Článek
My už letos nikam nejedeme,“ prohlásila rozhodně moje maminka, když jsme spolu v březnu pili kávu. „Všechno je drahé, penze je malá a ještě nám zvedli poplatky za odpad. Kde bych na to vzala? Na moře už nikdy. To bych musela vykrást banku.“
Brala jsem její slova vážně. Opravdu jsem měla pocit, že se maminka s dovolenými rozloučila. Přesvědčovala mě, že letos budou s tátou sedět doma na zahradě, chodit na houby a maximálně si zajet na kole k rybníku. Jen ať se prý šetří na horší časy.
Za měsíc se ale u nás objevila se záhadným výrazem a tlustou obálkou v ruce. „Podívej se, co nám přišlo,“ řekla a triumfálně vytáhla katalog cestovní kanceláře. Barevné fotografie moře, palem a hotelových bazénů se rozprostřely po stole. „Jen tak jsme koukali, co mají nového. Vždyť se podívej na tu krásu.“
Zvedla jsem obočí. „A neříkala jsi, že nikam nejedete?“
„Ale to je jasné, nikam nejedeme,“ ujistila mě rychle. „To je jen tak, pro radost, aby se člověk pokochal.“
Další týden jsem slyšela mezi řečí, že „naši“ přemýšlejí, zda by to letos opravdu nezkusili, protože prý je sleva pro seniory. „Ono to vlastně není tak drahé,“ přiznala se maminka, když jsem ji přistihla, jak si dělá poznámky do diáře.
Začátkem června mi volala: „No, představ si, že jsme to nevydrželi. Zarezervovali jsme si Chorvatsko. Ale jen na deset dní! Vždyť přece člověk potřebuje trochu jodu a moře je zdravé na klouby.“
Když jsem se ptala, kde vzali peníze, mávla rukou: „Ale prosím tě. Něco jsme ušetřili, něco přihodili z důchodu a táta prodal staré nářadí, co měl ve sklepě. Byla by hloupost sedět doma, když to máme ještě v nohách.“
V červenci mi na mobil začaly chodit fotografie. Maminka s koktejlem v ruce, táta v klobouku po kolena ve vodě, západ slunce nad mořem. „Podívej se, jak je tady krásně!“ stálo v každé zprávě. „A jak levně tady vaří! Za pár korun máme tříchodové menu.“
Ještě jsem to ani nestačila celé vstřebat, a už se ozvala znovu. „Víš, že jsme se domluvili s Novákovými, že zajedeme v září ještě do Řecka? Oni našli výborný zájezd s polopenzí. To bys koukala, jaké ceny. Byla by škoda to nevyužít.“
Seděla jsem u telefonu s pusou dokořán. Pár měsíců zpátky jsem poslouchala, jak je všechno drahé a že na moře už nikdy. A teď se připravovali na druhou zahraniční dovolenou.
Když se vrátili, pozvali nás na večeři. Na stole bylo víno, olivy a feta, jako by chtěli doma vytvořit malý kousek Řecka. Celý večer se chlubili historkami z pláže, popisovali výlety na ostrovy a srovnávali hotelové kuchyně. „Chorvati vaří výborně, ale Řekové, to je jiná liga,“ rozplývala se maminka.
Táta vytáhl album fotek. „Podívej na to moře. To je barva, co? To bys v televizi neviděla. A to říkají, že máme malý důchod. Člověk si musí umět poradit.“
„Poradit?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Vždyť jste ještě v dubnu tvrdili, že nemáte ani na to, abyste jeli do termálů.“
Maminka mávla rukou. „Ale to víš, člověk si musí trochu postěžovat. To je naše národní zábava. Ale kdybys viděla ty ceny! To se prostě nedalo odmítnout.“
Nezbylo mi než se usmát. Připadala jsem si jako v nějaké frašce. Rodiče, kteří celé jaro brečeli, že nemají na složenky, strávili léto a podzim u moře. A ještě k tomu dokázali tvrdit, že vlastně šetří.
Od té doby, kdykoli začnou u kafe mluvit o tom, jak mají malý důchod a jak je všechno drahé, jen se usměji a zeptám: „A kam jedete příště?“
Protože vím, že odpověď přijde vždycky. A většinou už mají dávno vyhlídnutou další destinaci.
