Článek
Romantické večeře při svíčkách, dlouhé procházky, hluboké rozhovory o životě i hlouposti, které nás rozesmějí tak, že nám tečou slzy. A hlavně jsem věřila, že i po letech budu pro svého muže tou nejdůležitější osobou na světě. Tou, pro kterou by udělal cokoli. Aspoň jednou za rok, na naše výročí.
Letošní výročí přišlo jako každý rok v dubnu. Venku už bylo teplo, stromy kvetly a vzduch voněl jarem. Přesně jako tehdy, když jsme si řekli své ano. Těšila jsem se, že tentokrát to bude jiné než minulý rok, kdy Petr na naše výročí úplně zapomněl a já nakonec strávila večer sama s lahví vína a francouzskou komedií v televizi. Letos si to přece poznamenal do kalendáře, několikrát jsem mu to nenápadně připomněla a dokonce jsem mu ukázala restauraci, kde mají skvělé jehněčí, které má tak rád. To ráno mi řekl, abych se hezky oblékla, že večer někam půjdeme. Zatajil se mi dech. Takže si pamatuje. A plánuje něco pěkného. Celý den jsem byla jako na trní, nemohla jsem se soustředit na práci a myšlenkami jsem byla pořád u toho, co asi Petr vymyslel. Možná ta restaurace? Nebo dokonce víkendový pobyt někde v lázních, o kterém jsem tolikrát mluvila?
Po práci jsem si dala záležet. Dlouhá horká koupel, nový účes, make-up pečlivější než obvykle. Oblékla jsem si nové šaty, které jsem před týdnem koupila speciálně pro tuto příležitost. Byly tmavě modré, přesně podle Petrova vkusu. Když jsem vešla do obýváku, Petr zvedl oči od telefonu a usmál se. „Vypadáš hezky,“ řekl a pak se znovu ponořil do obrazovky. Žádné „vypadáš úžasně“, „jsi nádherná“ nebo „ty šaty ti opravdu sluší“. Jen to holé „hezky“, jako bych si vzala novou košili do práce. Přesto jsem zůstala optimistická. Vždyť on nikdy nebyl typ, který by chrlil komplimenty jako z románu pro ženy. Je praktický, věcný, někdy až moc přízemní. Ale miluje mě, vím to. Po svém.
V autě jsme mlčeli. Já napjatá očekáváním, on soustředěný na řízení. Když jsme zastavili před naší oblíbenou restaurací, kde jsme se seznámili, konečně jsem se uvolnila. Je to tady. Náš večer. Sedli jsme si ke stolku pro dva, objednali si víno a já se už-už chystala pronést přípitek na naše výročí, když Petr vytáhl z kapsy malou krabičku a položil ji na stůl. „Všechno nejlepší k výročí,“ řekl tónem, jakým by oznámil, že zítra bude pršet. Ale bylo to jedno, protože tam byl dárek. Krásně zabalený ve stříbrném papíru s malou mašličkou. Srdce mi poskočilo. Poslední opravdový dárek jsem od něj dostala před třemi lety – byla to kniha o organizaci domácnosti, protože prý „potřebuju trochu systém“. S rozechvělými prsty jsem rozbalila papír a otevřela krabičku. Byl v ní náramek. Jednoduchý stříbrný náramek bez ozdob, přesně takový, jaký nosím každý den. Skoro identický s tím, který už mám. „Je krásný,“ zalhala jsem a nasadila si ho na ruku. „Jsem rád, že se ti líbí,“ přikývl Petr a napil se vína. „Víš, po těch letech jsem s tebou opravdu spokojený.“ Usmála jsem se a čekala na pokračování. Na to, co řekne dál. Něco jako – jsi nejlepší, co mě v životě potkalo. Nebo – každý den děkuji osudu, že tě mám. Nebo aspoň – jsem s tebou šťastný. Ale nic takového nepřišlo.
Místo toho Petr pokračoval slovy, která mi nikdy nevymizí z paměti. „Je to jako s tou novou myčkou a televizí. Funguje to, jak má, a nemusím řešit žádné problémy. To je v dnešní době vzácné.“ Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na rtech. Přirovnal mě právě k myčce? K domácímu spotřebiči? K něčemu, co „funguje, jak má"? Myslela jsem, že to je vtip. Špatný, necitlivý vtip. Ale on se tvářil naprosto vážně, dokonce trochu hrdě, jako by mi právě složil ten nejkrásnější kompliment. „Díky,“ vypravila jsem ze sebe a hlas se mi zatřásl. Asi si toho všiml, protože se zatvářil zmateně. „Děje se něco?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. „Neudělal jsem nic špatně, nebo ano?“ A v tu chvíli jsem pochopila, že to myslel vážně. Že v jeho světě je to, že jsem jako myčka nádobí, skutečná pochvala.
Sedmnáct let s někým žijete, sdílíte postel, radosti i starosti, smích i slzy, a on vás nakonec vidí jako spolehlivý elektrospotřebič. Ten večer jsme se už moc nebavili. Petr nechápal, proč jsem najednou tak tichá, a já jsem neměla sílu mu vysvětlovat, co jsem vlastně čekala. Cestou domů jsem se dívala z okna a přemýšlela, jestli je to takhle se všemi dlouholetými manželstvími. Jestli každá žena jednou dospěje do bodu, kdy je porovnávána s kuchyňským vybavením. A hlavně jsem přemýšlela, jestli se s tím dokážu smířit, nebo jestli chci víc. Nečekám romantická gesta jako z filmů ani básně o mých očích. Ale je tak těžké vidět ve mně po těch letech stále člověka? Ženu, která se pořád ještě chce cítit výjimečná a milovaná? Nebo je sedmnáct let tak dlouhá doba, že už není možné cítit nic víc než spokojenost jako s dobře fungující věcí?
