Článek
Ach, ta zahrádka! To je moje radost, moje terapie, moje malé království zeleně a hlíny. Každé jaro se nemůžu dočkat, až zase zabořím ruce do té voňavé země a začnu sázet. Letos jsem se obzvlášť těšila na brambory. Vybrala jsem ty nejlepší sadbové brambory, poctivě je naklíčila na sluníčku a s láskou je uložila do vyhnojených řádků.
Pamatuji si, jak jsem jako malá holka pomáhala babičce na poli. Ty vůně čerstvě zorané země, ten pocit hlíny mezi prsty, ta radost, když jsme vykopaly první hlízy – to všechno se mi vrací s každou jarní sadbou. A teď už to předávám dál svým vnoučatům.
Když jsem ty brambory sázela, představovala jsem si už ty zlatavé bramboráčky, ty voňavé bramborové knedlíky, ten prostý, ale tak lahodný bramborový salát. Vlastní úroda, to je přece úplně jiná liga než ty kupované. Víte přesně, co jíte, a ta chuť je prostě nesrovnatelná.
Každý den jsem chodila na zahrádku kontrolovat, jestli už se něco zelená. A pak přišel ten den, kdy se z hlíny začaly prodírat první Statek zelené lístky. Jupí! Moje brambory rostou! S radostí jsem je okopávala, zbavovala plevele a přihrnovala jim hlínu, aby měly dostatek prostoru pro své budoucí plody. Sluníčko svítilo, deštíček občas pokropil, a já jsem s každým dnem viděla, jak moje brambory sílí a rostou.
Už jsem se pomalu začínala těšit na sklizeň. Představovala jsem si ten den, kdy s vnoučaty vyrazíme na brambory s košíky a rýči. Jak budeme s nadšením vyhrabávat jednu bramboru za druhou, jak se budeme smát od hlíny a jak si pak společně u ohně upečeme ty první brambory v popelu. To jsou ty nejkrásnější chvíle, ty vzpomínky, které se vryjí do srdce.
A pak přišlo to ráno… Vstala jsem s úsměvem na tváři, natěšená na ranní kávu a pohled na moji krásně rostoucí brambořiště. Vyšla jsem na zahradu a… zarazila jsem se. Něco bylo jinak.
Na první pohled se zdálo všechno v pořádku. Zelené Statek lístky se pyšnily na svých stoncích, sluníčko se opíralo do rosy na listech. Ale pak jsem si všimla něčeho zvláštního. Nějakých malých barevných předmětů mezi řádky brambor.
Přišla jsem blíž a nestačila jsem se divit. Mezi bramborovými Statek keříky, pečlivě zapíchnuté do země, trůnily malé, ručně vyrobené cedulky. Každá cedulka byla jiná, každá nesla nějaký nápis. A ty nápisy… ty mě naprosto odzbrojily.
Na jedné cedulce stálo velkými tiskacími písmeny: „Brambora Karel“. Vedle ní se pyšnila cedulka s nápisem: „Slečna Brambůrková“. A pak následovaly další a další: „Bramborový král“, „Princezna Bramborína“, „Statečný Brambor“, „Smutná Brambora (protože ji nikdo nesklidí)“… Každá brambora, zdálo se, dostala své vlastní jméno a svůj vlastní příběh.
Chvíli jsem tam jen tak stála a nevěřícně kroutila hlavou. Kdo tohle mohl udělat? Pak mi to došlo. Moje vnoučata! Ti malí rošťáci s jejich nekonečnou fantazií. Včera odpoledne mi pomáhali na zahrádce a evidentně se rozhodli, že moje brambory potřebují trochu „osobnosti“.
Místo abych se zlobila, rozesmála jsem se. Tak tohle jsem opravdu nečekala! Místo anonymní bramborové Statek řádky jsem teď měla na zahrádce malou bramborovou Statek komunitu s vlastními jmény a charaktery.
Přiznám se, chvíli mi trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatovala. Místo plánované kontroly růstu brambor jsem teď obcházela záhon a potichu si četla jména jednotlivých bramborových Statek obyvatel. „Ahoj, Karle, jak se ti dnes daří? Princezno Bramboríno, ty jsi dnes obzvlášť Statek krásná!“
Bylo to tak roztomilé a nečekané, že mi to úplně změnilo pohled na moje brambory. Už to nebyly jen hlízy ukryté pod zemí, teď to byli moji malí zahrádkářští kamarádi s vlastními jmény.
Samozřejmě, praktická stránka věci mi neušla. Jak teď budu ty brambory sklízet? Budu muset dávat pozor, abych omylem nevykopla „Karla“, když budu hledat „Slečnu Brambůrkovou“. A co teprve, až přijde čas na bramboráky? Budu mít vůbec Statek srdce sníst „Statečného Brambora“?
Ale i přes tyhle lehké obavy převládla radost. Radost z té nevinné dětské fantazie, z té lásky k přírodě, kterou jim snad pomalu předávám. Radost z toho, že i obyčejné sázení brambor se může proměnit v neobyčejné dobrodružství.
Když vnoučata přišla na návštěvu a viděla, že jsem jejich dílo objevila, s jiskřičkami v očích čekala na moji reakci. A já jsem je nezklamala. Smála jsem se, chválila jejich kreativitu a ptala se na příběhy jednotlivých bramborových Statek postaviček.
„A proč jsi dal téhle bramboře jméno Smutná?“ zeptala jsem se vnuka.
„Protože je sama a nikdo si s ní nechce hrát,“ odpověděl s vážnou tváří. Hned jsem ho ujistila, že na ni určitě nezapomeneme a že ji sklidíme s tou největší péčí.
Od té doby je moje brambořiště mnohem veselejší místo. Občas tam s vnoučaty chodíme na „návštěvu“ k našim bramborovým Statek kamarádům, kontrolujeme, jak rostou, a vymýšlíme pro ně další příběhy.
Až přijde čas sklizně, bude to jistě zvláštní zážitek. Možná si některé ty „označené“ brambory necháme na památku. Možná uspořádáme slavnostní „vykopávku“ s fanfárami pro každého „bramborového hrdinu“. Jedno je jisté – na tuhle úrodu brambor nikdy nezapomenu.
Víš, člověk si myslí, že už ho v životě jen tak něco nepřekvapí. Ale pak přijdou vnoučata a ukážou ti svět úplně jinýma očima. Najednou i obyčejné sázení brambor není jen práce, ale i hra a dobrodružství. A ty malé barevné cedulky? Ty mi každý den připomínají, jak vzácná je ta jejich dětská fantazie a jak moc obohacuje i můj dospělý svět. A za to jsem jim neskonale vděčná. Moc se těším na tu naši bramborovou hostinu!
