Článek
Na své narozeniny se těším celý rok. Nejde ani tak o dárky, jako spíš o to, že se sejde celá rodina. Vždycky si přejeme být spolu, zasmát se, popovídat. Letos to mělo být navíc speciální, protože vnuk Marek přivezl svou novou přítelkyni, Karolínku. Byla jsem zvědavá, Marek je moje sluníčko a chtěla jsem, aby byl šťastný. Snažila jsem se naladit pozitivně, i když už po prvním setkání u dveří jsem cítila, že něco není úplně v pořádku.
Karolínka se sice usmívala, ale nějak divně. Takovým tím křečovitým úsměvem, co nedosahuje až do očí. Hned jak vešla, prohlásila, že má hroznou žízeň a jestli nemáme něco „normálního“ k pití, protože ty ovocné džusy, co jsem připravila, prý nepije. Marek se na ni podíval s omluvným výrazem, ale ona už si to šibovala do kuchyně. Vadilo mi to, ale řekla jsem si, že je třeba jí dát šanci. Je přece poprvé u nás.
Během oběda to pokračovalo. Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem uvařila tu svíčkovou, kterou všichni milují. Karolínka si ale jen tak prohrábla talíř vidličkou a pronesla: „No, moje babička dělá svíčkovou úplně jinak. Tahle je taková… no, jiná.“ Všichni ztichli. Marek zrudl a snažil se stočit řeč na počasí. Jen jsem se usmála a řekla, že každá babička má svůj recept. A v duchu jsem si ale říkala, že tohle bude ještě zajímavé odpoledne.
Po obědě jsme si chtěli popovídat, jak to u nás bývá. Rodina se vždycky sejde v obýváku, povídáme si, pouštíme si na televizi staré fotky. Karolínka si ale sedla na gauč s mobilem v ruce a začala si něco psát. Občas se jen tak zasmála na mobil, aniž by kohokoli v místnosti vnímala. Když se jí vnuk pokusil něco říct, jen zamávala rukou a zabručela, že „teď nemá čas, má něco důležitého“. Marek na ni koukal jako na zjevení a já se cítila jako neviditelná.
Pak přišla na řadu ta slavnostní chvíle, kdy se nese dort a zpívá. Můj oblíbený čokoládový dort s malinami. Zpívali jsme, já sfoukla svíčky a zrovna jsem se chystala poděkovat. V tom Karolínka nahlas zívla a zeptala se Marka: „Už to bude? Já už chci jít, je tady takové… staré.“ Staré? Můj dům, kde jsem prožila celý život a který je plný vzpomínek? Marek zbledl a než stačil cokoli říct, Karolínka si sbalila kabelku a prohlásila, že venku je přece hezky a ona se jde projít. A že Marek jde s ní.
Marek se omluvně podíval na celou rodinu a pak na mě. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila obrovské zklamání a vztek. Ostatní členové rodiny se snažili situaci zachránit, objímali mě a ujišťovali, že si nenecháme kazit oslavu. Ale už to nebylo ono. Ta atmosféra se prostě rozplynula. Celé odpoledne jsem se snažila být milá, přátelská, ale její chování bylo tak neuctivé, tak chladné.
Věděla jsem, že Marek je zamilovaný a nechtěla jsem mu to kazit. Ale tohle už bylo moc. To, jak se ke mně chovala, jak pomlouvala jídlo, jak ignorovala celou rodinu… nebylo to slušné. Byla to moje oslava, a ona se chovala, jako by tam byla za trest. Večer, když už všichni odešli, jsem si sedla a poprvé za ten den se mi chtělo plakat. Moje narozeniny, moje tradice, všechno bylo narušeno.
Nakonec jsem si ale uvědomila jednu věc. Že si nenechám zkazit radost kvůli někomu, kdo neví, co je slušné chování. Že ty nejkrásnější věci jsou ty, které si hýčkám s rodinou. A že pravá láska si najde cestu i bez takových manýrů. Markovi jsem to samozřejmě řekla. Ne hned, ale později, když se zklidnil. Nechci mu vybírat partnerku, ale nechci, aby se k nám někdo choval s takovou neúctou. A příští rok? Ten už bude zase jenom náš, ten pravý. A bez zbytečných dramat.
