Článek
Vždycky jsem milovala Itálii. Tu nezaměnitelnou směsice historie, umění, neuvěřitelně dobrého jídla a temperamentních lidí. Po dlouhé době plné práce a shonu jsem si konečně dopřála tu vysněnou dovolenou – cestu po několika italských městech, jen já a můj batoh. Žádné plány na minuty, žádné povinnosti, jen svoboda a krása kolem. První dny byly dokonalé. Vlak mě dovezl do kouzelné Sieny, kde jsem se toulala středověkými uličkami, obdivovala náměstí Piazza del Campo a pila víno s výhledem na zvonici. Pak Florencie, kolébka renesance, kde jsem strávila hodiny v Uffizi a na mostě Ponte Vecchio. Cítila jsem se šťastná, plná energie a vděčná za každý okamžik. Měla jsem u sebe hotovost na pár dní, zbytek na kartách. Klasika. Všechno pečlivě rozdělené na různých místech, jak se ostatně na sólo cestovatelku sluší. Připadala jsem si připravená na cokoli. Jak moc jsem se mýlila.
Byla jsem v Neapoli. Město proslulé svou syrovou krásou, chaosem, nejlepší pizzou na světě a… tak trochu i pověstí. Varování před kapsáři jsem brala vážně. Peníze jsem nosila v kapse na zip pod oblečením, karty v jiné, oddělené peněžence v batohu, který jsem si hlídala jako oko v hlavě. Byla jsem ostražitá. Přesto se to stalo.
Ten den jsem strávila v archeologickém muzeu, fascinovaná památkami z Pompejí a Herculanea. Odpoledne jsem se rozhodla projít si pár uliček v centru, nasát tu pravou neapolskou atmosféru. Bylo rušno. Lidé se valili po chodnících, skútry bzučely kolem, prodavači pokřikovali, vzduch byl plný vůně espressa a čehosi těžko definovatelného, možná moře, možná spalin. Prodírala jsem se davem, batoh jsem si nesla na břiše, ruku jsem si instinktivně držela na kapse, kde jsem měla hotovost na ten den. Zastavila jsem se u malého stánku s ovocem. Chtěla jsem si koupit broskev. Sáhla jsem do kapsy pro peněženku s drobnými. A v tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Kapsa byla prázdná. Prohmátla jsem ji znovu. Nic. Rychle jsem si přejela rukama po těle, prohmatala jsem všechny kapsy. Nic tam nebylo. Srdce mi začalo splašeně bít. „Dobře,“ řekla jsem si, „jenom peněženka s hotovostí na den. To není konec světa. Mám karty v batohu.“ Chňapla jsem po batohu, stáhla ho z břicha a otevřela hlavní kapsu. Sáhla jsem do malé vnitřní kapsičky, kde jsem měla tu druhou, větší peněženku s kartami a zbytkem hotovosti na zbytek cesty. Taky prázdná. V tu chvíli mě popadla panika. Prodírala jsem se kapsami batohu, prohrabávala věci, jako bych čekala, že peněženky zázračně vypadnou zpod trička. Ale věděla jsem, že tam nejsou. Někdo mi je vzal. Někdy v tom davu, v té vteřině nepozornosti u stánku s ovocem, nebo možná už dřív.
Stála jsem uprostřed rušné ulice, kolem mě proudil život, a já jsem se cítila jako by mě někdo hodil doprostřed moře bez záchranného kruhu. Přišla jsem o VŠECHNO. Hotovost, platební karty, doklady. Všechno. V cizí zemi. Sama. První vlna paniky byla ochromující. Nemohla jsem dýchat, svět se kolem mě točil. Najednou mi připadali všichni kolem hroziví. Každý pohled, každý šepot, každý dotyk. Věděla jsem, že musím jednat, ale mozek mi vypověděl službu. Co teď? Policie? Banka? Kde vůbec jsem? Nějakým zázrakem jsem se dokázala odtáhnout na klidnější místo, do postranní uličky. Sedla jsem si na obrubník, batoh jsem si křečovitě tiskla k tělu a snažila jsem se přemýšlet. Zkusila jsem si vzpomenout na číslo na zablokování karet, ale bez dokladů… a neměla jsem u sebe ani mobil. Ten byl v batohu, ale bez peněz jsem s ním stejně nemohla zavolat. Bylo to jako past.
První, co mě napadlo, byla policie. Vstala jsem a začala se ptát lidí na cestu k nejbližší Questura. Bylo to těžké. Moje základy italštiny se v panice vytratily a většina lidí, na které jsem narazila, nemluvila anglicky. Někteří vypadali lhostejně, jiní podezíravě. Po nekonečné době se mi podařilo dojít na policejní stanici. Byl to zážitek sám o sobě. Přeplněno, hluk, dlouhé čekání. Když jsem se konečně dostala na řadu, snažila jsem se s pomocí lámané angličtiny a rukou nohama vysvětlit, co se stalo. Policista za přepážkou vypadal znuděně. Zapsal si moje jméno, popsal ztracené věci. Všechno působilo naprosto mechanicky. Žádná snaha pomoct, žádná rada, co dělat dál. Prostě jen konstatování faktu. Odešla jsem s potvrzením o ztrátě, které mi v tu chvíli připadalo naprosto k ničemu. Pocit beznaděje se ještě prohloubil. Systém mi nepomohl. Co dál? Zkusit se dostat na ambasádu? Ta byla v Římě, tisíce kilometrů daleko. A jak se tam dostanu bez peněz a dokladů? Zkusit sehnat někoho, kdo by mi půjčil na cestu? Koho? Neměla jsem u sebe žádné kontakty, všechno v mobilu. A i kdybych si vzpomněla na číslo domů, neměla jsem jak zavolat. Bloumala jsem ulicemi, cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Město, které bylo před pár hodinami plné života a krásy, se proměnilo v nepřátelskou džungli. Byla jsem hladová, unavená a zoufalá. Cítila jsem slzy v očích, ale nechtěla jsem se v tom cizím, rušném prostředí rozbrečet. Připadala jsem si naprosto ztracená a neviditelná. Nikdo si nevšímal ženy sedící na lavičce, s prázdným pohledem a zoufalstvím ve tváři. Byla jsem jen další turistka, možná si mysleli, že jsem se jen ztratila. Kdyby jen věděli… Zavedly mě nohy do uliček, které nevypadaly zrovna turisticky. Starší domy, prádelna visící z oken, děti hrající si na ulici. Necítila jsem se tam úplně komfortně. Byla jsem zvyklá na uhlazené centrum, na upravené výklady obchodů. Tady to bylo syrovější, opravdovější, ale pro mě v tu chvíli i trochu zastrašující. Přemýšlela jsem, jestli se otočit, ale už jsem neměla sílu. Došla jsem k malé, staré tabaccherii. Tedy, vlastně to byl spíš takový smíšený krámek, kde prodávali cigarety, noviny, známky, ale i základní potraviny jako chleba, sýr, sušenky. Vešla jsem dovnitř spíš proto, abych si na chvíli odpočinula od slunce a hluku ulice, než že bych tam chtěla něco koupit. Neměla jsem přece peníze. Za pultem stál starší muž. Plešatý, s brýlemi posazenými na špičce nosu, tvář vrásčitá jako pergamen. Vypadal přísně, skloněný nad novinami. Když jsem vešla, vzhlédl. Jeho pohled byl zpočátku trochu netrpělivý, jako by čekal, že si rychle něco koupím a půjdu.
Stála jsem tam, neschopná slova. Chtěla jsem se zeptat na cestu k nějakému většímu hotelu, kde by třeba mohli mluvit anglicky a poradit mi, ale hlas mě zradil. Místo toho se mi do očí nahrnuly slzy, které jsem tak dlouho zadržovala. Neudržela jsem to. Prostě se spustily. Muž za pultem si toho všiml. Jeho výraz se změnil. Slezl ze stoličky a pomalu přistoupil k pultu. „Signorina… stai bene?“ zeptal se tichým, starostlivým hlasem. Rozuměla jsem těm pár slovům. Jste v pořádku? Zavrtěla jsem hlavou. Ukázala jsem na batoh, pak na prázdné kapsy. Opakovala jsem znovu to jediné slovo, které mi v tu chvíli připadalo důležité: „Soldi… perso. Tutti soldi.“ Peníze… ztracené. Všechny peníze. Vytáhla jsem z kapsy to potvrzení od policie, zmačkaný papírek, který jsem křečovitě svírala v ruce. Podala jsem mu ho. Vzal si papír, posunul si brýle a pečlivě ho přečetl. Pak se na mě podíval. Viděla jsem v jeho očích porozumění a soucit. Žádné odsuzování, žádná lhostejnost. Jen čistá lidskost. Svěsil ramena, tiše si povzdechl. Pak se usmál. Byl to laskavý, teplý úsměv, který mi v tu chvíli připadal jako to nejcennější na světě. Zvedl ruku a gestem mě pozval dál, za pult. Nerozuměla jsem mu moc, mluvil rychle italsky, ale ten tón byl uklidňující. Ukázal na malou stoličku. Sedni si. Šel dozadu, do malé místnosti za obchodem. Vrátil se s lahví vody a kusem chleba a sýra. Podal mi to. „Mangia,“ řekl. Jez. Byla jsem tak hladová, že jsem se do toho pustila s vděčností, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Když jsem dojedla, gestikulací a několika slovy jsem mu zkusila vysvětlit svůj problém. Nemám jak zavolat domů, nemám peníze, nemám doklady. Jsem tu sama. Zamyšleně si mě prohlížel. Pak se otočil, vzal telefon a podal mi ho. „Numero… di casa?“ zeptal se. Číslo domů? V tu chvíli mi to došlo. Nabízí mi, abych si zavolala domů. Dojatě jsem přikývla. Vzpomněla jsem si na telefonní číslo mé sestry. Vytvořila jsem si ho v hlavě a nadiktovala mu ho. Vyťukal ho do telefonu a podal mi ho. Sluchátko jsem si přitiskla k uchu. Zvonilo. Zvonilo nekonečně dlouho. A pak se ozval sestřin hlas. „Prosím?“ „Marti… to jsem já,“ vydechla jsem a neudržela jsem slzy podruhé. Tentokrát to byly slzy úlevy. Následoval dlouhý rozhovor plný vysvětlování, pláče a uklidňování. Sestra mi slíbila, že okamžitě zkusí zařídit posílku peněz přes Western Union nebo podobnou službu a zjistí, co dál s doklady. Bylo to jako záchranné lano hozené z druhého konce světa. Když jsem domluvila, podala jsem telefon tomu laskavému muži. Poděkovala jsem mu, jak nejupřímněji jsem uměla. On jen mávl rukou. Pak šel k pokladně, otevřel ji a vytáhl z ní pár bankovek. Strčil mi je do ruky. Byla to malá částka, možná dvacet nebo třicet eur. „Per treno,“ řekl. Na vlak. Nebo spíš… na základní potřeby. V tu chvíli jsem se rozplakala znovu. „Grazie… grazie mille,“ šeptala jsem. Děkuji, děkuji mockrát. Snažila jsem se mu peníze vnutit zpátky, že mu to nemůžu vzít, ale on to odmítl. Jen se usmál a řekl: „Vai. Stai tranquilla.“ Jdi. Buď klidná.
Odešla jsem z jeho krámku s těmi pár eury v ruce a s úplně jiným pocitem, než když jsem do něj vcházela. Z beznaděje se stala křehká naděje. Z pocitu naprosté opuštěnosti pocit, že na světě jsou stále dobří lidé. Pomoc přišla z místa, kde bych ji nikdy nečekala. Ne z uhlazené banky, ne z oficiální instituce, ale od obyčejného člověka v obyčejném krámku v ne úplně turistické části města. Od člověka, který nemluvil mým jazykem dokonale, ale mluvil univerzálním jazykem laskavosti. Ty peníze mi sice nevytrhly trn z paty úplně, ale stačily na to, abych se dostala na místo, kde jsem si mohla vyzvednout peníze od sestry, zařídit si provizorní doklady na konzulátu a nakonec se dostat domů.
Ta zkušenost mi změnila pohled na svět. Naučila mě, že nebezpečí může číhat i tam, kde ho nečekáte, a že opatrnost je vždycky na místě. Ale hlavně mě naučila, že pomoc může přijít odkudkoli. Že lidská laskavost nezná hranice ani jazykové bariéry. Ten starý muž v Neapoli, v té malé tabaccherii, mi nedal jen pár eur. Dal mi zpátky víru v lidi v okamžiku, kdy jsem ji nejvíc potřebovala. A za to mu budu navždy vděčná. Byla to ta nejdůležitější lekce z mé italské cesty. Cennější než všechny památky a umělecká díla dohromady.
