Článek
Tak jsem se konečně dožil té magické padesátky. Padesátka! Zní to hrozně dospěle, zodpovědně a… nudně. A já se rozhodl, že moje oslava rozhodně nuda nebude.
Můj plán byl prostý, uspořádat takovou party, na kterou všichni zúčastnění budou vyprávět ještě vnoučatům na kolenou. No, vzpomínat budou, to je jisté. Jestli s úsměvem nebo s tikem v oku, to už je jiná kapitola.
Začalo to už s pozvánkami. Místo seriózního oznámení jsem vytvořil něco jako „Pohřeb mládí a vítání krize středního věku“. Grafiku jsem si dělal sám v Malování, takže to vypadalo, jako by to kreslila moje pětiletá neteř po třech red bullech. Ale co, originalita se cení, ne?
Den D nastal a já se cítil jako král. Na zahradě postavený stan, gril rozžhavený , reproduktory řvaly osmdesátkové hity (protože v mém věku už se prostě na žádné moderní „tuc tuc“ netančí). První hosté dorazili s kyticemi, vínem a nervózními úsměvy. Tušili snad něco? Všechno šlo celkem hladce až do chvíle, kdy můj strýc Pepa, notorický vtipálek a milovník slivovice, se rozhodl promluvit si k davu. Po několika skleničkách (a možná i před nimi) se chopil mikrofonu a začal s proslovem, který by urazil i kámen.
Začal s historkami z mého dětství, které byly notně přibarvené a končily vždycky nějakou mou trapnou eskapádou. V jednu chvíli tvrdil, že jsem jako malý ukradl babičce zubní protézu a snažil se s ní krmit křečka. Babička, která seděla hned vedle něj, se sice smála, ale její pohled říkal něco úplně jiného.
Pak přišla na řadu moje drahá manželka, Jarmila. Pepa se rozhodl, že je ten správný čas zavzpomínat na naše seznámení. Popsal to tak, že jsem Jarmilu sbalil na diskotéce na laciné triky a že si mě vzala jen proto, že jsem měl tehdy „hustý fáro“. Jarmila, která je jinak neskutečně trpělivá žena, začala rudnout jako paprika. Její jemné upozornění, že by strýc už mohl mikrofon předat dál, Pepa ignoroval s mávnutím ruky a pokračoval v litanii mých údajných životních selhání.
Vrchol všeho přišel s dárky. Můj nejlepší kamarád Karel mi daroval poukaz na tandemový seskok padákem. Vzhledem k mé panické hrůze z výšek to nebyl zrovna trefný dárek. Karel se smál, až se za břicho popadal, ale Jarmila už přestala předstírat úsměv. Její bratr Luboš, věčný rival mého kamaráda, se toho hned chytil a začal Karla ironicky chválit za jeho „vynikající“ nápad. Z jedné ironické poznámky se rázem stala hádka o to, kdo z nich je větší idiot.
Mezitím moje tchyně, paní Růžena, si všimla, že na stole chybí její oblíbený makový závin. Začala hystericky obviňovat moji sestru Lenku, která měla na starosti občerstvení. Lenka, která se celý den snažila, aby všechno klaplo, se samozřejmě bránila. Slovo dalo slovo a rázem se dvě největší dámy naší rodiny hádaly o kousek závinu jako dvě puberťačky o kluka.
Aby toho nebylo málo, můj nejmladší synovec, osmiletý Davídek, se rozhodl, že je ideální čas vyzkoušet si novou vodní pistoli, kterou dostal k narozeninám. Jeho terčem se stal samozřejmě strýc Pepa, který zrovna vyprávěl další „vtipnou“ historku. Pepa, celý mokrý a rozzuřený, začal Davídka honit po zahradě s hrozbami, že mu tu pistoli rozšlape.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje oslava padesátin se změnila v rodinnou sešlost, která by se klidně mohla natáčet jako reality show s názvem „Příbuzní z pekla“. Snažil jsem se situaci uklidnit, ale můj hlas zanikl v kakofonii křiku, smíchu (některých) a vzájemného obviňování. Jarmila si s povzdechem sedla na zahradní židli a prohlásila, že příští kulaté výročí už budeme slavit každý zvlášť, a to nejlépe na opačných koncích republiky. Luboš a Karel se stále dohadovali, tchyně hledala ztracený závin a strýc Pepa, už s suchým tričkem, pokračoval ve svých „veselých“ historkách, tentokrát o tom, jak jsem si v pubertě barvil vlasy na zeleno.
Večer skončil fiaskem. Většina hostů odešla s kyselými obličeji a já jsem zůstal na zahradě s Jarmilou, hromadou špinavého nádobí a pocitem, že jsem právě dosáhl nového levelu rodinné dysfunkce.
Od té doby už žádné velké rodinné oslavy nebyly. Každý si na moje padesátiny vzpomíná s úsměvem (někteří s hořkým), ale myšlenka na další podobnou sešlost vyvolává u všech panickou hrůzu. A víte co? Já se jim ani nedivím. Alespoň mám jistotu, že na šedesátiny mi nikdo tandemový seskok nedaruje. Možná dostanu poukaz na terapii rodinných vztahů. A to by možná nebylo od věci. Takže takhle jsem slavil padesátku. Byla to oslava, na kterou se nezapomíná. Jen škoda, že ne z těch správných důvodů. Ale co už, hlavně že bylo veselo. Teda, pro někoho…
