Článek
Zírala na něj přes stůl v té malé kavárně, jejíž tlumené světlo mělo navodit romantickou atmosféru. Místo toho se vznášelo ve vzduchu napětí a její narůstající frustrace. Tolik toho chtěla vědět, tolik se ho chtěla dotknout – ne fyzicky, i když i po tom toužila – ale dotknout se jeho nitra, jeho myšlenek, jeho skutečného já, skrytého pod tou pevnou skořápkou sebejistoty. Ale on? On mluvil jen o svých plánech. O tom, jak přesně si naplánoval svou kariéru na následujících pět let, s precizností architekta, který staví neprostupnou pevnost. Mluvil o svých pravidlech – o tom, jak by se měl správný muž chovat, co je efektivní, co je racionální, jako by život byl jen složitá rovnice, kterou stačí správně vypočítat. A pak tam bylo to ego. To neviditelné, ale všudypřítomné monstrum, které neustále sálalo jeho vlastní důležitost a nedovolilo mu ani na okamžik pohlédnout za hranice sebe sama.
S každou jeho větou se její naděje, křehké jako motýlí křídla, pomalu drolily. Chtěla vědět, co ho dojímá, co ho v noci budí ze spánku, jaké jsou jeho nejniternější sny a obavy. Místo toho slyšela výčet jeho úspěchů, detailní rozvrh jeho týdne a neochvějné přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Bylo to jako snažit se proniknout do dokonale hladké, neprůstřelné zdi. Každý její pokus o hlubší konverzaci se odrazil a vrátil se k ní s chladnou ozvěnou jeho sebestřednosti.
Pamatovala si na jejich první setkání. Zdál se tak jiný. Trochu tajemný, trochu zranitelný, s jiskrou v oku, která slibovala hluboký oceán emocí. Postupně ale vyplouvala na povrch ta tvrdá skořápka, pod kterou se skrýval muž, který miloval především sám sebe. Jeho zájem o ni se zdál být spíše povrchní, zaměřený na to, jak zapadá do jeho pečlivě naplánovaného života, než na to, kdo skutečně je. Cítila se jako další položka na jeho seznamu „úspěchů“, spíše než jako rovnocenná bytost s vlastními touhami a potřebami. Snažila se. Opravdu se snažila prolomit tu bariéru. Ptala se na jeho dětství, na jeho vzpomínky, na věci, které ho formovaly. Ale on odpovídal stroze, vyhýbavě, jako by se bál poodhalit cokoli, co by narušilo ten pečlivě budovaný obraz dokonalosti. Jeho minulost byla jen souborem úspěchů a logických kroků, jeho přítomnost neustálým potvrzováním vlastní výjimečnosti a jeho budoucnost… no, ta byla přece dokonale naplánovaná. Nebylo v ní místo pro spontánnost, pro překvapení, ani pro ni, pokud by náhodou vybočila z jeho předem daných pravidel.
S každým dalším setkáním se v ní prohluboval pocit prázdnoty. Seděla naproti muži, o kterém věděla jen to, co jí sám dovolil vědět – pečlivě vybrané informace, které měly posílit jeho image. Toužila poznat toho skutečného člověka, schovaného pod tou maskou sebedůvěry, ale zdálo se, že k němu neexistuje žádný klíč. Jeho plány byly jeho modlitbou, jeho pravidla jeho dogmaty a jeho ego jeho neochvějnou vírou. A ona stála na okraji tohoto jeho světa, s nataženou rukou a touhou dotknout se něčeho skutečného, ale narážela jen na chladný, neústupný kámen.
Proč někteří lidé staví kolem sebe takovéhle neproniknutelné zdi? Možná se bojí ukázat svou pravou tvář, tu zranitelnou část sebe, a tak raději hrají divadlo dokonalosti. Možná hluboko uvnitř bojují s nejistotou, kterou se snaží přehlušit neustálým vyzdvihováním vlastních úspěchů. A možná si ani neuvědomují, jak moc svou sebestředností odpuzují ty, kteří by je chtěli milovat pro to, jací skutečně jsou, s jejich chybami i přednostmi, a ne jen pro tu naleštěnou fasádu, kterou světu ukazují.
A ona tam seděla, s hořkostí v ústech a slzami na krajíčku, a pomalu si uvědomovala, že její touha poznat ho víc je marná. Snažila se dosáhnout na hvězdu, která svítila jen vlastním chladným světlem a neměla zájem o teplo lidského doteku. Její sen o hlubokém spojení se rozplýval jako ranní mlha a na jeho místě zůstával jen pocit prázdnoty a osamělosti. Možná přišel čas otočit se a hledat jinou hvězdu, takovou, která nesvítí jen pro sebe.
