Článek
Klíče v ruce, ten zvláštní, nový pach čerstvé malby a pocit, že mi konečně patří kousek světa jen pro mě. Můj první byt! Malý, útulný, s okny na slunnou stranu. Procházela jsem ty prázdné místnosti a představovala si, kam postavím knihovnu, jakou barvu bude mít pohovka, kde si udělám ten svůj malý kávový koutek. Srdce mi bušilo radostí a v hlavě mi hrála ta nejoptimističtější melodie. Konečně svoboda, konečně moje království!
První týdny byly naprosto idylické. Ráno mě budilo slunce, večer jsem si v klidu četla s šálkem čaje a ticho přerušovalo jen občasné vrznutí podlahy. Cítila jsem se jako v bavlnce, v takové té své vlastní bublině klidu a pohody. Všechno bylo nové, voňavé a plné slibů. Těšila jsem se na každé ráno, kdy si uvařím svou první kávu v nové kuchyni, na každý večer, kdy si zapálím svíčku a ponořím se do světa knih. Pak to ale začalo. Nenápadně, potichu, jako první kapky letního deště. Nejprve to byly jen občasné rány, dupání, které jsem si omlouvala tím, že nade mnou bydlí asi rodina s malými dětmi. Říkala jsem si, že to k životu v paneláku prostě patří. Naivně jsem si myslela, že si na to zvyknu.
Jak hluboce jsem se mýlila! Ty občasné rány se začaly stupňovat. Z dupání se staly noční pochody sloního stáda, které se rozhodlo trénovat step přímo nad mou ložnicí. K tomu se přidaly hlasité hádky, které se nesly tenkými zdmi jako by se odehrávaly přímo u mé postele. A pak ta hudba! Ó, ta hudba… Pestrá směsice všeho možného, od techno rytmů dunících celou noc až po srdceryvné balady linoucí se o víkendových ránech. Hlasitost přitom vždycky dosahovala úrovně startujícího Boeingu. Začalo to ovlivňovat můj život. Usínala jsem s nervozitou, co se bude dít nahoře. Budila jsem se s pocitem nevyspání a podrážděnosti. Můj kdysi klidný byt se proměnil v bojiště zvuků, kde jsem neustále bojovala o chvilku ticha. Moje radost z prvního vlastního bydlení se pomalu vytrácela a nahrazovala ji frustrace a bezmoc.
Zkoušela jsem to po dobrém. Několikrát jsem se odhodlala a šla zaklepat na dveře sousedů. Většinou mi nikdo neotevřel, a když už ano, setkala jsem se s otrávenými pohledy a sliby, které se nikdy nenaplnily. Cítila jsem se hloupě a bezradně. Měla jsem pocit, že jsem ta špatná já, ta, co si neustále stěžuje. Noc co noc jsem ležela v posteli a poslouchala ten kakofonický koncert, který se linul zpoza zdí. Představovala jsem si, kdo tam vlastně bydlí. Jsou to snad profesionální bubeníci, kteří si doma zkoušejí svá sóla? Nebo parta věčně rozjařených studentů, pro které noc nikdy nekončí? Nebo snad manželský pár, který si každý večer potřebuje vyříkat všechny křivdy světa s decibely na maximu? Začala jsem se svému bytu vyhýbat. Po práci jsem raději trávila čas u přátel nebo v kavárnách, jen abych nemusela poslouchat ten neustálý hluk. Můj vysněný domov se stal místem, kam jsem se vracela s těžkým srdcem a s obavou, co mě zase bude čekat.
Hledala jsem rady na internetu, ptala se známých, jak se s hlučnými sousedy vypořádat. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo má podobný problém. Existují fóra plná zoufalých lidí, kteří bojují o svůj klid. Zkoušela jsem různé taktiky – od tichých proseb až po anonymní vzkazy za dveřmi. Nic nepomáhalo. Jednou v noci, kdy se hluk stupňoval do nesnesitelné míry, jsem se rozhodla zavolat policii. Přijeli, situaci zklidnili, ale druhý den se vše vrátilo do starých kolejí. Bylo to jako boj s větrnými mlýny. Čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila svou bezmoc. Moje první nadšení z vlastního bydlení se rozplynulo jako ranní mlha. Místo radosti a klidu jsem cítila jen frustraci a vyčerpání. Můj malý útulný byt se proměnil ve zlatou klec, ze které jsem toužila utéct. Ironií osudu bylo, že jsem si vždycky přála žít ve městě, kde je život pulzující. Ale tohle už nebyla pulzující energie, tohle byl jenom neustálý hluk, který mi kradl spánek a radost ze života.
Začala jsem potají snít o stěhování. Myšlenka na balení krabic a hledání nového místa mě sice děsila, ale zároveň mi dávala jiskřičku naděje. Naděje na to, že někde existuje místo, kde budu moci v klidu spát, číst si knihu a poslouchat ticho. Ironií je, že když jsem si tenhle byt vybírala, vůbec mě nenapadlo, jak důležití budou moji sousedé. Soustředila jsem se na dispozici bytu, na světlo, na výhled z okna. Hluk za zdmi byl něco, co mě vůbec nenapadlo řešit. A teď jsem za to draze platila. Tato zkušenost mě ale něčemu naučila.
Až budu příště hledat nový domov, budu se nejen dívat na zdi a okna, ale budu i poslouchat. Budu se snažit zjistit, kdo bydlí vedle, nad a pod mnou. Protože ticho a klid jsou k nezaplacení. A můj první byt mi sice přinesl spoustu radosti z osamostatnění, ale zároveň mi dal tvrdou lekci o tom, že skutečný domov není jen o čtyřech stěnách, ale i o lidech kolem nás – a o tom, jak moc dokážou ovlivnit náš každodenní život. A já už nikdy nechci zažít tu euforii, kterou tak rychle vystřídaly noční můry za tenkými zdmi.
