Článek
Tak tohle vám musím vyprávět, protože jsem z toho ještě teď trochu v šoku, i když už je to pár dní. Víte, s mojí tchyní to nikdy nebyla úplně idylka. Ona je taková ta „žena do kuchyně“, co má na všechno svůj názor a nejlíp ví, jak se co má dělat. Ale snažím se s ní vycházet, přece jen je to máma mého muže a babička mých dětí.
Nedávno jsem si řekla, že udělám dobrý skutek a pozvu ji na nedělní oběd. Přeci jen, proč se nevídáme častěji? Uvařím něco dobrého, posedíme, popovídáme… Naivně jsem si myslela, že to bude příjemné rodinné odpoledne. Jak moc jsem se mýlila! Už když zvonek zazvonil, cítila jsem ve vzduchu takové to zvláštní napětí. Otevřela jsem dveře a tchyně stála ve futrech s kamennou tváří. „Dobrý den,“ pozdravila stroze a hned si všimla vázy s květinami na stole. „Ty kytky už pomalu odkvétají, nemyslíš?“ začala hned zostra. No co vám budu povídat, moje nadšení z návštěvy rázem opadlo. Ale řekla jsem si, že se nenechám vyprovokovat. „Dobrý den, mami, pojďte dál. Už se těším, až ochutnáte ten vývar, co jsem dneska vařila,“ snažila jsem se být milá.
Tchyně si sundala kabát, ani se nerozhlédla po bytě a rovnou zamířila do kuchyně. „Vývar? No, uvidíme,“ pronesla s takovým tónem, jako by pochybovala o mých kuchařských schopnostech už předem. To už mi začínalo cukat koutek, ale pořád jsem se držela. Usadily jsme se ke stolu. Já jsem s hrdostí donesla hluboké talíře s voňavým slepičím vývarem, plným nudliček, zeleniny a játrových knedlíčků. Vůně se linula po celé kuchyni a já jsem si v duchu říkala, že tenhle vývar se mi opravdu povedl. Tchyně si prohlédla talíř s podezřívavým výrazem. Pak se natáhla k tašce, kterou si přinesla s sebou, a vytáhla z ní… vlastní příbor! Ano, čtete dobře. Moje tchyně si na rodinný oběd přinesla svůj vlastní nůž a vidličku, zabalené v látkovém ubrousku. „Tady máte,“ ukázala na svůj příbor, „s těmi vašimi se mi špatně jí.“ V tu chvíli jsem málem upustila polévkovou lžíci. Cože? To jako moje příbory nejsou dost dobré? To už bylo trochu moc i na mě. Ale snažila jsem se zachovat klid. „Dobře, jak chcete,“ řekla jsem s nuceným úsměvem a v duchu si říkala, co ještě přijde.
Tchyně si nabrala první lžíci vývaru, zavřela oči a s dramatickým povzdechem ji polkla. „No…“ protáhla, až mi z toho zamrazilo. „Chybí tomu sůl. A petrželka by se měla přidávat až na konci, aby neztratila tu svou svěžest. A ty nudle jsou nějaké moc měkké.“ V tu chvíli jsem měla chuť vylít jí ten vývar na hlavu. Tolik práce jsem si s tím dala, a ona mi ho tady takhle zkritizuje hned u prvního sousta! A ten její vlastní příbor, to už byla vyloženě provokace. „Mami, vařila jsem to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud vám nechutná, nemusíte jíst,“ řekla jsem už trochu ostřeji.
Tchyně si odložila lžíci a s pohledem mučednice na mě pohlédla. „Ale já jsem přišla na oběd. Jen říkám svůj názor, abys ses příště polepšila.“ „Já se polepšovat nepotřebuji,“ odsekla jsem už bez obalu. „Vařím tak, jak nám chutná, a nikdo si zatím nestěžoval.“ Atmosféra u stolu zhoustla. Můj muž, chudák, seděl mezi námi jako hromádka neštěstí a snažil se nenápadně jíst svůj vývar. Děti naštěstí byly zabrané do hraní v obýváku a tohle drama u stolu si nevšimly. Oběd pokračoval v podobném duchu. Tchyně komentovala úplně všechno. Že je pečené kuře málo opečené, že brambory jsou moc slané, že salát je málo kyselý. A u každého jídla si demonstrativně brala svůj vlastní příbor. Můj muž se občas pokusil situaci odlehčit nějakým vtipem, ale tchyně na to vůbec nereagovala. Jen si dál mlela svou a já jsem s každým jejím slovem cítila, jak ve mně roste vztek a frustrace.
Po obědě, když jsem se snažila uklidit tu spoušť, tchyně se posadila na gauč a začala si prohlížet rodinné fotografie. „Tadyhle jsi měla nějaké hezčí šaty,“ poznamenala k jedné fotce z naší svatby. „A tvůj účes tady vypadal lépe.“ Už jsem se ani nesnažila odpovídat. Jen jsem v tichosti sbírala talíře a doufala, že už brzy odejde. Když konečně nastal čas jejího odchodu, cítila jsem obrovskou úlevu. U dveří se ještě otočila a s „upřímným“ úsměvem řekla: „Tak zase někdy. A příště si dej na ten vývar víc pozor.“ Zavřela jsem za ní dveře a opřela se o ně zády. To bylo snad nejhorší odpoledne v mém životě. Proč jsem ji jen zvala? Co jsem si od toho slibovala? Můj muž ke mně přišel a objal mě. „Promiň, zlato. Moje máma je prostě taková. Nemysli si to zle.“ „Ale myslím!“ vybuchla jsem. „Přijde mi na oběd, přinese si vlastní příbor a pak mi zkritizuje úplně všechno, co jsem uvařila. To je přece nehoráznost!“ „Já vím, máš pravdu. Ale ona to tak nemyslí. Ona si jen myslí, že má patent na rozum a že všechno dělá nejlíp.“ „Tak ať si vaří sama a jí si svůj dokonalý vývar svým dokonalým příborem!“ rozčilovala jsem se dál.
Trvalo mi ještě dlouho, než jsem se uklidnila. Můj muž mě utěšoval a sliboval, že už ji na oběd jen tak brzy nezveme. A víte co? Myslím, že si z toho vezmu ponaučení. Někdy prostě musíte přijmout fakt, že s některými lidmi se nikdy nedomluvíte. A že snaha o vylepšení vztahů za každou cenu se nemusí vyplatit. Tchyně je prostě tchyně. A já už se nebudu snažit, aby mě měla ráda. Budu se soustředit na svou rodinu, na svého muže a na své děti, kteří moje jídlo milují i bez dokonalého příboru a bez kritických poznámek.
A ten vývar? Ten si příště uvařím jen pro nás. A přidám do něj tolik soli a petrželky, kolik jen budu chtít. Protože u nás doma je to moje kuchyně a moje pravidla. A tchyně? Ta si může klidně zůstat doma a vařit si ten svůj „dokonalý“ oběd. Bez nás. A se svým vlastním příborem. Protože někdy je prostě lepší držet si lidi, kteří vám kazí náladu, dál od těla. A od kuchyně dvojnásob.
