Článek
Cestování s dětmi… ano, ano, tu větu znám až příliš důvěrně. Není to dovolená, to je naprostá přesně řečeno – opera buffa v pohybu, okořeněná špetkou chaosu a notnou dávkou rodičovské sebezapření. Právě proto je to tak… nezapomenutelné. A občas, jen občas, se u toho i zasmějeme. I když ten smích často zní tak trochu hystericky.
Pamatuji si na naši „relaxační“ dovolenou u moře před pár lety. Představa byla jasná: slunce, pláž, šumění vln, kniha v ruce a dvě spokojeně si hrající děti stavějící hrady z písku. Realita? No, řekněme, že se té představě podobala asi jako Sněhurka sedmi trpaslíkům.
Začalo to už balením. Kufr, který by dříve stačil na týdenní pobyt dvou dospělých, nyní praskal ve švech pod náporem deseti sad oblečení „kdyby náhodou“, třemi plyšovými kamarády s traumatem z odloučení, lékárničkou velikosti menšího batohu a hromadou „nezbytností“, mezi které patřila i plastová lopatka s motivem Spidermana, bez které, jak mi bylo důrazně vysvětleno, by naše existence u moře postrádala smysl. Cesta autem byla kapitolou sama o sobě. Původně plánované tiché poslouchání audioknihy se záhy změnilo v nekonečný kolotoč otázek („Už tam budeme?“, „A proč ne?“, „A co budeme dělat, až tam budeme?“) prokládaný souboji o okno a dramatickými scénami kvůli rozlitému pití. Vrcholem byla chvíle, kdy mladší potomek usoudil, že ideálním místem pro odložení použité žvýkačky je vlas staršího sourozence. Věřte mi, zvuk, který starší potomek vydal, neměl s dovolenou nic společného. Spíš připomínal startující stíhačku.
Po příjezdu na místo, do apartmánu, který na fotografiích vypadal prostorně a idylicky, jsme zjistili, že se do kuchyňského koutu vejde sotva jeden člověk a balkón je tak malý, že by se na něj vešla maximálně dvě plážová lehátka – ovšem bez lidí. Ale co už, hlavně že jsme u moře, že? První den na pláži byl… intenzivní. Zatímco já jsem se snažila rozložit osušku a nenápadně si přečíst alespoň odstavec z knihy, Marek bojoval s větrem, který se rozhodl otestovat pevnost našeho slunečníku. Děti? Ty mezitím stihly prozkoumat veškerý písek v okruhu deseti metrů, přičemž část z něj skončila v jejich plavkách, vlasech, očích a samozřejmě i v mém právě otevřeném nápoji. Oběd na pláži se proměnil v boj o přežití. Jeden nechtěl rybu, druhý odmítal hranolky, a oba svorně protestovali proti zelenině. Výsledkem byla směsice polorozmačkaných jídel, upatlaných rukou a proseb o zmrzlinu, která měla být, jak jinak, až po obědě.
Večery nebyly o mnoho klidnější. Únava se projevovala zvláštní formou hyperaktivity, takže zatímco my jsme toužili po tichu a sklence vína, děti předváděly akrobatické kousky na postelích a testovaly hlasitost svých hlasivek. Usínání probíhalo v několika fázích, zahrnujících pohádky, noční můry, žízeň a nutkání jít na záchod přesně pětkrát během deseti minut. A tak plynuly dny naší „dovolené“. Stavění hradů z písku se měnilo v demolici cizích výtvorů, klidné plavání v moři v záchranné akce tonoucího se nafukovacího kruhu a romantické západy slunce v boj o udržení dětí vzhůru až do rozumné hodiny.
Ale víte co je na tom všem nejzvláštnější? Že i přes ten chaos, ty neustálé požadavky a občasné nervové zhroucení, si z té dovolené pamatuji i ty krásné momenty. Ten upřímný dětský smích, když se jim podařilo chytit malou rybku do kyblíku. To rozzářené oči, když poprvé spatřily mořskou hvězdici. Tu chvilku, kdy jsme všichni společně sledovali západ slunce a na chvíli zavládlo ticho.
Cestování s dětmi skutečně není dovolená v tradičním slova smyslu. Je to spíš intenzivní kurz přežití, posilování trpělivosti a neustálé improvizace. Ale je to také neopakovatelná příležitost vidět svět očima vašich dětí, prožít s nimi ty nejprostší radosti a vytvořit vzpomínky, které vám nikdo nevezme. Takže až příště uslyšíte větu „Cestování s dětmi není dovolená“, přikývněte. Souhlasně, s mírným úsměvem na rtech. Protože víte, že je to pravda. Ale zároveň víte, že je to něco mnohem, mnohem víc. Je to dobrodružství. Je to výzva. A je to, i přes veškerý ten chaos, láska v pohybu. A za to všechno to občasné šílenství přece stojí, no ne? I když si tu pravou dovolenou pak musíme dopřát až někdy jindy… a nejlépe bez dětí.
