Článek
Celý rok jsme se na to těšili. Na ten týden, kdy konečně vypneme, kdy vyměníme kancelářskou židli za lehátko na pláži, kdy budeme usínat za šumění vln a probouzet se do sluncem zalitého rána. Naše dovolená u moře byla už dávno naplánovaná, zaplacená a v našich představách už jsme si mazali záda opalovacím krémem. Jenže pak přišla ona osudná středa a s ní i ten zvuk. Tichý, zpočátku nenápadný, ale o to zlověstnější. Kap… kap… kap… zpod umyvadla v koupelně.
Nejdřív jsme si mysleli, že to nic není, jen nějaká uvolněná hadička. Jenže pohled pod umyvadlo na nás zíral s mokrou realitou. Prasklá trubka. A ne jen tak ledajaká prasklina, ale pořádná trhlina, ze které si voda vesele cákala na dlaždičky. V tu chvíli se naše vidina tyrkysového moře začala povážlivě kalit.
Následující hodiny se nesly v duchu mokrých hadrů, kýblů a zoufalých telefonátů instalatérům. Ti se sice ochotně hlásili, ale termíny měli až za týden, tedy přesně v době naší plánované dovolené. Bylo jasné, že s plážovou pohodou se budeme muset pro letošek rozloučit. Místo balení plavek jsme balili nářadí a chystali se na generální rekonstrukci koupelny.
Přiznám se, první dny byly náročné. Místo relaxace na pláži jsme se brodili prachem a sutí. Místo šumění vln jsme poslouchali zvuk vrtačky a kladiva. Místo slunce na kůži jsme cítili pot stékající po zádech. Naše představa o ideálním létě dostala pořádnou ránu.
Občas jsme si s manželem sedli večer na terasu, unavení a špinaví, a s povzdechem vzpomínali na loňskou dovolenou v Chorvatsku. Na tu pohodu, na tu bezstarostnost. Letos jsme si připadali spíš jako hrdinové nějakého reality show o přežití v domácích podmínkách.
Jenže jak dny plynuly, začali jsme si na tu novou situaci pomalu zvykat. Zjistili jsme, že práce jde nám překvapivě od ruky, když táhneme za jeden provaz. Manžel se ukázal jako zručný obkladač a já jsem s nadšením vybírala nové dlaždičky a baterie. Začalo nás to vlastně i trochu bavit. Ten pocit, že něco tvoříme, že zvelebujeme náš domov.
A pak jsme si uvědomili ještě jednu věc. Že i když jsme přišli o moře, získali jsme něco jiného. Získali jsme čas. Čas, který bychom jinak strávili cestováním, opalováním a objevováním cizích krajů, jsme najednou měli pro sebe.
Začali jsme si víc povídat, chodit na dlouhé procházky po okolí, na které jsme dřív neměli čas. Objevili jsme krásná zákoutí v našem městě, o kterých jsme ani nevěděli. Večery jsme trávili na terase s knihou a sklenkou vína, bez pocitu, že nám něco utíká.
Dokonce jsme se více sblížili s našimi sousedy. Když viděli ten náš koupelnový „boj“, nabídli nám pomocnou ruku. Pan Novák nám půjčil své nářadí, paní Svobodová nám upekla buchtu na povzbuzení a mladí sousedé odvedle nám pomohli s odvozem suti. Najednou jsme měli pocit, že jsme součástí nějaké komunity, že na to nejsme sami.
Když už se naše nová koupelna začala rýsovat ve své kráse, sedli jsme si jednoho večera na tu provizorní židli, která nám tam zbyla, a s úsměvem konstatovali, že tohle léto nakonec nebylo tak zlé, jak se zpočátku zdálo. Moře nám sice chybělo, ale ten pocit, že jsme něco společně zvládli, že jsme si pomohli, že jsme se sblížili s našimi sousedy – to bylo k nezaplacení.
Možná jsme letos neměli fotky z pláže se západem slunce. Ale máme fotky naší nové, krásné koupelny, na kterou jsme pyšní. A hlavně máme vzpomínky na léto, kdy jsme místo dovolenkové pohody zažili něco úplně jiného. Něco, co nás jako pár posílilo a co nám ukázalo, že i nečekané překážky mohou přinést nečekaná pozitiva.
Ta naše nová koupelna je vlastně taková naše soukromá oáza klidu. A na tu se můžeme těšit každý den, nejen jednou za rok. Takže sbohem, plážová pohodo… ale vítej, naše krásná, nová koupelno! Tohle léto bez moře nakonec stálo za to.
