Článek
Tak tohle je historka z našeho rodinného života, která mě ještě teď, když o ní píšu, nutí se smát. Konečně jsme se totiž dočkali! Po dlouhém vybírání, plánování a nervózním očekávání nám na zahradě stojí zbrusu nový bazén.
Představte si tu radost! Vidina letních dnů plných cákání, smíchu a osvěžení byla konečně na dosah. Jenže, jak už to v životě bývá, realita si s našimi idealistickými představami trošku pohrála. První den, kdy byl bazén napuštěný a voda se v něm třpytila na slunci, panovala u nás doma slavnostní nálada. Děti – osmiletá Eliška a dvanáctiletý Tomáš – nedočkavě poskakovaly kolem, už v plavkách a s ručníky přes rameno. Já s manželem jsme si spokojeně mnuli ruce, těšíce se na tu rodinnou pohodu u vody.
Jenže pak přišel ten moment pravdy. První kontakt s vodou. Eliška opatrně strčila nožičku dovnitř a okamžitě s výkřikem ucukla. „Je to ledový!“ prohlásila s výrazem, jako by právě sáhla na zamrzlou kliku. Tomáš, ten náš velký hrdina, se sice tvářil statečněji, ale když do vody ponořil lýtko, jeho statečnost rychle vyprchala. „Fakt studený,“ zamumlal s grimasou a raději se stáhl na pevnou zem. No, co vám budu povídat. Naše vidina rodinné idylky u bazénu se během pár minut rozplynula jako pára nad hrncem. Děti seděly na lehátkách zabalené do ručníků a tvářily se, jako by právě přežily polární výpravu. My s manželem jsme si vyměnili trochu bezradné pohledy. Voda sice nebyla vyloženě ledová, ale po jarním napuštění ještě neměla tu příjemnou letní teplotu.
A kdo si ten den bazén užil naplno? Naši dva chlupatí členové rodiny – labrador Max a border kolie Luna. Ti dva vodní živlové se do bazénu vrhli s takovou vervou, jako by se na tenhle moment těšili celý život. Cákali, plavali, aportovali hračky, potápěli se pro kamínky… zkrátka, dělali všechno to, co jsme si původně představovali, že budou dělat naše děti. Seděli jsme s manželem na kraji bazénu a s pobavením sledovali ten psí rej. Max s vyplazeným jazykem nadšeně plaval pro hozený míček, zatímco Luna elegantně kroužila kolem něj a občas ho šťouchla nosem, jako by ho povzbuzovala. Vypadalo to, že si ten svůj první den v bazénu užívají víc než my všichni dohromady.
Děti je chvíli s otrávenými výrazy sledovaly, ale pak je to přece jen začalo bavit. Smály se, jak se psi oklepávají a cákají vodu všude kolem, a občas jim hodily nějakou tu hračku do vody. Ale do bazénu se ani jeden z nich neodvážil. „Je to fakt hrozně studený,“ opakovala Eliška s důrazem. Takže náš první den s bazénem se proměnil v psí párty s lidskou asistencí. My jsme se starali o občerstvení (pro psy vodu, pro nás kafe) a o dozor, zatímco Max a Luna si užívali svůj nový vodní ráj. Večer, když už psi unaveně leželi na terase a sušili si kožichy, jsme s manželem seděli u sklenky vína a rekapitulovali ten náš první bazénový den. „No, aspoň někdo si to užil,“ konstatoval s úsměvem manžel. „To ano,“ souhlasila jsem. „Ale co s těma našima zmrzlinářema? Celé léto se přece nebudou koukat jen na psy, jak se cákají.“ Začali jsme vymýšlet různé strategie, jak děti do bazénu nalákat. Zkoušeli jsme argumenty o zdraví a otužování, o zábavě s kamarády, dokonce i o tom, že když se nebudou koupat, nedostanou zmrzlinu. Nic nezabíralo. Jejich strach ze studené vody byl silnější než vidina letních radovánek.
Nakonec jsme se rozhodli pro osvědčenou metodu – pomalými krůčky. Začali jsme tím, že jsme napustili do nafukovacího brouzdaliště na terase trochu teplé vody a nechali je tam cákat. Postupně jsme přidávali trochu chladnější vody a chválili je za každý statečný krok. Trvalo to několik dní, ale nakonec se Eliška odvážila smočit si ve velkém bazénu alespoň nohy. Tomáš byl o něco opatrnější, ale když viděl sestru, jak se statečně brodí po kolena, přidal se k ní. Jásali jsme radostí, jako bychom právě vyhráli v loterii. Samozřejmě, ještě to není ideální. Stále se občas ozve nějaké to „brrr, to je studený!“, ale už se nebojí do vody alespoň vlézt. A když svítí sluníčko a voda se trochu prohřeje, už si v bazénu i chvíli hrají. Psi jsou samozřejmě stále jejich nejvěrnějšími parťáky ve vodních hrách.
Takže naše bazénová sága pokračuje. Možná to nebude léto plné nekonečného cákání a potápění, jak jsme si původně představovali. Ale i tak si myslím, že si ten bazén nakonec užijeme. Třeba to jen chtělo trochu času a trpělivosti. A hlavně, že naši psi jsou v sedmém nebi. Ti si ten bazén užívají za všechny. A my se aspoň máme na co koukat a čemu se smát. A kdo ví, třeba příští léto už budeme ve vodě cákat všichni společně. I když, s těma našima zmrzlinářema člověk nikdy neví. Ale naděje umírá poslední! A hlavně, že máme ty naše dva vodní šampiony, kteří nám dělají radost. A připomínají nám, že i když se naše plány občas nevyvíjejí úplně podle představ, vždycky se najde někdo, kdo si ten den užije naplno. Třeba zrovna váš pes v novém bazénu!
