Článek
Snažím se držet krok s moderními trendy. Ekologie, zdraví, rostlinná strava – to všechno mi dává smysl. A tak jsem si řekla, že by nebylo špatné občas zařadit do jídelníčku něco veganského. Pro mě. Protože můj drahý Michal je v kulinářském světě zarytý konzervativec. Jeho ideální večeře má podobu smaženého řízku s bramborovým salátem. Přesto jsem se rozhodla ho nenásilně přesvědčit o kouzlech rostlinné kuchyně. Ukázat mu, že i bez masa se dá žít (a hlavně chutně jíst).
S elánem jsem se vrhla na hledání dokonalého veganského receptu pro naši první společnou večeři. Volba padla na batátové kari s kokosovým mlékem a cizrnou. Vypadalo to na fotce úžasně – barvy, vůně, exotika. A hlavně, bylo to veganské. S precizností hodináře jsem nakoupila všechny potřebné ingredience. Batáty, cibuli, česnek, zázvor, kokosové mléko, cizrnu, čerstvý špenát a armádu voňavého koření, jehož názvy jsem si musela googlit. V kuchyni jsem strávila snad celé odpoledne. Krájela jsem zeleninu na drobné kostičky, míchala aromatickou kari pastu a s láskou přidávala jednu ingredienci za druhou. Vůně, která se linula bytem, slibovala kulinářský zážitek. Už jsem si představovala Michalovu nadšenou reakci.
Když konečně dorazil z práce, byt voněl dálkami. „Co to tak krásně voní?“ zeptal se s podezřením, které u něj provázelo každou odchylku od standardní české kuchyně. „Připravila jsem nám veganskou večeři!“ oznámila jsem s očekáváním potlesku. Michal na mě chvíli nechápavě zíral. „Veganskou? A co to jako obnáší?“ „Žádné maso, žádné mléčné produkty, prostě jenom zelenina a luštěniny,“ vysvětlila jsem s optimistickým úsměvem. Jeho úsměv povadl. „A… to je všechno?“ „No jasně! Batátové kari s kokosovým mlékem a cizrnou. Je to plné chuti a zdravé!“ snažila jsem se zachovat nadšení.
S mírnou nedůvěrou si Michal naložil na talíř miniaturní porci. Chvíli na ni s podezřením koukal, pak si opatrně vzal první sousto. Jeho výraz byl naprosto nečitelný. „Tak co?“ zeptala jsem se netrpělivě. „Jaké to je?“ Michal pomalu přežvýkal. „Je to… originální. Takové… nasládlé.“ „Je tam batát, ten je přirozeně sladký. Ale to koření to krásně vyvažuje,“ bránila jsem svůj kulinářský počin. Michal si vzal další sousto. Jeho tvář se začala lehce kroutit. „Mně to chutná trochu jako… dušená mrkev s kokosem.“ „Ale tam není mrkev! Jsou tam batáty!“ opravila jsem ho už s mírnou frustrací. „No, podobná chuť,“ zamumlal a nenápadně odsunul talíř. „Takže ti to nechutná?“ zeptala jsem se s klesající náladou. „Neříkám, že je to špatné. Jen… dneska jsem měl fakt náročný den a chtěl bych si dát něco… pořádného,“ řekl s prosebným pohledem. „Pořádného? Myslíš tím řízek?“ vyjela jsem. „No… nebo něco podobného,“ přiznal s omluvným tónem.
V našem útulném bytě se rozhostilo ticho husté jako to kokosové mléko v kari. Já jsem na něj uraženě mžourala a on se tvářil jako malé štěně, které právě rozkousalo bačkory. Pak Michal zvedl hlavu s nápadem v očích. „Víš co? Já si asi skočím k mamce. Ona dneska smažila řízky.“ V tu chvíli jsem definitivně pohřbila všechny své sny o společném veganském stravování. Můj milovaný se rozhodl dát přednost smaženému kusu masa před mou láskyplně připravenou rostlinnou večeří. „Takže ty kvůli mé večeři jedeš k mamince na řízek?“ zeptala jsem se s nevěřícným úsměvem. „No… ona mi ho nabídla, když jsem jí volal, že jsem grogy,“ vysvětlil Michal. „A ty jsi souhlasil?“ „No… řízek je prostě řízek,“ pokrčil rameny s omluvnou grimasou.
A tak skončil můj první pokus o veganskou večeři pro nás dva naprostým fiaskem. Michal si oblékl bundu a s větou „Dobrou chuť, já se pak ozvu“ zmizel za dveřmi. Zůstala jsem sama s plným hrncem batátového kari a pocitem, že moje snaha o zdravější životní styl v našem vztahu narazila na smaženou překážku. Večer jsem si k tomu kari pustila melancholickou hudbu a přemýšlela, jestli má vůbec smysl se snažit. Možná bych měla Michala nechat v jeho masovém ráji a sama si vesele chroupat zeleninu. Aspoň zbyde víc pro mě. Když se Michal pozdě v noci vrátil, voněl smaženým masem na sto honů. „Mňam, to muselo být delikátní,“ prohodila jsem s ironickým podtónem. „Bylo. Maminčiny řízky jsou prostě top,“ přiznal Michal bez špetky lítosti. Nakonec jsme se tomu oba zasmáli. Michal slíbil, že příště ochutná víc než jedno sousto a já jsem si uvědomila, že láska sice prochází žaludkem, ale ten Michalův má evidentně velmi specifické preference. A že cesta k veganské osvětě bude asi delší a klikatější, než jsem si myslela. Možná bych měla začít s něčím méně kontroverzním. Třeba s veganskou tatarkou k tomu řízku. Ale to už je zase jiný příběh. A s nejistým koncem. Možná by pak utekl k babičce na svíčkovou.
