Článek
Narozeniny našeho Kubíka jsou u nás vždycky velká událost. Osm let je přece jenom osm let a my se snažíme, aby ten jeho den byl co nejvíc speciální. Samozřejmě nechybí hromada dárků, balónky, výzdoba a hlavně – dort. Dort je u nás taková malá tradice. Vždycky jsme se s manželem snažili vybrat něco originálního, co Kubíka nadchne. Jednou to byl pirátská loď, podruhé dinosaurus, loni zase fotbalový stadion. Letos si Kubík umanul, že chce dort ve tvaru autíčka. No, proč ne, říkali jsme si. Na internetu je spousta inspirace, v cukrárnách taky umí divy. Jenže pak přišla ona , naše drahá tchýně, Kubíkova babička. S úsměvem na rtech a s nabídkou, která zněla na první poslech jako dar z nebes: „Já Kubíčkovi ten dort upeču!“
Víte, já tchýni vcelku snesu. Má své mouchy, to ano, ale snažím se s ní vycházet. Jenže co se týče kuchyně… tam už to tak slavné není. Nikdy, opakuji, nikdy za celou dobu, co ji znám, jsem ji neviděla péct. Ani na Vánoce, kdy se všichni předhánějí v pečení cukroví, si nechávala posílat domácí dobroty od své sestry. Takže když přišla s touhle nabídkou, v hlavě mi začala blikat varovná kontrolka. Ale nechtěla jsem být nezdvořilá, Kubík byl nadšený, tak jsem si řekla, že jí dám šanci. Třeba se na stará kolena rozhodla oprášit dávné kulinářské umění. Naivko!
Den D se blížil a já s mírnými obavami čekala, s čím se babička vytasí. Kubík se nemohl dočkat svého autíčkového dortu a já se potají modlila, aby to aspoň vzdáleně připomínalo vozidlo. Když konečně zazvonil zvonek a ve dveřích se objevila tchyně s obrovskou krabicí, napětí v místnosti by se dalo krájet. Kubík s jiskřičkami v očích přiběhl a my s manželem jsme se na sebe nervózně podívali. Otevřela krabici… a nastalo ticho. Takové to hrobové ticho, kdy nikdo neví, co říct, protože to, co vidí, se vymyká veškeré logice.
Uvnitř krabice leželo cosi… cosi neurčitého. Mělo to být asi autíčko, to jsme tak nějak vydedukovali z několika křivolakých linek, které měly snad představovat karoserii. Barva byla zvláštní odstín šedivé s fialovými fleky, jako by se někdo pokoušel o maskování pro neviditelné auto v bažině. Kola, která měla být kulatá, připomínala spíš zdeformované brambory a na „kapotě“ trůnila cosi, co mělo být asi okno, ale vypadalo to spíš jako díra po kuličce. Kubík na to chvíli zaraženě koukal. Pak se jeho tvář zkřivila a spustil usedavý pláč. „To není autíčko!“ vzlykal a slzy mu tekly po tvářích. Měla jsem chuť brečet s ním. Nejen z toho hrozného výtvoru, ale i z toho zklamání v jeho očích. Manžel se snažil zachovat diplomatickou tvář. „No, mami… je to… originální,“ pronesl opatrně, ale v jeho hlase jsem slyšela pobavení, které se jen těžko skrývalo. Já jsem se na ten „dort“ dívala s naprostým úžasem. Jak tohle někdo mohl považovat za dort? A už vůbec ne za autíčko? Vypadalo to spíš jako nepovedený experiment v hodinách modelování z plastelíny, který někdo omylem upekl. Tchyně si ale naše reakce vyložila úplně jinak. Z jejího úsměvu se stal zamračený výraz. „Co se vám nelíbí? Vždyť jsem se s tím tak piplala!“ prohlásila uraženě. „Mami, s veškerou úctou… tohle autíčko moc nepřipomíná,“ snažila jsem se jí vysvětlit klidným hlasem. „To je moderní pojetí! Abstraktní umění na talíři!“ bránila se tchyně a její hlas začínal stoupat. „Vy si mé snahy vůbec nevážíte!“ A pak přišla ta nejlepší část. Manžel, který už se nemohl udržet, si kousek toho „dortu“ ukrojil. Jen si k němu přičichl a jeho obličej zbledl. Opatrně si kousl… a okamžitě ho vyplivl zpátky na talíř. „Mami… co to proboha je?“ zeptal se s výrazem naprostého zhnusení. „To chutná jako… jako sádra s octem a trochou písku!“ Tchyně se na něj podívala s naprostým pobouřením. „Ty nevděčníku! Já se tu pro vašeho syna snažím a vy mi takhle…!“ V tu chvíli už jsem se musela smát. Ten pohled na manželovu zkroušenou tvář a na ten „dort“ byl prostě k popukání. Kubík sice ještě popotahoval, ale už se na nás s nejistým úsměvem díval. „Mami, a dá se to vůbec jíst?“ zeptal se opatrně. Manžel se na něj soucitně podíval. „Zlato, myslím, že dneska budeme mít k večeři radši pizzu.“ To už bylo na tchyni moc. Vztekle si sbalila zbytek svého „veledíla“ do krabice, prohlásila, že si naši nevděčnost bude pamatovat do konce života, a s hlasitým bouchnutím dveří odešla. My jsme tam zůstali stát s Kubíkem jako opaření. Nakonec jsme se všichni tři rozesmáli. I Kubík pochopil, že tenhle dort je prostě… unikátní. V tom nejhorším slova smyslu. Objednali jsme pizzu, Kubíkovi jsme dali všechny jeho dárky a na ten „dort“ jsme se už jenom s humorem vzpomínali.
A poučení pro příště? I když má člověk ty nejlepší úmysly, někdy je lepší držet se osvědčených postupů. A co se týče pečení dortů, raději to necháme na profesionálech. Nebo si ho příště upečeme sami. Hlavně, ať to autíčko aspoň trochu připomíná auto. A ať se to dá jíst. Protože narozeniny by měly být radostné, a ne hororové, i když s takovýmhle dortem se o nezapomenutelný zážitek postaráno bylo. Jen trochu jinak, než jsme si původně představovali. A tchyni? No, snad jí to brzy přejde. Ale příští rok už se na pečení dortu raději nebudu ptát. Pro jistotu.
