Článek
Přiznávám se bez mučení. Mám problém. Jmenuje se online bazary. Začalo to nevinně, jedním kliknutím na inzerát s roztomilým retro hrníčkem. Pak přišla druhá nabídka – designová váza za zlomek původní ceny. A než jsem se nadála, můj volný čas se scvrkl na neustálé prohledávání nabídek, porovnávání cen a domlouvání osobních předání na nejrůznějších koutech města. Můj byt se pomalu, ale jistě začal měnit v něco mezi secondhandem a malým muzeem kuriozit.
Pamatuji si na ten pocit prvního „úlovku“. Ten adrenalin, když jsem si zajistila tu úžasnou retro kabelku, po které jsem toužila, za cenu, za kterou bych si v obchodě nekoupila ani pásek. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála malou loterii. Že jsem objevila skrytou pokladnici plnou jedinečných věcí za směšné peníze. A ten pocit byl návykový.
Začalo to drobnými nákupy. Oblečení, které „někdo jen jednou vzal na sebe“. Knihy, které „jsou jako nové“. Doplňky do bytu, které „dodají šmrnc“. Každý nákup byl doprovázen pocitem chytré investice, ekologického chování a hlavně – skvělé výhodné koupě. Argumentovala jsem sama sobě, že přece šetřím peníze, dávám věcem druhou šanci a podporuji udržitelnost. Realita byla ale trochu jiná.
Místo abych šetřila, moje výdaje začaly nenápadně růst. Jedna „skvělá nabídka“ střídala druhou a já jsem si brzy začala ospravedlňovat každý nákup. „Tohle se mi přece jednou bude hodit.“ „Za tuhle cenu to nemůžu nechat ležet.“ „To je tak originální, to nikdo jiný nemá.“ A tak se můj byt plnil věcmi, které jsem sice pořídila za pár korun, ale které ve skutečnosti jen zabíraly místo a utápěly se v hromadách podobných „pokladů“.
Moje skříně praskaly ve švech oblečením, které jsem si s nadšením koupila online, ale na sebe jsem ho vzala maximálně jednou (a někdy ani to ne). Roh obýváku začal okupovat stoh knih, z nichž jsem přečetla sotva desetinu. A na poličkách se začala nebezpečně hromadit sbírka „unikátních“ váz, svícnů a keramických figurek, které spolu navzájem vůbec neladily.
Můj manžel se na to všechno díval s mírným znepokojením. Jeho občasné poznámky o tom, že náš byt začíná připomínat sklad vyřazených věcí, jsem s úsměvem odbývala. „Ale to jsou přece poklady! Jen se na to podívej, jaká historie se za tím skrývá!“ Snažila jsem se mu vnutit romantickou představu o nalezených skvostech, ale on spíš viděl hromadu prachu a zbytečností.
Nejhorší na tom všem bylo, že ta závislost na online bazarech začala ovlivňovat i můj čas a energii. Místo abych se věnovala svým koníčkům nebo trávila čas s přáteli, já jsem neustále prohlížela stránky s novými inzeráty. S napětím jsem sledovala aukce a s hořkostí prohrávala souboje o vytoužený kousek. Domlouvání osobních předání se stalo dalším mým „zaměstnáním“ – neustálé plánování tras, čekání na opozdilce a někdy i zklamání, když inzerát neodpovídal skutečnosti.
Jednou jsem si koupila „úžasný“ retro kabát, který na fotce vypadal naprosto dokonale. Když mi ho paní předala na rohu ulice, zjistila jsem, že má na zádech obrovskou díru a smrdí po zatuchlině. Ale protože jsem ho už zaplatila a nechtěla jsem se s ní dohadovat, s kyselým úsměvem jsem si ho odnesla domů. Dodnes visí ve skříni a připomíná mi, že ne všechno, co se třpytí na internetu, je zlato (a někdy ani stříbro).
Bod zlomu nastal, když jsem se snažila najít místo na novou polici, kterou jsem si samozřejmě také „výhodně“ koupila online. Uvědomila jsem si, že můj byt už praská ve švech a já se v něm sotva můžu pohnout. Pohled na ty hromady věcí, které jsem s takovým nadšením nakoupila, mě najednou naplnil spíš úzkostí než radostí.
Tehdy jsem si řekla dost. Musím s tím něco udělat. Musím se zbavit téhle posedlosti a začít svůj byt vnímat jako domov, a ne jako skladiště náhodných předmětů. Začala jsem s velkým úklidem. Věc po věci jsem procházela své „poklady“ a s těžkým srdcem se s mnohými z nich loučila. Některé jsem darovala na charitu, jiné jsem se pokusila prodat zpátky online (s mnohem menším nadšením, než když jsem je kupovala).
Je to pomalý proces, ale cítím, že se blýská na lepší časy. Můj byt se pomalu začíná uvolňovat a já s ním. Už netrávím tolik času na online bazarech a snažím se k nákupům přistupovat mnohem rozvážněji. Pořád mě sice občas zláká nějaká „neodolatelná nabídka“, ale už se snažím myslet na to, jestli tu věc skutečně potřebuji a jestli pro ni mám doma místo.
Závislost na online bazarech byla zvláštní kapitola mého života. Ukázala mi, jak snadno se člověk může nechat unést vidinou výhodných nákupů a jak tenká je hranice mezi chytrou šetrností a hromaděním zbytečností. Ale zároveň jsem díky tomu objevila i pár skutečných pokladů a naučila se cennou lekci o tom, co je v životě skutečně důležité. A to rozhodně nejsou hromady levně koupených věcí. Mnohem cennější je prostor, klid a čas strávený s lidmi, které mám ráda. A můj byt se konečně začíná vracet k tomu, čím by měl být – mým domovem. I když s pár „retro“ kousky, ke kterým mám citovou vazbu. Ty si přece zaslouží zůstat. No ne?
