Článek
Moje kamarádka Klára je anděl. Fakt. Vždycky mi pomůže, vyslechne mě, a když se ocitnu v nějaké šlamastyce, je první, kdo mi podá pomocnou ruku. Nebo v tomto případě – půjčí šaty.
Chystala jsem se na svatbu sestřenice a můj šatník v tu dobu zrovna procházel obdobím „minimalismu“ neboli „všechno je mi buď malé, nebo se mi to už nelíbí“. Klasika. Procházela jsem obchody, zkoušela jeden model za druhým, ale nic mi nesedělo a hlavně, nic mi nepřišlo tak nějak „svatební“. Už jsem pomalu začínala propadat panice, když mi zavolala Klára. „Ahoj, co děláš?“ ptala se s jejím obvyklým optimistickým tónem. „Ahoj, no víš co, řeším šaty na svatbu. A vypadá to bledě,“ povzdechla jsem si. „A co moje modré šaty? Ty, co jsem měla na svatbě u Petra? Tobě by mohly sedět a jsou fakt krásné,“ navrhla Klára. V tu chvíli mi svitla naděje. Ty Klářiny šaty jsem si pamatovala. Byly elegantní, slušivé a hlavně – Klára má vkus. „Ty by byly super! Jsi zlatá, Klári!“
Domluvily jsme se, že si pro ně druhý den zajedu. Šaty mi padly jako ulité. Cítila jsem se v nich krásně a konečně jsem mohla s klidným svědomím odškrtnout položku „oblečení na svatbu“. Svatba proběhla skvěle. Šaty sklidily pochvalné komentáře a já si ten den užila naplno. Celou dobu jsem si dávala pozor, abych si je nepolila vínem nebo jinak nepoškodila. Přece jen, nebyly moje. Po svatbě jsem šaty opatrně vyčistila a chystala se je Kláře vrátit. Zabalila jsem je do původního obalu a domluvila se s ní na předání. Když Klára šaty rozbalila, usmála se. „Jsou jako nové, děkuji!“ řekla. „To já děkuji tobě, zachránila jsi mi krk,“ odvětila jsem s úlevou. Tím by tenhle příběh mohl skončit. Jenže on nekončí. Začíná.
Asi o týden později mi Klára volá a v hlase má takový ten zvláštní tón, kdy nevíte, jestli se má smát, nebo brečet. „Hele, prosím tě, nemáš náhodou doma nějaký metr?“ zeptala se. „Metr? Jo, mám. Proč?“ nechápala jsem. „No, já jsem si chtěla ty modré šaty vzít na jednu akci a… nějak mi nesedí.“ „Jak to nesedí? Vždyť ti byly minule perfektní,“ divila jsem se. „No právě. A teď jsou mi tak o dvě čísla větší. Fakt. Jako by je někdo vytahal,“ řekla Klára s lehkou dávkou podezření v hlase. V tu chvíli mi v hlavě blikla červená kontrolka. S hrůzou jsem si vzpomněla na ten svatební raut. Na ty všechny dobroty, kterým jsem neodolala. Na ty chlebíčky, dortíčky, slané tyčinky… A hlavně na to, jak jsem si po obědě nenápadně povolila pásek, protože mi bylo nějak těsno. „Klári…“ začala jsem opatrně. „Víš, já… já jsem si na té svatbě docela dost dala do nosu.“ „No a?“ nechápala Klára. „No a… asi jsem ty tvoje šaty trochu… roztáhla.“ V telefonu zavládlo ticho. Pak se Klára začala smát. A smála se tak, že jsem si myslela, že se udusí. „Ty jsi mi ty moje krásné šaty vytáhla o dvě čísla?!“ smála se mezi vzlyky. „To snad není možný!“ „Promiň! Já jsem si to vůbec neuvědomila! Byly mi tak pohodlné, že jsem si nevšimla, že se roztahují,“ bránila jsem se s rudnoucími tvářemi. „Pohodlné? Tobě byly pohodlné, protože jsi je roztáhla! Ty jsi je nosila jako tepláky!“ smála se dál Klára. Musím přiznat, že když jsem slyšela ten její smích, začala jsem se smát i já. Ta situace byla vlastně dost absurdní. Půjčila jsem si elegantní šaty a vrátila jsem je jako vytahaný pytel.
„Takže co s tím budeme dělat?“ zeptala jsem se, když se Klára konečně trochu uklidnila. „No, asi je budu muset dát zúžit,“ povzdechla si Klára. „Ale víš co? Hlavně, že se ti na svatbě líbilo a že jsi je nepolila červeným vínem. To by bylo horší.“ Ulevilo se mi. Klára naštěstí brala celou věc s humorem. I když jsem si byla jistá, že si to ještě dlouho bude pamatovat. „Já ti samozřejmě zaplatím to zúžení,“ nabídla jsem hned. „To je jasný! A příště, až si ode mě budeš něco půjčovat, tak si dej pozor na ty svatební rauty!“ smála se Klára.
Od té doby, kdykoliv se vidíme, si na to vzpomeneme a smějeme se tomu. Klářiny „vytahané“ šaty se staly takovou naší soukromou historkou. A já jsem si z toho vzala ponaučení, že na svatbách se člověk má sice dobře najíst, ale na půjčené šaty by si měl dávat dvojnásobný pozor.
A Klára? Ta mi i přes tenhle „šatový incident“ půjčila už několikrát různé věci. Prostě je to anděl. Jen si asi před každým půjčením v duchu říká: „Hlavně ať to zase nevrátí o dvě čísla větší.“ A já se jí ani nedivím. Tenkrát jsem prostě podcenila sílu svatebních dobrot a pružnost Klářiných šatů. Ale co už, hlavně, že máme na co vzpomínat a čemu se smát. A Klářiny šaty jsou už zase v původní velikosti. Díky šikovné paní švadleně a mému poučení, že „co je na talíři, to nemusí být ve mně“. Zvlášť když mám na sobě půjčené šaty.
