Článek
Jan Skopeček: Herec, kterého jsme potkávali skoro v každém filmu. Letos by mu bylo sto. Sto let. Zkusme si představit ten oblouk času. Sto let od narození člověka, který se nám tak nenápadně, ale pevně zapsal do paměti.
Jan Skopeček. Když si na něj vzpomeneme, nevybaví se nám patrně jediná, velká, životní role s dramatickým obloukem. Spíš mozaika. Desítky a desítky tváří, gest, pohledů, vět pronesených tím jeho lehce drsným, ale uvnitř teplým hlasem. Byl jako dobrý známý, kterého vídáte na každém kroku. A letos by oslavil kulatou stovku. Není už s námi, ale jeho přítomnost ve starých filmech a vzpomínkách je pořád silná.
Narodil se roku 1925 v Litoměřicích, v časech, které už měly za sebou první velkou válku, ale netušily, že ta další, ještě strašnější, je za rohem. Jeho dětství a mládí se odehrávalo na pozadí velké historie, ale on sám se od počátku učil řemeslu, něčemu hmatatelnému. Vyučil se tesařem. Není to krásná představa? Mladý Honza Skopeček, s hoblinami ve vlasech, učící se, jak dát dřevu tvar a stavbě pevné základy. Možná právě tohle ho uzemnilo, dalo mu smysl pro realitu, poctivost k materiálu – a později i k postavám, které hrál. Přesto ho to táhlo jinam, k lidským příběhům, k možnosti být někým jiným, vyprávět život.
Po válce šel studovat herectví na pražskou DAMU, školu plnou nových nadějí a tváří, které toužily dělat umění jinak, svobodněji. Byla to doba obnovy, nadšení, ale i brzy přicházejících nových omezení. Skopeček se tam učil od nejlepších, nasával atmosféru poválečné prahy, která se probouzela k životu. Jeho první divadelní kroky vedly mimo metropoli, což byla pro mladého herce ta nejlepší škola. Hrál na Kladně, zkoušel si různé role, učil se reagovat na bezprostřední kontakt s publikem, které v menším městě herce zná. Zrála v něm ta schopnost být na jevišti pravdivý, spolehnout se sám na sebe. Postupně se vracel blíž k Praze a na dlouhá léta našel svůj přístav v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou. To bylo divadlo jeho srdce, scéna, která hrála pro lidi z Libně a okolí, s repertoárem často blízkým každodennosti. A tam, na Palmovce, Jan Skopeček rostl ve výjimečného herce pro „obyčejné“ lidi.
Na jevišti nebyl za oslnivého hrdinu, ale za někoho, koho znáte. Za chlapa, co si umí povzdechnout, co má svůj vnitřní svět, co se umí zasmát hořké pravdě. Jeho divadelní postavy byly plné jemných odstínů, mísila se v nich mrzutost s dobrotou, rezignace s tichým vzdorem. Byl mistrem detailu, gesta, které řeklo víc než dlouhý projev. Uměl být na jevišti neuvěřitelně přítomný, ukotvený v realitě té postavy tak, že jste mu věřili každé slovo, každé odmlčení. A pak přišel film a televize. A ty udělaly z Jana Skopečka tu tvář, kterou si vybaví téměř každý. Jeho filmografie není jen seznam titulů, je to celá galerie lidských typů, které stály opodál hlavního děje, ale bez nichž by příběh nebyl úplný. Jeho filmová mozaika je fascinující. Nehrál hlavní role, to je pravda, ale na desítky a desítky jeho menších, vedlejších postav zkrátka nešlo zapomenout. Objevil se, a i v pár scénách vtiskl postavě takový život a pravdivost, že jste si ji zapamatovali. Hrál ty, co tvořili skutečnou páteř tehdejšího světa: pošťáky s těžkou taškou, úředníky za přepážkou, řemeslníky se špinavýma rukama, hostinské s pivem v ruce, důchodce na lavičce – zkrátka lidi, které jsme potkávali každý den. Nikdy to nebyly jen typy, on jim dával duši, kus sebe.
Méně se ví, že Jan Skopeček měl talent i pro psané slovo. Psal divadelní hry, někdy i pod pseudonymem, což nebylo v určitých časech bez důvodu. Psaní pro něj byla další cesta, jak zkoumat lidské osudy a charaktery, jak se dívat na svět nejen očima herce, ale i tvůrce. Jeho hry, podobně jako jeho role, se často dotýkaly obyčejného života, s humorem a pochopením pro lidské slabosti.
Když mluvíme o jeho životě, nejde nevzpomenout na jeho velkou, životní lásku. V jeho životě stála pevně žena – herečka Věra Tichánková. Jejich vztah nebyl jen zásadní, byl to tichý, silný pilíř. Prošli spolu životem neuvěřitelně dlouhou cestou, bok po boku, podporovali se a sdíleli nejen radosti, ale i výzvy uměleckého života. Tvořili pár, který se proslavil svou skromností a tím, jak se o sebe navzájem opírali. Nebyly to bouřlivé hollywoodské románky, ale hluboké, lidské spojení, které jim dávalo sílu. Prožil téměř celé století a prošel s ním i různými politickými režimy. Hrál v době budování, uvolnění i normalizace. A jeho postavy „obyčejných“ lidí se měnily s dobou. Byly odrazem toho, jak se měnila společnost, jak se lidé přizpůsobovali, bojovali, nebo si hledali skulinky, kde si uchovat kus svobody. A on v tom všem zůstával pravdivý, bez ohledu na to, co se dělo „nahoře“.
Jedna věc byla na Janu Skopečkovi fascinující – jeho vytrvalost. Hrál a točil i v letech, kdy jiní už dávno odpočívali. Vidět ho na plátně v jeho devadesáti letech s tím jeho známým, laskavě-mrzutým pohledem, to bylo něco úžasného. Stal se jakýmsi symbolem herecké poctivosti, která nevymizí s věkem.
Odešel v létě 2020, ve věku 94 let. Krásný věk, ale přesto to zamrzelo. Zvykli jsme si na něj jako na někoho, kdo k nám patří. Jeho odkaz není v jedné monumentální soše, ale v té neuvěřitelné galerii obyčejných tváří, kterým vtiskl duši. Ukázal nám, že i v malém životě, i v malé roli, se dá najít velká pravda a lidskost.
Sto let od jeho narození. Je to zvláštní připomenutí. Připomenutí herce, který nebyl primadona, ale poctivý řemeslník s tesařskými kořeny, který uměl zahrát nás. Kterého jsme potkávali skoro v každém filmu, v každém seriálu, jako starého známého. Jan Skopeček. Jeho tvář a hlas jsou zapsány v naší filmové paměti, jako připomínka toho, že největší kouzlo se často skrývá v obyčejnosti, v pravdivosti, a v tom, umět být zkrátka jen… člověk. A právě to on uměl dokonale.
