ale srazila jsem cenu za oba dva (původně po 5 dinárech) na 8 dinárů. Když už jsem vytahovala peněženku (120 Kč za jeden hezký berberský talíř mi přišlo přiměřené), děda provolal asi stejně kvalitní angličtinou, jakou jsem mluvila já: „Madam! Tyto dva talíře nejsou za deset dinárů! Nejsou za devět dinárů! A nejsou ani za 8 dinárů! Pro Vás, madam, pro Vás jsou za sedm!“ Zasmáli jsme se tomu a já se neudržela a pohladila jsem ho po ruce. Řekla jsem mu, že nejsem bohatá Němka (na ty jsou tady jaksi vysazeni a nijak je nešetří) a že na něj budu vzpomínat. Přál mi květnatě hodně štěstí…
Tady jsem tedy dopadla velmi dobře. Mnozí lidí z našeho zájezdu napoprvé na tržišti nekoupili nic, byli jen „šokováni“ atmosférou. Zpychla jsem a doplatila na to.
Druhý súk, tentokrát se zlatem, jsem navštívila v medině v Sousse. Sousse je čtvrté největší město v Tunisku. Jeho historie sahá až do 9. století, kdy na jeho místě založili Féničané kupeckou osadu. V současné době žije město hlavně z turistického ruchu. Velkou část města tvoří komplexy hotelů přímo na pobřeží moře. V jednom z nich, v hotelu Marhaba Salem, ležícím uprostřed krásné subtropické zahrady, jsem byla ubytovaná.
Mezi arabské zvyky patří, že ženich dává své nastávající mezi svatebními dary také tzv. nákotníkový náramek. Rozhodla jsem se, že si ho pořídím. Mimochodem - toužila jsem po něm už hezky dlouho, aniž jsem věděla, že jde o arabský zvyk.
Do mediny v Sousse jsem se vypravila taxíkem ještě se dvěma dívkami, také účastnicemi zájezdu. Krámků se zlatem (nejběžnější je 9karátové, ale tady ho kupují i místní a nepovažují ho za něco neplnohodnotného) bylo na tržišti spousta. Ale provedení náramku, které by se shodovalo s provedením náhrdelníku, který obvykle nosím (14karátové zlato, bílé, žluté a červené, ve formě 3 propletených pásků) jsem objevila až za hodnou chvíli. Dívky věděly o mém přání a tak, když jsem našla vhodný krámek, rozhodly se, že mi dají čas na smlouvání. Vydaly se na obhlídku nejbližších obchůdků. Dohodly jsme se, že zůstanou na dohled.
Arab, majitel súku, byl asi v mém věku. Od hlavy k patě černě oblečený, hlavu úplně vyholenou. Když jsme se domluvili, o co mám zájem, vzal dlouhý řetízek v tom správném provedení, zaštípnul ho mezi palcem a ukazováčkem v místech, kde by se měl řetízek eventuelně oddělit, položil ho na váhu a předstíral, že něco váží a počítá. Až posléze mi došlo, že to celé byla jen fraška. Pak se vytasil s první cenou: 65 dinárů!
V peněžence jsem měla něco přes 30 dinárů, tím jsem byla limitovaná. 1 000 Kč bych za něco podobného dala i doma. Začal rituál smlouvání. Řekla jsem mu, že je mi líto, ale že moje představa je nejvýše 30 dinárů. Víc bohužel nemám. Chtěla jsem odejít. Vrhl se za mnou s papírkem a tužkou. Ať prý napíši, kolik jsem ochotna zaplatit. On navrhuje 45! Snažila jsem se vysvětlit, že prostě víc než 30 dinárů nemám. Že rozumím, ale že tedy bohužel… Nevím, co ho víc dopálilo, zda moje neochota smlouvat nebo upřímný postoj, který si mohl vykládat i jako rafinovanost. Vyrval mi peněženku z ruky, vysypal na pult i všechny drobné a začal počítat. Bylo to něco kolem 33 dinárů. Pak začal vykřikovat: „O.K., O.K.!, Good price! Go! Go!“ A pak mi chtěl připnout na krk jiný, už hotový řetízek! Trochu jsem se začala bát, ale statečně jsem zaprotestovala, že nechci řetízek na krk! Řetízek chci nosit na kotníku a chci ho zkrátit na míru.
Po chvíli vyšlo najevo, že „go“ doprovázené výmluvnými pohyby směrem z krámku neznamená, že mám vypadnout, ale že půjdeme někam, kde mi řetízek zkrátí. Z posledních sil jsem zavolala na děvčata, ať na mne počkají, že jdeme někam do dílny. Postřehla jsem jeho očividný zájem, s kým že to mluvím.
A pak začalo to dobrodružství. Šel přede mnou docela rychlým krokem. Po třech, čtyřech uličkách (těch postranních, nepřehledných) jsem ztratila orientaci. Pak jsme opustili tržiště. Šli jsme úzkými, snad obytnými uličkami. V poledním žáru nikde nikdo. Nevěděla jsem, zda se mám bát, že tam nikdo není nebo zda se mám začít bát až tehdy, až někoho potkáme. Chvilkový nápad utéci jsem zavrhla, stejně jsem nevěděla, kde jsem. Navíc jsem si říkala, že musím alespoň vypadat statečně, jinak je to moje labutí píseň.
Došli jsme k nějakému domku. Vejít, nevejít… Moc času na rozmyšlenou jsem neměla. Hlavou mi běžely různé katastrofické scénáře, ale převládala ústřední myšlenka: Ty náno, vždyť to je přímo ukázková naivita, hloupost v krystalické podobě! Teď ti v lepším případě seberou kabelku se všemi věcmi a doklady, v horším případě tě ještě navíc umlčí, aby nebyl nikdo, kdo by si mohl stěžovat.
V prvním poschodí seděli tři mladí Arabové, skoro kluci. Pracovali s hořákem a nějakými dlátky. Upravovali kovové výrobky. „Můj“ obchodník byl evidentně jejich šéf. Vysvětlil jim, co mají dělat. Rychle a zručně se do toho jeden z nich pustil. Po chvíli mi otrnulo natolik, že jsem se zeptala, co je to vlastně za materiál. Že vím, že 14karátové zlato to není. Ale co to tedy je? Obchodník vysvětlil: „Gold - silver, half and half … Good price!“ Po té, co potenciální nebezpečí evidentně pominulo, vzpamatovala jsem se natolik, že jsem se troufale zeptala: „Good price, yes, yes… But for me or for you…?“
Po opracování plamenem zůstal na jednom konci náramku v délce asi 1 cm jen „stříbrný materiál“. Strčili ho ještě někam jakoby do klihu a pak do písku. Pak to ožehnuli. Výsledek byl, že písek ulpěl na zbytku lepkavého materiálu a iluze rezavého železa byla dokonalá.
Uvědomila jsem si, že ještě půjdeme docela dlouho nazpátek a omluvila se mladíkům, že jim nemohu dát bakšiš, protože už SKUTEČNĚ nemám žádné peníze.
Asi v polovině zpáteční cesty se muž zastavil a otočil se ke mně. Vzal mi do dlaní obličej a velmi něžně a lehce, ale dlouze mne políbil na rty… Pokud bych to měla nějak výstižně popsat, tak UCTIVĚ … Mimochodem: Na zájezdu jsme měli i menší drama: Snoubenci se rozešli (on se málem věšel), neboť dívka se zamilovala do Araba, animátora, který v hotelu vedl vodní gymnastiku, aerobik, pólo, diskotéky apod. Důvod: Až tady prý poznala, jak může být muž k ženě něžný. Začala jsem ji míň odsuzovat a víc chápat.
Obchodník se vrátil do krámku, já k děvčatům. Jak jsem je v té chvíli milovala! Vždyť já jsem byla schopna dostat se do situace, že stojím v Africe v neznámém městě, na neznámém tržišti, za 45stupňového žáru bez jakýchkoliv finančních prostředků! Já neměla ani na ten taxík, který by mě dovezl do 5 km vzdáleného hotelu!
Vyzvala jsem je, ať se okamžitě na mně složí, abych měla na taxi a nějakou rezervu, kdybychom se náhodou vzájemně ztratily. (Měly mi co vracet, taxi tam jsem platila já). Jedna z nich mi půjčila 5 dinárů. Potěšily mne sdělením, že když prý jsem tak dlouho nešla, už chtěly pokračovat v prohlídce tržiště samy…
Od druhé jsem si půjčila polyglot, kde byla mapka tržiště. Rozloučila jsem se s nimi a šla s pocuchanými vlasy a nervy a se sebevědomím na nule směrem k civilizaci. Když jsem viděla rušnou ulici, kde projíždělo co chvíli taxi, myslela jsem (jak pravil pan Šimek v jedné své povídce), že padnu do příkopu a budu děkovat Pánubohu, že jsem to přežila…
Taxikář nebyl vydřiduch, mluvil trochu anglicky a spokojil se s 2 dináry. Dovezl mě za ně nejen před hlídanou bránu hotelu, ale zahradou skutečně až před recepci. Asi jsem nevypadala nejlépe. Šla jsem rovnou na pokoj, vypila studenou limonádu, pustila si klimatizaci, padla na postel a dodatečně se roztřásla. Po chvíli jsem si šla prohlédnout „kořist“. Zbytky klihu a písku šly odstranit. Zůstal čistý kov. Když jsem se úplně uklidnila, došlo mi, že i v kritických okamžicích jsem měla u sebe „v tajné skrýši“ v kabelce 50 dolarů.
V Praze ve zlatnictví mi potvrdili, že náramek tvoří dílem stříbro, dílem 9karátové zlato.
