Článek
Paní Růžena je Olomoučanka tělem i duší. Pamatuje ještě doby, kdy se na Horním náměstí proháněly koňské povozy a kdy se za kávu platilo pár haléřů. Celý život poctivě pracovala, vychovala dvě děti a teď si konečně užívá zaslouženého důchodu. Ráda chodí na procházky po historickém centru, občas si zajde na kávu s kamarádkami a jednou za čas si udělá větší nákup v supermarketu na okraji města.
Ten den se paní Růžena vydala na svůj pravidelný nákup. Pečlivě si sepsala seznam, vzala si svou oblíbenou látkovou tašku a s odhodláním sobě vlastním nasedla do svého starého, ale spolehlivého Favorita. Dojela k supermarketu, zaparkovala na volném místě a s klidem se vydala ke vchodu. Nákup proběhl hladce, paní Růžena si pořídila vše potřebné a s plnou taškou se vracela k autu. Jenže ouha, na parkovacím lístku, který si automaticky vzala při příjezdu, svítila nemilosrdná částka. Dvacet korun za hodinu parkování. Paní Růžena se zastavila a zamračila se. Dvacet korun? Za co proboha? Vždyť ona už platí daně šedesát let!
Celý život přispívala do státní kasy, budovala tuhle zemi a teď má ještě platit za to, že si na hodinu zajela nakoupit rohlíky a mléko? To se jí zdálo naprosto absurdní. S pevným odhodláním paní Růžena zamířila k parkovacímu automatu. Prohlédla si instrukce, ale ani se nepokusila vložit peníze. Místo toho si stoupla vedle automatu a s rukama v bok začala nahlas prohlašovat: „Tohle je nespravedlivé! Já už platím daně šedesát let! Celý život jsem pracovala a teď mám ještě platit za to, abych si mohla nakoupit? Ať se stydí!“ Její hlas se nesl po parkovišti a první zvědavci se začali zastavovat. Někteří se pousmáli, jiní si ji potají natáčeli na mobil.
K paní Růženě se pomalu blížil mladý muž v reflexní vestě. Byl to pracovník parkoviště. „Dobrý den, paní,“ řekl s mírnou nervozitou v hlase. „Je nějaký problém?“ Paní Růžena se na něj s vážnou tváří podívala a řekla: „Problém? Problém je ten, že vy tu vybíráte peníze za něco, za co už jsem já celý život platila! Šedesát let platím daně a teď mám ještě platit za parkování? To je vrchol drzosti!“ Mladík na ni nechápavě zamrkal. „Ale paní, takhle to tady funguje. Každý, kdo tu parkuje, musí zaplatit.“ „Každý? A co já? Já už jsem si to zaplatila svými daněmi! Šedesát let! To vám nic neříká?“ Paní Růžena zvyšovala hlas a kolem ní se shlukoval stále větší dav zvědavců. Někteří přikyvovali a šeptali si, že má paní Růžena pravdu, jiní se jen pobaveně usmívali. Pracovník parkoviště nevěděl, co má dělat. S takovou argumentací se ještě nesetkal. Obvykle lidé nadávali na cenu parkování, ale nikdo se neodvolával na šedesát let placení daní. Zmateně zavolal svému nadřízenému. „Pane šéf, máme tu jednu paní a odmítá zaplatit za parkování. Prý už platí daně šedesát let!“ Na druhé straně telefonu se ozval smích. „Cože? To si děláte legraci? A co s ní chcete dělat?“ „No, já nevím. Nechce se hnout a už se na ni dívá celý parkoviště.“ „Tak ji tam zatím nechte a ať se k ní nikdo nepřibližuje. Zavolám vedoucímu supermarketu, co na to říká.“
Vedoucí supermarketu, když se o všem dozvěděl, si nejdřív myslel, že jde o nějaký vtip. Ale když mu pracovník parkoviště přeposlal video, které natočil jeden ze zákazníků, pochopil, že situace je vážná. Na videu bylo vidět paní Růženu, jak s vášní argumentuje o svých šedesáti letech placení daní a kolem ní se shlukuje stále větší dav pobavených i souhlasících zákazníků. Vedoucí supermarketu si uvědomil, že tohle by mohlo udělat špatnou reklamu. Rozhodl se, že s paní Růženou promluví osobně. S mírně nervózním úsměvem se vedoucí supermarketu přiblížil k paní Růženě. „Dobrý den, paní,“ řekl klidným hlasem. „Já jsem vedoucí tohoto obchodu. Slyšel jsem o vašem… názoru na parkování.“ Paní Růžena se na něj s bojovným výrazem podívala a řekla: „Názoru? To není názor, pane! To je fakt! Já už platím daně šedesát let a nehodlám platit ještě za to, abych si u vás mohla nakoupit!“ Vedoucí se snažil zachovat klid. „Já chápu vaše rozhořčení, paní, ale takhle to tady prostě funguje. Parkoviště patří soukromé firmě a my s tím nic nenaděláme.“ „Soukromé firmě? A ta firma taky platí daně? Pochybuji! Určitě si jenom mastí kapsy na úkor poctivých lidí!“
Paní Růžena se nedala. Vedoucí si povzdechl. Věděl, že s paní Růženou je těžké diskutovat. Ale zároveň si uvědomoval, že se na ni dívá spousta zákazníků a že by se měl zachovat diplomaticky. „Dobře, paní,“ řekl nakonec. „Udělám pro vás výjimku. Dnes parkovat platit nemusíte.“ Paní Růžena se na něj podezřívavě podívala. „Opravdu? A proč najednou?“ „No, abychom si nezkazili váš den a abyste k nám ráda zase přijela nakupovat.“ Vedoucí se usmál. Paní Růžena chvíli váhala, ale pak přece jen povolila. „Dobře,“ řekla. „Ale tohle je naposledy, co platím za parkování! Příště už budu parkovat jinde!“ S těmi slovy se paní Růžena otočila a zamířila k svému Favoritu. Dav zákazníků jí potleskem a smíchem uvolnil cestu. Vedoucí supermarketu si otřel pot z čela. Tohle byla nečekaná situace. Ale zvládl ji s grácií. I když si nebyl jistý, jestli paní Růžena příště opravdu zaplatí za parkování.
Zanedlouho se na sociálních sítích začala šířit videa a fotky paní Růženy, jak statečně bojuje za svá práva na parkovišti. Lidé ji začali nazývat „olomouckou lvicí“ a „královnou daní“. Její argument o šedesáti letech placení daní se stal virálním hitem. Mnoho lidí s ní souhlasilo a začalo diskutovat o tom, zda by senioři neměli mít parkování zdarma. Některé vtipné komentáře dokonce navrhovaly, aby paní Růžena kandidovala na primátorku. Paní Růžena se tak nechtěně stala místní celebritou. Lidé ji poznávali na ulici a s úsměvem jí připomínali její boj na parkovišti.
Paní Růžena si to užívala. Konečně měla pocit, že její celoživotní placení daní k něčemu bylo. I když to bylo jenom osvobození od jedné platby za parkování. A co se týče supermarketu? Ten si díky paní Růženě udělal nečekanou reklamu. Lidé se chodili dívat na místo, kde se odehrála slavná „parkovací bitva“, a samozřejmě si u toho i nakoupili. Vedoucí supermarketu si uvědomil, že někdy se i z nepříjemné situace může vyklubat něco dobrého. Stačí jenom trochu lidskosti a pochopení.
A paní Růžena? Ta si od té doby vždycky s úsměvem vzpomněla na svůj boj na parkovišti. A i když si parkovací lístek pro jistotu vzala, v koutku duše stále věřila, že těch šedesát let placení daní přece jenom něco znamená. A možná, že jednou se dočká doby, kdy senioři v Olomouci budou parkovat zdarma. Třeba právě díky jejímu statečnému boji. Protože někdy stačí jeden odvážný člověk s pevným přesvědčením, aby pohnul světem. Nebo alespoň parkovacím řádem v jednom olomouckém supermarketu. A to už je přece taky něco, no ne?
