Článek
Tak jo, přiznávám bez mučení. Mám psa. Jmenuje se Max a je to zlatý retrívr s ďáblem v těle. Vypadá jako plyšový medvídek, ale když se mu něco zamane, je schopný zdemolovat byt rychleji než uragán. Miluji ho nadevše, ale občas si říkám, jestli jsem si domů nevzala spíš malou chlupatou tornádu. Jednou se mi stala věc, která by se klidně mohla stát scénou z nějaké bláznivé komedie. Měl jsem odevzdat esej z literatury. Celý víkend jsem se s ní poctivě trápil, psal, mazal, přepisoval, až jsem konečně byl s výsledkem docela spokojený. Vytiskl jsem si ji, pečlivě založil do desek a položil na stůl, abych na ni ráno nezapomněl.
No, ráno proběhlo trochu jinak, než jsem si představoval. Probudil mě Maxův radostný štěkot a divné zvuky z obýváku. Když jsem tam s ospalýma očima vlezl, naskytl se mi pohled, který mi okamžitě zvedl tepovou frekvenci. Max, ten chlupatý ďábel, si vesele žvýkal něco, co nápadně připomínalo… moje desky s esejí. „Maxi! Co to děláš?!“ vyhrkl jsem a okamžitě se k němu vrhl. Podařilo se mi mu z tlamy vydolovat pár pomačkaných a oslintaných papírů. Zbytek eseje vypadal, jako by prošel drtičkou na papír a následně byl politý psími slinami. No prostě, pohled pro bohy.
V tu chvíli jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé, moje esej je v nenávratnu. Zadruhé, zítra mám odevzdávat a nemám nic. Zkusil jsem zbytky papírů poskládat, jestli se z toho dá něco vyčíst, ale marně. Max si dal na mé literární tvorbě opravdu záležet. Bylo to, jako by se rozhodl, že moderní literaturu prostě nežere. Doslova.
S pocitem naprosté beznaděje jsem se oblékl a šel do školy. Už jsem si v hlavě přehrával tu omluvu učitelce. „Paní profesorko, víte, mně sežral domácí úkol pes…“ Znělo to tak neuvěřitelně a trapně, že jsem si byl jistý, že se mi vysměje před celou třídou. Když přišla řada na odevzdávání esejí, stoupl jsem si s omluvným výrazem před katedru. „Paní profesorko Malá, já… já nemám ten úkol.“ Paní profesorka, známá svou přísností a nulovou tolerancí k výmluvám, zvedla obočí. „A proč, pane Nováku?“ „No víte, stala se taková… neobvyklá věc.“ Začal jsem s nejistým hlasem. „Můj pes mi sežral ten domácí úkol.“ V třídě se ozvaly tlumené chichoty. Paní profesorka si nasadila brýle a podívala se na mě s výrazem, který jasně říkal: „Už jsem slyšela hodně výmluv, ale tahle je nová.“ „Prosím?“ zeptala se s ledovým klidem v hlase. „Váš pes vám sežral esej z literatury? To si ze mě děláte legraci, pane Nováku?“ „Vůbec ne, paní profesorko! Můžu vám to přísahat! Mám i… mám i důkaz.“ V zoufalství jsem si vzpomněl na tu spoušť, kterou Max v obýváku zanechal. „Důkaz?“ zopakovala s ironickým úsměvem. „A jakýpak důkaz by to mohl být?“ Vytáhl jsem z mobilu fotku. Na ní byl Max s oslintanými zbytky mé eseje v tlamě a kolem něj rozházené další pomačkané kousky papíru. Kvalita fotky nebyla zrovna nejlepší, protože jsem ji fotil v rychlosti a v šoku, ale bylo na ní jasně vidět, co se stalo.
Ve třídě zavládlo ticho. Paní profesorka si vzala můj mobil a s údivem si fotku prohlížela. Její přísný výraz se pomalu měnil v pobavení. „Tak tohle jsem ještě neviděla,“ řekla nakonec a potlačila smích. „Dobře, pane Nováku, uznávám, že tohle je… originální výmluva. A dokonce i s důkazem.“ V tu chvíli se celá třída rozesmála. I paní profesorka se pousmála. „Dobře, pane Nováku,“ pokračovala už s mírnějším hlasem. „Tentokrát vám to promíjím. Ale příště si ten domácí úkol raději schovejte někam, kam váš chlupatý literární kritik nedosáhne. A do zítřka mi přineste novou esej. Tentokrát už bez psích úprav.“ Uff, to mi spadl kámen ze srdce! Čekal jsem všechno, jen ne to, že mi uvěří a ještě se tomu zasměje. Ta fotka Maxova „uměleckého díla“ zřejmě udělala své.
Zbytek dne jsem strávil horečným psaním nové eseje. Tentokrát jsem si ji schoval na nejvyšší polici v knihovně, kam Max s jeho výskokem nedosáhne. A večer, když jsem mu šel dát večeři, jsem se na něj s úsměvem podíval. „Víš co, Maxi? Ty jsi sice sežral můj domácí úkol, ale zároveň jsi mi ho i zachránil. Kdo ví, jestli by mi paní profesorka uvěřila bez té tvojí ‚pomoci‘.“ Max na mě jenom vesele zamrkal a olízl mi ruku. Asi si myslel, že jsem mu chválil jeho kulinářské dovednosti.
Tahle historka se rychle rozkřikla po škole a stal jsem se na chvíli takovou místní celebritou – ten kluk, kterému sežral domácí úkol pes a on to dokázal fotkou. I paní profesorka si mě občas dobírala a ptala se, jestli Maxovi nechutnala i ta nová esej. Poučení z téhle historky je jasné: mít psa je občas jako žít v sitcomu. Nikdy nevíte, co ten chlupatý ďábel zase vyvede. A taky, že občas se i ta nejneuvěřitelnější výmluva může stát pravdou – zvlášť když máte fotodůkaz.
Takže, majitelé psů, foťte si své čtyřnohé kamarády při jejich „tvůrčí činnosti“. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. A učitelé, věřte svým studentům. Občas se stane i to, co zní jako naprostá šílenost. Zvlášť když v tom figuruje pes. A zlatý retrívr k tomu. Ti jsou totiž experti na nečekané kousky. Vlastně, možná bych měl Maxovi začít schovávat i složenky… kdo ví, třeba by se mi podařilo vyhnout se placení daní. Ale to už je jiný příběh. A asi i trochu moc riskantní. Zůstanu raději u schovávání domácích úkolů. To se zdá být bezpečnější. A hlavně, mám na to důkazy. Pro jistotu si udělám zálohu té fotky. Nikdy nevíte, kdy se bude hodit znovu. Třeba příště Max sežere mou prezentaci. To by bylo teprve něco! Ale doufám, že k tomu nedojde. Mám ho sice rád, ale moje nervy takovou dávku originality asi nevydrží.
