Článek
Akademické gymnasium ve Štěpánské ulici v Praze bylo a je prestižním gymnasiem. Bylo založeno již roku 1556. Mezi žáky, profesory a ředitele školy patřily osobnosti jako Josef Jungmann, Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl, Bedřich Smetana, Josef Václav Frič, Vítězslav Hálek, Miroslav Tyrš, Jan Neruda, František Xaver Šalda, Karel Čapek, Jaroslav Heyrovský a mnoho dalších. V době, kdy jsem ho navštěvovala já, se vyznačovalo dvěma pozoruhodnostmi. Nabízelo vzdělání v novém a perspektivním oboru Programování a obsluha samočinných počítacích strojů. Současně bylo velkorysým útočištěm mimořádně schopných pedagogů, kteří se jaksi názorově rozcházeli s oficiální nomenklaturou. K takovým patřil i pan profesor Robert Kohoutek, vyučující fyziku.
Pan profesor Robert Kohoutek byl skutečně svérázný. Podsaditý muž kolem padesátky, menší postavy, s tmavými, velmi krátce zastřiženými vlasy a s velkýma pozornýma tmavýma očima. Rázné vystupování vojáka. Však také na školu přišel z vojenského učiliště. Nevzpomínám si, že by se kdy uvolněně usmál. Leda tak potutelně, svým výchovným manýrům. Před jeho hodinou se studentkám dělalo fyzicky nevolno a největší vtipálci z řad studentů seděli v lavicích tiše jako myši a opakovali si probranou látku.
Po vstupu pedagoga do učebny zavládlo vždy hrobové ticho. Profesor Kohoutek nás nechal stát asi trojnásobně dlouho, než bylo běžným zvykem a pátravě si prohlížel své příští oběti. V této situaci bylo nanejvýš záhodno stát se velice nenápadným. Stačilo slovo, gesto, neobvyklý oděv nebo obuv a student letěl k tabuli. Pan profesor se zapsal do třídní knihy a pak se jal procházet učebnou. Všichni museli mít na stolku perfektně srovnané pomůcky: Učebnici, čtverečkovaný sešit A4, matematicko-fyzikální tabulky, pravítko, kružítko, pero či propisovačku a ostře ořezanou tužku tvrdosti F. Běda tomu, komu něco z toho chybělo! Speciálně absence matematicko-fyzikálních tabulek, které jsme potřebovali jen výjimečně, doháněla prof. Kohoutka k zuřivosti. Následovala kontrola tabule. Ta musela být kvalitně umytá, bez jediné šmouhy a suchá. Pod ní musely být připraveny křídy bílé a „křídy v barvě duhy“. Pan profesor se vyžíval v barevných nákresech. Na každý týden byla určena dvojice studentů, která měla o náležitý stav tabule před hodinou fyziky pečovat. Nebylo vzácností pozorovat studenta, jak se před příchodem prof. Kohoutka zoufale snaží urychlit uschnutí několikrát za sebou pečlivě umyté tabule. Také křídy v barvě duhy pořizovala službu konající dvojice občas ze svého. To, když neuspěla u školníka. Jeden rok měla jistá dvojice studentů péči o tabuli po dobu několika měsíců. Při poslední hodině fyziky v týdnu (kdy studenti doufali, že pomyslnou štafetu předají jiné dvojici) obvykle neobstáli a vyfasovali „pro velký úspěch“ službu i v dalším týdnu.
Zkoušení připomínalo lynč. Pan profesor kladl velmi pomalu a zřetelně otázky. Nebyly extrémně složité. Ovšem atmosféra byla tak napjatá, že i student, který byl připraven, obvykle zpanikařil a odešel s horší známkou, než bylo spravedlivé. Po zaznění školního zvonku nebylo radno projevit náznaky balení věcí, například zavřít učebnici. Dle mínění pana profesora byl zvuk zvonku pouze upozorněním pro pedagoga, že hodina končí. Hodina však opravdu končí, až když to pedagog uzná za vhodné. Ani po konci hodiny povinnosti studentů nekončily. Lavici bylo nutno opustit tak, aby židle byla ke stolku doražena a dotýkala se ho obloukovitě prohnutým opěradlem ve dvou bodech. Konec hodiny fyziky tedy vypadal většinou tak, že pan profesor zavelel „Židle na dva dorazy!“. Pak setrval na stupínku tak dlouho, dokud všichni studenti neopustili učebnu, zanechanou v bezvadném stavu.
Měla jsem ráda fyziku. Neměla jsem ráda pana profesora. Především jsem se ho bála. Z fyziky jsem měla vždy chvalitebnou. Několikrát jsem byla blízko jedničce na vysvědčení, ale stačilo v dlouhé sérii jedniček mít jednu trojku a dveře k jedničce na vysvědčení se tím nenávratně zavřely.
Nastal poslední rok studia. Bylo krátce po pololetí, když k nám pan profesor na začátku jedné hodiny pronesl zhruba tuto řeč: „Slyšel jsem, že někteří studenti vašeho ročníku mají tu nebetyčnou drzost a chtějí maturovat z fyziky. Slyšel jsem správně? Skutečně se někdo takový našel? Kdo chce maturovat z fyziky, vstane!“
Měla bych připomenout, že jsme byli třída orientovaná na rozšířený počet hodin matematiky. Byli mezi námi vítězové matematických a fyzikálních olympiád. Většina z nás chtěla pokračovat ve studiu na ČVUT. Věděli jsme, že v případě, že si zvolíme jako volitelný maturitní předmět fyziku a dosáhneme maturity s vyznamenáním, nebudeme muset dělat přijímací zkoušky na vysokou školu. Povstalo nás tehdy asi 10. Pan profesor byl v šoku. Pak pravil něco v tom smyslu, že každý je strůjcem svého osudu a seznámil nás s tím, jaké má naše rozhodnutí následky: V nejbližších měsících vypracujeme každý samostatně celkem 50 otázek z fyziky, které pokrývají veškerou středoškolskou fyziku. Každá otázka bude zpracována na minimálně jednom zcela popsaném listu papíru formátu A4. Bude-li to vyžadovat její charakter, bude doprovázena perfektními nákresy a barevně vyvedenými schématy. Vypracované otázky mu vždy předložíme na začátku hodiny. Kdo tuto podmínku nesplní, nebude k maturitě z fyziky připuštěn.
Nevím, jak ostatní, ale od té doby jsem toho v nocích z pondělí na úterý a ze středy na čtvrtek moc nenaspala. Vypracovávala jsem maturitní otázky z fyziky. Pan profesor je vybíral, pročítal, občas nám papír s nějakou otázkou kvůli formálním nedostatkům roztrhal. Jednou i mně. Použila jsem totiž čtverečkovaný papír formátu A4 vzniklý ručním rozpůlením archu formátu A3 a okraj jsem pečlivě nezastřihla nůžkami! Nejhorší však bylo, že si pan profesor vypracované otázky ponechával v kabinetě. Předpokládám, že se kochal jejich vysokou obsahovou i formální úrovní. V té době existoval jen xerox, kopírky byly luxusní záležitostí, individuální výpočetní technika ještě vůbec neexistovala. Takže co zpracovaná otázka, to originál. My všichni budoucí maturanti z fyziky jsme je začali silně postrádat. Byl to ideální učební materiál. Před jednou vyučovací hodinou jsme se dohodli, že jménem všech požádám o to, aby nám byly otázky vraceny ke studiu. Začala hodina. Všichni na pokyn usedli, pouze já zůstala stát a čekala na vyzvání, abych mohla sdělit náš požadavek. Stalo se. Pan profesor se tvářil, že nevěří vlastnímu sluchu. Taková drzost! A pak udělal vzhledem ke svému mocenskému postavení poněkud laciný a nefér obrat: Je snad ještě někdo toho názoru, že by měl dostávat zpět papíry s vypracovanými maturitními otázkami? Nikdo? V pořádku. Takže dostávat je budu pouze já. A ať se těším na maturitu!
Od toho dne mi přestal pan profesor Kohoutek odpovídat na pozdrav. Já jsem dál vypracovávala nové otázky, ale také pilně opakovala učivo z vlastnoručně vytvořených podkladů. V pondělí 7.6.1976 jsem maturovala. Dojížděla jsem do Prahy, a tak jsem ten den jela raději o autobus dřív. Kolem sedmé hodiny ranní (byl krásný letní den) jsem došla před bránu gymnasia. Z druhé strany došel ke dveřím téměř současně pan profesor Kohoutek. Pozdravila jsem a světe div se, obdržela jsem normální odpověď na pozdrav. Pouze s dodatkem „Tak nám to dnes začíná, že ….“ (oslovil mne příjmením). Jen jsem přikývla.
Odmaturovala jsem z matematiky, češtiny a ruštiny. Jedna jednička, dvě dvojky. Zbývalo složit zkoušku z fyziky, pokud možno ne hůře než za jedna. Vytáhla jsem si své dvě otázky. V zásadě bylo jedno, které to budou. Uměla jsem plynně pohovořit na všech 50 fyzikálních témat. Však jsem si ve „svatém týdnu“ opakovala především fyziku. Jeden spolužák z učebny odešel, jiný zaujal místo na „potítku“, já nastoupila před komisi. Předsedala jí docentka z katedry fyziky na FEL ČVUT. Profesor Kohoutek mne vyzval k odpovědím na otázky. Nezaváhala jsem ani chvilku a během několika minut jsem řekla všechno, co bylo třeba. Profesor Kohoutek se zálibně usmíval. A pak se rozhodl, že na maturitu z fyziky skutečně nikdy nezapomenu. Bral do ruky jednu učebnici fyziky za druhou, vždycky ji náhodně otevřel a vyslovil téma. Já začala hovořit k problematice. Po pár desítkách vteřin nahodil další téma. Já spolehlivě zarezonovala. Něco jako Mazánek ve filmech Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Myslím, že se pan profesor bavil a byl i trochu pyšný. Komise se bavila určitě. Jediný, kdo se nebavil, jsem byla já. Po cca 10 nekonečných minutách mě vysvobodila paní docentka s tím, že to už opravdu stačí.
Když jsem se vynořila ze zkušební místnosti, vrhli se ke mně ti, kteří měli zkoušku z fyziky ještě před sebou. Na dychtivé dotazy „Na co se tě ptali?“ jsem k jejich zděšení pravdivě odpověděla, že úplně na všechno. Nastal pravý a nefalšovaný happyend: Z fyziky jsem maturovala za jedna a na FEL ČVUT jsem byla přijata bez zkoušek. Opojný pocit svobody netrval dlouho. Když jsme nastoupili (já a jeden můj spolužák z gymnasia) na svá první elektrická měření, podlomila se nám kolena. Naším asistentem na cvičeních v prvním ročníku byl pan prof. Robert Kohoutek z AG Štěpánská! Pomstili jsme se mu tím, že jsme v elaborátu zcela vážně zdokumentovali, že námi provedené měření je zatíženo stoprocentní chybou :-)
