Článek
Bohužel, pejskové žijí průměrně jen něco kolem 13 let. V roce, kdy se tato příhoda stala, jsem už měla za sebou několikerou zkušenost, co to je, když pes - člen rodiny - odejde do věčných lovišť a neměla jsem už odvahu připravit si znovu ten srdceryvný zážitek. Takže jsme zrovna žádného vlastního psa neměli. Tím víc jsem lnula ke každému chlupáčovi, kterého jsem potkala.
Tou dobou sídlila softwarová firma, u které jsem byla zaměstnaná, ve vilové čtvrti v Praze - Bubenči. Denně jsem chodila na oběd kolem vilky, kde za plotem pobíhal mladý, pěkný a silný rotvajler. Je to středně velký, robustní pes. Někdo řadí rotvajlery mezi bojová plemena. Mně však tenhle připadal rozumný a přátelský. Navíc mi zbarvením (tmavý kožíšek, světlejší packy a čumák) připomínal naši welshteriéřici Axinu. Vždycky jsem se u plotu zastavila a pohovořila s ním. Nikdy neštěkal, dlouze se na mne díval a po čase si navyknul přitisknout se co nejvíc k plotu, abych ho mohla trošku pohladit. Dá se říct, že jsme se dobře znali. Nejméně dva roky.
Bylo léto. Cestou z oběda jsem si koupila zmrzlinu. Když už jsem docházela k naší firmě, zastavila jsem se u plotu, za kterým pobíhal můj dobrý známý rotvajler. Dostal zbytek kornoutku od zmrzliny. Přijal ho s nadšením a pak se nastavil k hlazení. Teď už vím, že vyloženě klamal tělem. Vztáhla jsem k němu ruku. Následoval naprosto nečekaný, prudký útok psa. Překousl mi silný, článkovaný kovový pásek od hodinek. Ten pásek mne prakticky zachránil od horšího zranění. Tržná rána na ruce nebyla velká, asi jen 3 cm, ale poměrně hluboká. Tekla mi spousta krve. Došla jsem si do auta pro dezinfekci a pak spěchala do firmy, abych si ránu vypláchla a ošetřila. Potom nastala téměř čtyřhodinová kalvárie.
Jenom zjistit jméno majitele psa byl husarský kousek. Jde o „diplomatickou čtvrť“, není zvykem mít u poštovních schránek nebo u domovních zvonků uvedena jména. U samotného domu, ke kterému pes patřil, jsem se bála zazvonit. Pes vyváděl jako nepříčetný. Lidé z vily, ve které sídlila naše firma, nevěděli, jak se majitelé psa jmenují. Volali někomu z ulice, koho znali. Byl to starý pán, jméno majitelů psa evidentně zkomolil, ve Zlatých stránkách nikdo takový nebyl. Paní, bydlící v sousední vile, jméno majitelů psa prozradila. Na moji žádost dokonce s někým z nich telefonicky hovořila. Pak se ale vrátila s tím, že si mám číslo sousedů najít v telefonním seznamu sama. Ona že se nechce v záležitosti žádným způsobem angažovat, neboť se jedná o dobré sousedy. Zcela konsternovaná tímto přístupem k věci (a s krvácející rukou) jsem se vrátila zpět do firmy.
Sekretářka a jedna kolegyně projevily zájem o moji situaci, ale dlouho se spíš věnovaly nadšenému vzájemnému líčení, kdy koho jaký pes pokousal, než aby účinně pomohly. Musím však přiznat, že po chvíli sekretářku napadlo, že bych mohla obvolat veteriny na Praze 6, zda nemají záznam o očkování psa údajných majitelů. Programátorka zas zjistila přes internet, že dům má 3 různé telefonní linky (říkejme dotyčným třeba Bartoškovi).
Samozřejmě, že na žádné lince Bartoškových nikdo telefon nebral. Zavolala jsem na Městský úřad pro Prahu 6, abych zjistila, kdo z Bartoškových je evidován jako majitel psa (platí přece daň), ale především, zda je pes zaevidován jako očkovaný. Opakovaně jsem mluvila s dost nechápavou obsluhou telefonní ústředny. Všechny odbory na úřadě zely prázdnotou. Byly sice 3 hodiny odpoledne, ale neúřední den. Nakonec se podařilo objevit na úřadě jednu živou úřednici. Ta byla chápavá i ochotná spolupracovat, ale sdělila mi, že bohužel mnou požadované informace jsou sice v počítačové databázi, ale ona přístup k těmto informacím nemá, neboť nezná přístupové heslo. Uvědomila jsem si ironii osudu. I já umožňuji uživatelům chránit přístup k databázím přístupovými kódy. Myslím, že jsem se před zavěšením telefonu místo pozdravu začala trochu hystericky smát …
Znovu jsem zkusila zatelefonovat Bartoškovým. Ozvala se stará paní. Chápe mne, ale není majitelkou psa. Tou je její invalidní dcera, která je s manželem na chatě v Jizerských horách. Ne, volat jim nejde, mobil nemají. Přijedou podle počasí, možná v sobotu, možná v neděli. Ne, neví, kde by měla hledat očkovací průkaz psa. Ale nemusím se bát, pes určitě očkovaný je. A navíc - jak by mohl mít vzteklinu takový hodný pes? Je z útulku, moc milý, jen naprosto výjimečně někoho pokouše. Naposledy pana ministra Dostála, co bydlí v ulici. A ten s tím na jaře takové cavyky jako já nedělal. Ani očkovací průkaz nechtěl vidět. A prosím, je tady pořád. Živ a zdráv! Myslela jsem, že halucinuji. Před očima mi vytanul obraz pana ministra, kterak si stahuje tržnou ránu na ruce či na noze jednou ze svých příslovečných dlouhých bílých šál…
Dohodla jsem se s dotyčnou paní, že bude průkaz hledat. Najde-li ho, dá mi vědět na mobil nebo domů nebo do firmy. Nenajde-li ho, zastavím se u ní v neděli navečer, to by už mohli být majitelé psa doma. Vycházela jsem z předpokladu, že mám 5 dní na to, než bude muset být u mne zahájena intenzívní protivzteklinová léčba.
Pak jsem si uvědomila, že klientelu naší firmy tvoří především lékaři. Zavolala jsem nejbližší lékařce, která byla naší klientkou a která měla ordinaci na Praze 6. Chtěla jsem ji požádat o protitetanovou injekci a taky trochu o radu, co bych měla dělat dál. Ukázalo se, že je na dovolené. Zastupující lékařka, které jsem situaci popsala, mne protektorsky poučila, že protitetanovku ano, ale ať si ji jdu nechat dát tam, kam patřím obvodem. Očkovací průkaz psa že není třeba hledat. Nemá žádnou cenu, ani kdyby se zjistilo, že pes byl očkován minulý týden. Do 24 hodin od pokousání musí být pes prohlédnut veterinářem.
Objednala jsem se na protitetanovou injekci na polikliniku, kam patřím podle místa bydliště. Sestra se sice pokusila zbavit se mne nasměrováním na chirurgii, ale nedala jsem se. Pak jsem zavolala na nejbližší veterinární středisko. Vysvětlila jsem situaci a s uspokojením jsem kvitovala, že mají službu do 22 hodin. A pak začala nejnáročnější etapa akce: Zajistit, aby pes byl dopraven k veterináři!
Jakýkoliv telefonický kontakt se starou paní už nebyl možný. Posléze se ukázalo, že si šla od toho nezvyklého ruchu odpočinout na zahradu. Zavolala jsem na příslušný okrsek Městské policie a požádala o pomoc. Muž na druhém konci drátu slíbil, že do půl hodiny někoho pošle. Vzhledem k tomu, že ulice, v níž okrsek Městské policie sídlí, je kolmá na ulici, v níž měla sídlo naše firma, přišlo mi to poněkud pomalé. Ale to nic, hlavně že jsem postupovala k cíli. Auto skutečně s jedním uniformovaným příslušníkem policie dorazilo. Sdělil mi, že když pes byl za plotem, tak se majitel ničeho nedopustil a že musí jet k jinému případu. Zeptala jsem se ho, zda provinilce tedy necháme za trest zajít na vzteklinu. Nechápal. Sdělila jsem mu, že majitel psa je v každém případě povinen spolupracovat při zjišťování zdravotního stavu psa, pokud došlo k pokousání, a že nechci nic jiného, než aby to z titulu své funkce vysvětlil i té paní.
Dozvonil se. Byla jsem štěstím bez sebe z dílčího úspěchu. Lhala bych, kdybych řekla, že stará paní odmítala spolupracovat. Jen se zoufale neorientovala. Pes je hodný … Ne, vodítko nemá. Ne, náhubek také nemá. Ale je ochotna zase večer chvíli hledat jeho očkovací průkaz …
Zeptala jsem se policisty, zda by ji mohl spolu se psem dopravit na veterinu. Na středisku o všem vědí. Ne, v žádném případě, mám si zavolat na linku 156 (bezplatná tísňová linka Městské policie). Přiměla jsem ho, aby to udělal sám. Poodešel stranou a s někým se domlouval. Pak mi řekl, že mám počkat na místě. Poděkovala jsem, policista odjel. Vrátil se za 5 minut. Ze 156ky mu prý právě oznámili, že o pomoc si musí zavolat postižený osobně. Vrátila jsem se do firmy k telefonu. Zavolala jsem linku 156 a dozvěděla se, že kdyby šlo o volně pobíhajícího psa nebo nějaké dravé zvíře, řešili by to. Ale takhle: bohužel … Ale mohou mi dát telefonní čísla dvou dobrovolníků ze Spolku pro ochranu zvířat, kteří (jestli budou doma) by mi snad mohli pomoci. Už párkrát se prý osvědčili …
Začínalo mi být jasné, že jediný způsob vedoucí k cíli je vzít paní se psem do svého vozidla. Bylo po pracovní době. Ve firmě byl kromě mne už jen mladý brigádník, vysokoškolák. Na mé naléhání se uvolil, že mi bude při akci „doprava zlého psa na veterinu“ pomáhat svou přítomností. Paní si šla vypůjčit k sousedům kožený náhubek. Nasazovala ho psovi asi 20 minut. 10krát mu ho nasadila, 10krát si ho sundal. Při posledním pokusu částečně i zničil. Šla k jiným sousedům a vypůjčila si od nich kovový náhubek. Za dalších cca 10 minut ho psovi nasadila. Nastoupila spolu se psem do mého vozidla. Sedli si na zadní sedadla. Brigádník se posadil dopředu, ale tak nějak „naštorc“, aby měl přehled o dění. Pes byl nadšením bez sebe, že pojede autem. Špinavýma nohama poznamenal prakticky polovinu vozu. Kovovým náhubkem dřel co chvíli o skla …
Na veterinárním středisku měla službu jediná lékařka. Můj chvilkový nápad dovézt veterináře ke psovi nikoli psa k veterináři by stejně nebylo možné realizovat. Při pokusu vyšetřit ho se pes hravě vymanil z kovového náhubku. Zavřela jsem dveře z druhé strany, sedla si na židli a odevzdala se osudu. Asi po čtvrthodině vyšla z ordinace stará paní se psem, který měl už zase nasazený náhubek. Šla jsem se lékařky vyptat co a jak. Dozvěděla jsem se, že pes se musí dostavit ještě jednou na vyšetření a to po uplynutí pěti dnů. Zřejmé známky vztekliny že nejeví. Po pěti dnech už prý bude možné říci, zda hrozí přímé nebezpečí nákazy vzteklinou nebo ne. Osobně se však domnívá, že je to málo pravděpodobné. Zaplatila jsem a vrátila se do role řidiče. Pes se zbavil náhubku během prvních 100 metrů jízdy. Zbytek cesty jsem řídila s jeho tlamou ve vzdálenosti asi 20 cm od šíje. Připouštím, že nebyl agresivní, víceméně se radoval z nečekaného výletu a z pocitu svobody.
Když jsme dorazili před firmu, paní dvakrát zaperlila: „To je dobrý, nevozte nás až před dům, my dojdeme. Ale příští týden pro nás zase přijedete, viďte?“ Brigádník se zjevnou úlevou prchnul na metro.
