Článek
Víte, nábytek je zvláštní věc. Slouží nám, je svědkem našich životů, ale většinou ho bereme jako samozřejmost. Stojí v koutech, podpírá naše unavená těla, odkládáme na něj rozečtené knihy a šálky s kávou. Málokdy se zamyslíme nad jeho vlastní historií, nad tím, co všechno asi zažil a kdo všechno se ho dotýkal.
Až do chvíle, kdy mi postavili tu židli. Byla stará. Opravdu stará. Dřevo už mělo tmavou, hlubokou patinu, na některých místech ošoupanou od let používání. Na opěradle se rýsovaly drobné, sotva znatelné rytiny, které připomínaly spíš náhodné škrábance než záměrný ornament. Ale i tak z ní vyzařovala zvláštní důstojnost, tichá síla, která vás nutí k respektu. „Tohle je židle po pradědečkovi,“ řekla teta s mírným úsměvem, když ji s bratrancem opatrně postavili do rohu mé pracovny. „Sedával na ní každý den u svého psacího stolu. Prý na ní napsal všechny ty své paměti.“
Můj pradědeček… nikdy jsem ho nepotkala. Jen ty zažloutlé fotky v albu a útržky vzpomínek od babičky a tety. Ale i tak, ta židle… najednou to nebyl jen kus starého nábytku. Byl to hmatatelný kousek minulosti, spojení s člověkem, jehož život se protnul s historií naší rodiny, i když já už jsem na světě nebyla. Začala jsem cítit zvláštní… přítomnost. Ne strašidelnou, spíš takovou tichou ozvěnu jeho bytí.
Posadila jsem se na ni hned ten den. Byla překvapivě pohodlná, i přes svůj věk. Dřevo chladilo pod dlaněmi a opěradlo příjemně podpíralo záda. Na chvíli jsem zavřela oči a představila si pradědečka, jak na ní sedí, s perem v ruce a pohledem upřeným k oknu. Byl to jen letmý pocit, nic zvláštního. Ale pak se začaly dít věci. Drobné, nenápadné, ale přesto znepokojující. Nejdřív to byly jen pocity. Když jsem seděla na té židli a pracovala, občas jsem měla zvláštní dojem, že nejsem v místnosti sama. Jako by se za mnou někdo díval, nebo jako by se kousek ode mě vznášel tichý dech. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Přičítala jsem to únavě, představivosti, možná i lehkému průvanu.
Pak se začaly ozývat zvuky. Tiché šoupání, jako by se někdo nepatrně pohnul. Slabé vrzání dřeva, i když jsem seděla naprosto nehnutě. Zpočátku jsem si myslela, že to jde z podlahy nebo ze starého domu. Ale ty zvuky se ozývaly jen tehdy, když jsem seděla na té židli. Jednou večer jsem pracovala dlouho do noci. Byla jsem unavená, oči mě pálily od monitoru. Zvedla jsem se, abych si udělala kávu, a když jsem se vrátila, všimla jsem si toho. Na mém stole, hned vedle rozepsaného textu, leželo staré pero. Takové to s namáčecím hrotem, s dřevěnou násadkou. Nikdy předtím jsem ho neviděla. V našem moderním bytě by taková věc působila jako pěst na oko. Prohledala jsem celý byt, ale nikde jinde nebylo. A co víc, pamatovala jsem si naprosto jasně, že tam předtím nebylo. Byla jsem si jistá. Začala jsem se cítit zvláštně. Ta židle… něco s ní nebylo v pořádku. Nebo spíš, něco s ní bylo zvláštního. Jako by si s sebou přinesla kousek minulosti, kousek energie svého bývalého majitele.
Začala jsem si všímat dalších věcí. Občas, když jsem na ní seděla a přemýšlela, mi do mysli vpadly zvláštní obrazy. Staré knihy, zaprášené pergameny, vůně inkoustu a tabáku. Věci, které jsem nikdy nezažila, ale které mi přesto připadaly zvláštně povědomé. Jednou jsem dokonce usnula na té židli s rozevřenou knihou na klíně. A zdál se mi sen. Sen o starém muži s laskavýma očima, který seděl u psacího stolu a tiše psal. Jeho tvář byla rozmazaná, ale cítila jsem z něj klid a moudrost. Když se na mě v tom snu podíval, měl v očích zvláštní, něžné porozumění. Po tom snu jsem se na tu židli začala dívat jinak. Už to nebyl jen kus nábytku. Byl to spojovací článek s minulostí, s člověkem, jehož jsem nikdy nepoznala, ale jehož přítomnost jsem začínala cítit.
A tak jsem se začala pídit. Po jeho příbězích, po tom, jaký vlastně byl. Každá zmínka, každá stará fotografie, každý kousek informace o něm ve mně probouzel zvědavost. A čím víc jsem se dozvídala, tím silnější bylo to zvláštní pouto k té staré židli. Jako by mi pomáhala skládat střípky jeho života. Jednoho dne mi padl zrak na opěradlo. Mezi těmi drobnými rýhami se jedna zdála být jiná. Hlubší, výraznější. Přejela jsem po ní prstem a cítila nepatrnou prohlubeň. Něco mě k ní táhlo, nějaká zvláštní intuice. Vzala jsem si lupu a podrobně si ji prohlédla. Vypadalo to jako malé písmeno. „A“. Prohlédla jsem celou židli pečlivěji a našla jsem další. Schovaná na spodní straně opěradla, pod sedákem, na nohou. Písmena. Náhodná? Nebo tvořila nějaké slovo? Trvalo mi několik dní, než jsem je všechny našla a poskládala dohromady. A když jsem konečně rozluštila tu tichou zprávu z minulosti, zamrazilo mě. Ta písmena tvořila jediné slovo: „POZOR“.
Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Ta stará židle už nebyla jen vzpomínkou na pradědečka. Stala se záhadou. Proč tam to slovo vyryl? Před čím mě chtěl varovat? A jak je možné, že jsem si těch písmen všimla až teď? Sedím na ní teď a píšu tyto řádky. Mám zvláštní pocit, jako by se mi díval přes rameno. Jako by ta stará židle byla víc než jen kus dřeva. Jako by v sobě skrývala nějaké tajemství, nějaké poselství z minulosti, které teprve čeká na své odhalení. A já vím, že dokud tu záhadu nevyřeším, nebudu mít klid.
Ta stará židle, dědictví po pradědečkovi, navždy změnila můj pohled na svět. A já se bojím i těším na to, co ještě odhalí.
