Článek
Ach jo, ještě teď, když o tom píšu, cítím takovou zvláštní směsici smutku a hořkosti. Víte, já mám ráda drobné radosti. Takové ty malé věci, co vám zlepší den, aniž byste si to na první pohled uvědomili. A jedním z mých posledních objevů byl on. Můj nový hrníček. Nebyl to žádný designový kousek z drahého butiku. Naopak, našla jsem ho v malém antikvariátu na rohu ulice. Zapadl tam mezi staré knihy a prachovky, a přesto na mě okamžitě zamrkal svou nenápadnou krásou. Byl keramický, s takovou zvláštní, lehce nepravidelnou glazurou v tlumených odstínech modré a šedé. Na dotek byl příjemně hrubý, tak akorát do dlaně. A ten tvar! Takový baculatý, s velkým uchem, do kterého se mi pohodlně vešly prsty. Hned jsem si ho představila, jak v něm ráno piji svou kávu, zatímco se pomalu probouzí svět za oknem. Nebo jak si do něj v chladných večerech naliji horký čaj a zachumlám se s knížkou na gauči. Ten hrníček v sobě zkrátka nesl příslib pohody a klidu. Přesně takový i byl.
Od chvíle, kdy jsem si ho přinesla domů, se stal mým věrným společníkem. Ranní káva z něj chutnala nějak líp, odpolední čaj voněl intenzivněji. Měla jsem ho ráda. Možná to zní hloupě, mluvit s takovou náklonností o obyčejném hrníčku, ale pro mě to nebyl jen kus keramiky. Byl to symbol mého malého světa pohody.
A pak přišla ta hádka. Víte, my s manželem se občas pohádáme. Jako každý. Někdy kvůli maličkostem, jindy kvůli věcem, které nás oba trápí. Tentokrát to bylo něco mezi tím. Už si ani přesně nepamatuju, co to bylo. Slovo dalo slovo, hlasy se zvyšovaly a atmosféra v našem malém bytě houstla každou vteřinou. Vím, že v hádce člověk občas řekne věci, kterých později lituje. V zápalu emocí se snadno překročí hranice a z úst vyletí slova, která by tam za normálních okolností nikdy nevyšla. Ale tohle… tohle jsem nečekala. Stála jsem v kuchyni, opřená o linku, a v ruce jsem držela svůj modrošedý hrníček. Byl v něm ještě zbytek studeného čaje. Manžel nervózně procházel po místnosti a gestikuloval. Jeho slova byla ostrá jako střepy.
A pak se to stalo. V jednom prudkém gestu mi vyrazil hrníček z ruky. Slyšela jsem jen tupý náraz, když dopadl na dlaždičky, a pak ten strašlivý zvuk rozbíjejícího se porcelánu. V tu chvíli se mi zastavil dech. Ne kvůli té hádce, ne kvůli těm ostrým slovům. Kvůli tomu hrníčku. Ležel tam na zemi, rozbitý na spoustu malých kousků. Ta krásná glazura popraskala, ten příjemný tvar se rozpadl. A s ním se rozplynula i ta malá radost, kterou mi přinášel každý den. Zvedla jsem k manželovi oči. Čekala jsem omluvu, lítost. Cokoliv. Ale on tam jen stál, s mírně naštvaným výrazem ve tváři, a řekl: „No co, stejně nebyl nijak pěkný.“
Ta slova mě zasáhla víc než ten rozbitý hrníček. Nechápala jsem to. Jak mohl říct něco takového? Věděl přece, jak moc se mi líbil. Věděl, že pro mě znamenal víc než jen obyčejný kus nádobí. Byl to kousek mého klidu, mé pohody. A on ho takhle shodil a pak ještě zlehčil jeho hodnotu. V tu chvíli jsem neměla sílu na další hádku. Jen jsem se sehnula a začala sbírat ty ostré střepy. Prsty se mi třásly a slzy mi pomalu stékaly po tvářích. Nejen kvůli tomu hrníčku. Kvůli tomu, co se stalo. Kvůli tomu, co řekl. Kvůli tomu, jak se zachoval. S každým kouskem keramiky, který jsem zvedla ze země, jsem cítila, jak se ve mně něco hroutí. Nebyla to jen ztráta věci. Byla to ztráta něčeho křehkého, něčeho, co pro mě mělo citovou hodnotu. A ten jeho komentář… ten byl jako poslední hřebíček do rakve.
Vím, že to zní možná přehnaně. Vždyť je to jen hrníček. Můžu si koupit jiný. Třeba ještě hezčí. Ale nebude to on. Nebude mít tu stejnou duši, ten stejný příběh. Nebude to ten hrníček, se kterým jsem si spojovala své malé radosti. A tak tu sedím, dívám se na prázdné místo na polici, kde ještě před pár hodinami stál můj modrošedý společník, a přemýšlím. O křehkosti věcí. O křehkosti vztahů. O tom, jak snadno se dají rozbít slova a činy, a jak těžko se pak ty střepy sbírají. Možná je to jen obyčejný rozbitý hrníček. Ale pro mě je to teď symbol něčeho víc. Symbol zbytečné agrese, necitlivosti a zlehčování něčeho, co pro druhého znamená hodně. A doufám, že si z toho oba vezmeme nějaké ponaučení. Protože i když se dají střepy slepit, nikdy už nebudou takové jako dřív. A některé rány na duši se hojí ještě hůř než rozbitý porcelán.
Asi si ten nový hrníček přece jen koupím. Ale tentokrát si ho budu schovávat víc pro sebe. Aby ho nikdo nemohl rozbít. Ani slovem, ani činem. Protože některé věci jsou prostě příliš cenné na to, aby se s nimi hazardovalo v hádce. A můj modrošedý hrníček byl jednou z nich. Ach jo… ten můj krásný, rozbitý hrníček.
