Článek
Bydlím na jednom pražském sídlišti. Pracuji doma na počítači a kromě toho jsem na zákaznické lince jako poradenská služba jednoho SW produktu.
Bylo pondělí dopoledne. Jeden ze služebních hovorů se zrovna chýlil ke konci, když se ozval domácí telefon. Předpokládala jsem, že je to poštovní doručovatelka, která už ví, že může chvilku trvat, než se jí ohlásím, protože mohu mít hovor na poradenské lince. Než se mi podařilo hovor ukončit, interkom přestal vyzvánět. Vyšla jsem proto rovnou na lodžii a zavolala: „Haló, to je pošta?“
Do zorného pole se mi dostala osoba, která na mne před chvílí zvonila. Muž asi 40letý, celkem spořádaného zevnějšku. Pokusím se doslova reprodukovat náš hovor:
„Dobrý den. Přejete si něco? Hledáte někoho?“
„Dobrý den. Mně je to hrozně trapný, ale potřeboval bych pomoc.“
„Co se vám stalo?“
„Mám nepojízdné auto. Zůstal jsem s ním viset a Sabinka Laurinová ani Martin Zounar nejsou doma.“
„A jak s tím ti dva souvisejí?“
„Já v Praze nikoho jiného z divadla neznám. Potřebuji nechat odtáhnout auto do Mladé Boleslavi a nemám u sebe žádné peníze.“
Chvilku mi trvalo, než jsem informaci jakž takž zpracovala.
„Proč jim nezavoláte?“
„Já jsem si vzal jinou bundu. Takže nemám ani mobil. Paní, já potřebuji půjčit peníze na ten odtah. Všechno vám do koruny vrátím. Kromě toho máte u mne volňásky do divadla do konce života…!“
„Počkejte, to nebude třeba. Které je to divadlo?“
„Nooo, to na Praze 7 …“
„Kde vlastně máte to nepojízdné auto?“
„Taky. Taky na Praze 7. Paní, já vám ještě přidám láhev slivovičky!“
„Já vám peníze nepůjčím, ale nabízím jinou pomoc. Řekněte mi telefonní číslo někoho z rodiny nebo nějakého známého. Zavolám mu a požádám ho vaším jménem, aby vám nějak pomohl.“
„Já mám všechna telefonní čísla v mobilu.“
„Tak mi aspoň řekněte jméno a bydliště někoho, kdo má pevnou linku. Najdu jeho číslo na internetu a zavolám mu“.
„Paní, lístky do divadla do konce života a láhev slivovičky navíc!“
„Nezlobte se. Nepůsobíte na mne důvěryhodně. Buďte zdráv.“
Vrátila jsem se do tepla bytu. Zavolala jsem paní S., seniorce, která bydlí v přízemí paneláku a je vždy připravena všem pomáhat. Poděkovala za varování. A pak si vzpomněla, že vlastně ví, kde ti dva herci bydlí. Sabina Laurinová asi 300 m od nás, Martin Zounar však až ve Slivenci. Chvíli jsme to rozebíraly. I kdyby nakrásně všechno bylo pravda, proč nešel pán do onoho divadla, kde mohl požádat někoho o pomoc, třeba v pokladně? Nebo by pokladní mohla kontaktovat právě ty dva údajně mu známé herce. Mimochodem, jestlipak znají i oni jeho? Když už jel (zřejmě načerno) přes celou Prahu a dorazil postupně až do blízkosti jejich bydlišť, proč nepožádal o pomoc jejich nejbližší sousedy?
Nepomohla jsem. Nejsem na to hrdá. Ale nežiji na samotě. Jen sídliště, kde bydlím, má asi 20 000 obyvatel. Celá Praha pak přes 1 200 000 obyvatel. Šance, že muž nalezne pomoc a pochopení u někoho jiného, je veliká. Nebo myslíte, že ne?
