Článek
Jaro je pro mě vždycky takové zvláštní období. Na jednu stranu se těším na probouzející se přírodu, na první květy a zpěv ptáků. Na druhou stranu mě ale vždycky čeká ten nevyhnutelný jarní úklid. A přiznám se, že k němu nemám zrovna vřelý vztah. Ale co se musí, to se musí. A když už se do toho člověk pustí, snaží se to aspoň udělat pořádně.
Letos jsem se rozhodla zaměřit na okolí naší řeky. Je to krásné místo, kam ráda chodím na procházky, ale po zimě a občasných návštěvách méně ohleduplných spoluobčanů to tam nevypadalo zrovna vábně. S velkým pytlem a rukavicemi jsem se tedy vydala na „misi čistá řeka“. Sbírala jsem plechovky, PET lahve, obaly od sušenek – klasický jarní „úlovek“. Už jsem si pomalu zvykala na ten pocit mírného znechucení, když tu najednou něco upoutalo mou pozornost. V mělké vodě, sotva po kotníky, se zaleskly drobné kamínky. Ale nebyly to obyčejné kamínky. Měly syté barvy – zelenou, modrou, červenou, nažloutlou i bílou. Zvědavost mi nedala a já se vyzula. Voda byla studená, ale příjemně osvěžující. Ponořila jsem ruku a začala ty barevné drobnosti sbírat. Nebylo jich mnoho, jen pár desítek, ale byly naprosto fascinující. Neměly ostré hrany jako střepy od rozbitých lahví. Byly hladké, obroušené, jako by je někdo pečlivě opracoval. Bylo jasné, že to nejsou obyčejné kamínky, ale nějaké zvláštní sklo.
Doma jsem je pečlivě osušila a vyleštila měkkým hadříkem. Jejich barvy se ještě zvýraznily a já jsem se na ně nemohla vynadívat. Byly tak krásné a neobvyklé. O svém nálezu jsem se hned druhý den rozpovídala v místním krámku. Paní prodavačka, která už pamatuje leccos, si je s údivem prohlížela a kroutila hlavou. Chvíli v krámku panovalo ticho. A pak se ozval pan Novák, jeden starší zákazník, který obvykle mlčí a jen si potichu nakupuje. „Paní,“ řekl s vážnou tváří, „vy byste si měla zajít na obecní úřad a půjčit si kroniku. Myslím, že to vaše opracované sklo bude mít nějakou souvislost s historií.“ A dodal tiše: „Myslím, že jste našla něco moc vzácného.“ Jeho slova mě zaujala. Obecní kronika? Vzácné sklo? To znělo jako detektivka. Hned druhý den jsem se na úřad vypravila. Paní knihovnice byla moc ochotná a s úsměvem mi podala tlustou knihu s oprýskanými deskami – obecní kroniku.
Začala jsem listovat starými, zažloutlými stránkami. Chvíli trvalo, než jsem narazila na zmínku o malé sklárně. Stála prý asi třicet kilometrů proti proudu naší řeky. Byla to malá rodinná firma, která vyráběla krásné barevné sklo. Ale jednoho dne, před mnoha lety, přišla obrovská povodeň. Velká voda se přehnala údolím a sklárnu smetla. Všechno, co v ní bylo, se rozlilo po okolí a proud řeky to unášel dál.
A pak to dávalo smysl! Ta opracovaná sklíčka, která jsem našla, musela pocházet právě z té zničené sklárny. Proud řeky je unášel desítky kilometrů a čas a voda je obrousily do těch krásných tvarů. Kronika uváděla, že od té velké povodně už uplynulo téměř sto let. Sto let starý poklad jsem našla při jarním úklidu! Byla jsem z toho nálezu naprosto nadšená. Držela jsem v ruce kousky historie, tiché svědky dávno zaniklého řemesla a síly přírody. Chvíli jsem si ty barevné sklíčka prohlížela a přemýšlela o lidech, kteří je kdysi vyrobili, o jejich práci a o té osudné povodni.
Pak jsem ale pocítila, že tyhle kousky historie nepatří jen mně. Měly by být svědectvím pro všechny. A tak jsem se rozhodla svůj nález přenechat obci. Zašla jsem zpátky na úřad a paní knihovnici jsem svůj příběh vyprávěla a ukázala jí ty krásné sklíčka. Byla nadšená a slíbila, že se pokusí můj nález nějakým způsobem vystavit, aby se o historii malé sklárny a o mém nečekaném pokladu dozvěděli i ostatní.
Možná se někomu bude zdát, že jsem se svého nálezu vzdala příliš snadno. Ale já jsem cítila, že takhle to je správně. Ten pocit, že jsem objevila něco tak vzácného a že to může posloužit k připomenutí místní historie, byl pro mě mnohem cennější než si ty sklíčka nechat jen pro sebe.
A tak se stalo, že při jednom obyčejném jarním úklidu u řeky jsem místo hromady odpadků našla poklad s příběhem. Poklad, který putoval řekou celých sto let, aby se nakonec zaleskl v mých rukou. A já jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí jeho cesty a pomoct mu znovu spatřit světlo světa. A kdo ví, možná se po nějaké další velké vodě objeví další barevné kousky historie, které na nás teprve čekají. Řeka si svá tajemství umí dobře schovat.
