Článek
7 let provozu není pro chladničku snad tak mnoho. Předchozí chladnička, kterou jsem měla 25 let, šla z domu ve funkčním stavu, jen morálně zastaralá. Začala jsem tedy shánět servis na opravu chladniček. Bylo páteční dopoledne.
V adresáři mám poznamenaný kontakt na dispečink firmy AAA. Firma je dražší, ale její servisní pracovník (elektrikář, zámečník, topenář, plynař, sklenář apod.) by měl dorazit rychle (ještě týž den) a problém/havárii by měl urychleně vyřešit.
Souhlasila jsem s cenou výjezdu 700 Kč a bylo mi slíbeno, že do hodiny se mi technik ozve.
Neozval se ani za 2 hodiny, takže jsem věc urgovala. Slečna na telefonu byla toho mínění, že si technik SMS od ní zřejmě ještě nepřečetl. Navrhla jsem jí, aby ho kontaktovala telefonickým hovorem, nikoli SMS-kou, protože chci problém rychle vyřešit. Pokud se mi nemohou věnovat, ať mi to laskavě aspoň sdělí, poohlédnu se jinde. Trvalo nejméně dalších 15 minut, než se technik ozval. Omlouval se nějakým - pro mne nesmyslným – způsobem, jako že před chvíli teprve vyšel z laboratoře (!) a přečetl si SMS. Zřejmě tu z dispečinku. Neodvažuji se tipovat, zda první či druhou. Člověk by měl ctít presumpci neviny.
Popsala jsem mu závadu. Dotyčný expert mi sdělil, že lednička nepochybně odešla do věčných lovišť, neboť z ní zřejmě unikl chladící plyn a mám prý si koupit novou. Pokud mohu posoudit, nezdálo se, že by se mne chtěl nějak zbavit. Byl prostě o své pravdě hluboce přesvědčen. Chvíli jsme dokonce pohovořili o nechvalně známé praxi zabudovávání „kazítek“ do elektrických spotřebičů. Zavzpomínal s láskou na čas chladniček Calex a já mu poděkovala za bezplatnou dálkovou analýzu problému.
Rozhodla jsem se, že než chladničku vyhodím, chci dobrozdání aspoň ještě od jednoho odborníka na servis chladících zařízení. Především jsem měla zájem, aby se na spotřebič někdo opravdu podíval. Nějak nemám důvěru k diagnózám po telefonu. Ani u nemocných lidí, ani u porouchaných elektrospotřebičů.
Začala jsem kontaktovat jeden servis chladících zařízení na Praze 5 za druhým. Ten na našem sídlišti - co vím - nikdy nefungoval v pátek. Za ta léta, co jsem ho naposledy kontaktovala, se nic nezměnilo. U ostatních servisů to nebylo o moc lepší. Paní či slečny na zákaznických linkách mne v dojemné shodě informovaly, že všichni technici jejich firmy jsou v terénu a nejdříve budou mít čas koncem příštího týdne. Vyšlo najevo, že každý servis má nanejvýš dva lidi schopné operativního servisu a z nich vždy nejméně jeden má právě dovolenou. Nebyl to totiž jen tak nějaký pátek, ale pátek červencový.
Den se přehoupl do své druhé poloviny. Začala jsem uvažovat, že koupím přes internetový obchod první přijatelnou chladničku. Hlavně když to bude rychle. Přede mnou byl víkend a předpověď počasí hlásila ohledně teploty atakování tropických hodnot.
Zbývalo kontaktovat příslovečnou poslední firmu na Praze 5. Z pochopitelných důvodů neuvedu její jméno. Jejím majitelem a jediným zaměstnancem je jistý pán, říkejme mu třeba Beránek. Nechal si popsat závadu a připustil, že to únik chladícího média může být. Ovšem taky prý by to mohl být vadný termostat. Může dorazit za 2 až 3 hodiny. Příjemně mne tím překvapil. Tolik štěstí!
Moje veškerá naplánovaná práce šla stranou. Pustila jsem se do přípravy budoucího pracoviště v kuchyni. Dlužno upřesnit, že na lednici mám umístěný mrazák. A na mrazáku je malá přenosná TV a na ní a kolem ní mají své místo různé drobnosti.
Vnitřek ledničky jsem měla ponechat tak, jak je, a měla jsem ji nechat zapnutou.
Ve smluvený čas dorazil pán ve středním věku. Odmítl s díky jak minerálku, tak kávu a jal se demonstrovat své znalosti. V zásadě jsem s ním souhlasila. Především prý musí být chladnička nakloněna dozadu, aby se její dveře při otevření samovolně zavíraly. Má prý doma puberťáka a tak ví, co to dělá s chladničkou, když se nezavírá. Odkývala jsem mu to, ale současně jsem se snažila obrátit jeho mysl k hlavnímu problému.
Musím přiznat, že ohledně opravy chladničky odvedl dobrou a rychlou práci. Bezdotykovým teploměrem zjistil teplotu v chladničce i ve vestavěném mrazáku a diagnostikoval vadný termostat. Nový měl s sebou. Dal mi vybrat mezi levnější standardní a dražší dovozovou variantou. Celý život se držím pravidla vštípeného mi rodiči: „Člověk není tak bohatý, aby si kupoval levné věci.“ Zvolila jsem tedy dražší (německý) termostat. Pán nečekaně rychle plnou ledničku a plný mrazák (televizor jsem před jeho příchodem sundala) „podsekl“, tj. naklonil a opřel o stěnu spižírny. Stálo mne dost sil přemluvit ho, že uvnitř je v hrnci polévka, kterou bych ráda ušetřila takového manévrování.
Poznámka: Byla jsem plně připravena všechny věci z lednice vyklidit. Na rozloženém stole v obýváku jsem měla nachystané 4 kuchyňské odkapávače: Netrvalo by to dlouho. Pán si však výslovně nepřál vyklizení ledničky. Po jeho odchodu jsem zaznamenala mírně odřenou zeď spížní skříně. Dotyčný zřejmě nebydlí v paneláku a neví, jak vzácná a křehká je vrstvička štuku na panelu.
Po dokončení výměny termostatu se pán vrátil k myšlence naklonit lednici dozadu. Aretace předních nožiček (vzadu je lišta) ho neuspokojila, došel si do auta pro jednu nožičku novou. Po dokončení jeho zásahu se lednička kácela vzad zhruba pod úhlem 15 stupňů. Požádala jsem ho, aby úhel trochu zmenšil. Přesněji – aby ho zmenšil, jak jen to půjde. Neochotně a s připomínkami výhod samovolně se zavírajících dveří chladničky se pokusil náklon zmenšit. Moc to nešlo, protože nová nožička byla delší, než ta původní, a navíc nějak kolidovala s otvíráním dveří chladničky.
Pak mne znenadání požádal o nějaký krém, například Indulonu, a demonstroval mi, jak mám pečovat o těsnění dveří. Moji pečlivě udržovanou chladničku uvnitř po celém obvodu zapatlal krémem. (Po jeho odchodu jsem nadbytečnou Indulonu odstranila, trochu Indulony jsem na pryžovém těsnění ponechala.)
Byla jsem velmi ráda, že chladnička je evidentně opravená a že nemusím zajišťovat její odvezení a přivezení nové. Zaplatila jsem 2720 (tzn. 2800) Kč a rozloučila se. Uvedla jsem kuchyň do obvyklého stavu a pak si sedla na roh postele v ložnici. Odtud je na ledničku dobře vidět. Během několika minut mi došlo, že s novým náklonem ledničky nemohu žít bez újmy na duševním zdraví.
Zkusila jsem si novou funkci gravitací podporovaného zavírání. Byla nekompromisní. Už žádné krátké pohodlné zadumání se, co si z ledničky vylovit. Hezky jednou rukou či jinou částí těla držet dveře v otevřené pozici, rychle uchopit víc věcí a položit si je vedle na stůl. Vybírat až na stole. Pak postupovat v opačném gardu.
Opět jsem z lednice vystěhovala nedobrovolně migrující polévku, malinko celou lednici i s mrazákem nadzvedla po vzoru pana Beránka, podložila ji dřevěným špalíčkem a naivně si myslela, že nožičky dokážu nějak seštelovat. Ta stará šla, ta nová ale tak málo, že to nemělo žádný efekt.
To už bylo cca 18 hodin. Zavolala jsem panu opraváři, omluvila se, že jsem víc neprotestovala včas, tj. když ještě byl u mne v bytě, a požádala ho o uvedení ledničky ohledně výškového seřízení do původního stavu. Vstřícně jsem se zeptala, zdali bych to přece jen nějak nezvládla vlastními silami.
Ujistil mne, že ano, že zvládla. Stačí prý jen novou nožičku (je to vlastně masivní šroub s plastovým zakončením) zkrátit cca o 1 cm! Objasnila jsem mu, že žena v domácnosti obvykle není schopna efektivně pracovat s pilkou na železo, i když ji má.
Pak začal být lehce nepříjemný. Že prý nesnáší, když musí nějaké paní vysvětlovat, že je důležitější kvalitní dovření dveří ledničky, než její estetický vzhled. Té ledničky. Já ho zase ujistila, že nesnáším, když servisní služba nerespektuje smysluplné přání platícího zákazníka.
Pak nastal nečekaně obrat k lepšímu. Tipla bych si, že se u něj doma znenadání objevil někdo, před kým se ostýchal hrát si na drsňáka. Sdělil mi, že je pátek večer, že již „požil“ a rozhodně ke mně hned nepojede. To jsem ani neočekávala. Navrhl mi, že by přišel v pondělí mezi 10 až 12 hodinou. Ochotně jsem souhlasila. Možná si chudák myslel, že nebudu mít čas, že budu muset být v práci. Informovala jsem ho, že vyhovuje prakticky každý termín, neb pracuji z domova. Trochu mne znejistil prohlášením, že se nemám bát, že lednička přes víkend nevybuchne (!) a on že v pondělí dorazí.
Sebrala jsem odvahu a ujistila se, že mne v pondělí již nebude přesvědčovat o nesporných výhodách vzad nakloněné ledničky a umístí jí do vodorovné polohy, nanejvýš s nepatrným náklonem. Pravil: „Madam, nejsem malý kluk.“ To mě uklidnilo.
Víkend jsem přežila s nakloněnou ledničkou, která však odváděla ohledně chlazení dobrou práci. Po delší době jsem stolovala v obývacím pokoji, protože tam je druhá televize. Mám totiž zlozvyk obohacovat si kulinářské zážitky Policií Hamburk, Kriminálkou Miami, Kobrou 11 nebo Specialisty. Kuchyňská televize si užívala nečekaného odpočinku na pohodlném gauči.
Nadešlo pondělní dopoledne. Opravář dorazil, jak slíbil. Měla jsem promyšlené, jak ho nenásilně přesvědčím o své pravdě. Pozvala jsem ho do ložnice. Ze vzdálenosti cca 3 metrů bylo perfektně vidět, jak bílá hrana ledničky svírá s tmavě hnědými futry dveří nepřijatelný úhel. Lednička je totiž postavena naproti sporáku tak, že se na ni člověk dívá z boku, nikoli čelně.
Servisman se nejdříve zahleděl na ledničku ze vzdálenosti cca jednoho metru. Pak váhavě postoupil do ložnice. Očekávala jsem nějaké defenzívní souhlasné zamručení. Pokrčil rameny a odzbrojil mne větou: „Madam, já jsem bez brejlí slepej jak patrona!“
Zapomněla jsem říct, že všechno potřebné – materiál i nářadí – si vláčel v objemném kovovém kufru. Navrchu ležely věci akutní potřeby – teploměr, libela, šroubováky, kleště apod. Podestláno měly několikacentimetrovou vrstvou spojovacího materiálu – matice, šroubky, podložky…
Jal se obouruč přehrabovat v té podkladové směsi. Původní nožička by tam někde měla být. Nevyhodil ji, já také ne. Ale nebyla tam. Odšrouboval tedy od ledničky tu novou nožičku, odhadl potřebné zkrácení a ohleduplně se odebral s nožičkou a rozbruskou na chodbu paneláku. Po chvíli se vrátil, zkrácenou nožku přišrouboval a dychtivě očekával, co já na to. Věděla jsem, že teď jde o všechno, teď nemohu být nemístně laskavá.
„Pane Beránku, je to lepší, to ano. Ale není to dobré. Máte libelu?“ Ponořil se do kufru. Vodováhu použil a zjistil, že bublinka není ochotná usadit se uprostřed rysek. Trochu libelu vzadu nadzvedl a pravil „Vidíte, teď to máte dokonce tak, že se vám lednička naklání dopředu!“ Opravila jsem ho: „Ne. To, že pro dosažení roviny zvedáte zadní část vodováhy, znamená, že musíte přední nožičky ledničky dát ještě trochu níž.“ Zadumal se a přiznal: „Jo, máte pravdu…“.
Znovu se odebral na chodbu s rozbruskou a s nožičkou. Jsem asi potvora. Zjistila jsem, že mne do morku kosti pronikající zvuk přístroje uspokojuje. Ať si sousedé užijí! Jednou jsem taky zdrojem rámusu v paneláku já.
Další pokus byl úspěšný. Lednička očividně i libelovidně stojí rovně. Její otevřená dvířka zůstávají přátelsky otevřená, dokud je sama nezavřu.
Při úklidu nářadí zpět do útrob kufru najednou vítězoslavně zvolal: „Á, tady ji máme, mršku!“ Stará, dobrá, krátká nožička byla na světě. Požádala jsem ho o ni, že si ji nechám na památku. Potom nevím, co mne to popadlo. Nechtěla jsem opraváři naznačit, že ho budu na internetu nějak kritizovat. Jen jsem mu chtěla v té chvíli radostné úlevy říct, že to celé byla vlastně docela zábavná lapálie a že o ní uveřejním fejetonek na blogu. Nejdřív jsem mu sdělila, že jsem blogerka a pak trochu přiblížila, co to znamená. Rozradostnil se: „Tak, nějaký pěkný článeček o mně, to by se mi líbilo“.
Už jsem to dál nerozváděla. Možná z profesní hrdosti, možná v očekávání pěkného článečku o sobě, pán rozhodně odmítl finanční úhradu za druhou návštěvu. Celkem duchapřítomně jsem tedy v chodbě sáhla do regálu, uchopila láhev archivního vína a vtiskla mu ji s díky do rukou. Prý si na mne večer vzpomene. Ani já na něj hned tak nezapomenu. Rozešli jsme se v dobrém. Jako přátelé.
