Článek
Už jste někdy měli ten zvláštní, tíživý pocit, jako byste se beznadějně brodili močálem zbytečných papírů, z něhož není úniku? Že každá snaha něco zařídit, ať už u státu nebo kdekoli jinde, končí hromadou formulářů, u kterých si jen s povzdechem říkáte: „Proč to proboha nemůže být jednodušší?“. Věřte mi, v tomhle nejste sami. Ta bující administrativa, ten tichý, ale všudypřítomný zloděj naší energie a drahocenného času, se stala neviditelnou překážkou, která nám den co den komplikuje život.
Pamatuji si na ten den, kdy jsem s jiskrou naděje v očích zakládala svou malou firmu. To počáteční nadšení ale brzy zchladila ledová sprcha byrokratických povinností. Registrace, nespočet lejster s cizími slovy a tajemnými razítky – připadalo mi, že dřív než vydělám první poctivou korunu, musím zničit půlku lesa na výrobu všech těch papírů a ještě je nechat úředně posvětit. A to byla jen malá ochutnávka toho, co mě v té byrokratické džungli čekalo. S každou novou povinností, s každou změnou zákona přicházela další papírová smršť, která hrozila mě pohltit.
A nejde jen o nás, drobné živnostníky s velkým srdcem. Vezměte si obyčejnou rodinu, která s nadějí žádá o nějakou pomoc pro své děti. Člověk by si naivně myslel, že v takové chvíli by měl stát podat laskavou ruku co nejjednodušeji. Ale krutá realita? Znovu ty nekonečné formuláře s drobným písmem, dokazování příjmů snad i z doby, kdy jsme ještě chodili do školky, potvrzení o studiu, rodné listy – a pro jistotu hned dvakrát, aby se náhodou nějaký ten papír neztratil v těch úřednických šanonech. Někdy mi hořce připadá, že víc sil a nervů stojí shánění všech těch potvrzení než samotná skromná podpora, o kterou s tichou nadějí žádáte.
A co teprve stavební povolení? Mám přátele, kteří s jiskrou v oku a sny o vlastním koutku na zemi kreslili plány svého budoucího domova. Ale brzy s bolestí narazili na tu neproniknutelnou zeď byrokratických požadavků. Projektová dokumentace obsáhlejší než román, posudky od A do Z, souhlasy od desítek různých úřadů – a každý si samozřejmě žádá svůj vlastní, unikátní papír a svůj vlastní, zaručeně nejsložitější postup. Mnohdy se s hořkostí stane, že samotné papírování kolem stavby trvá déle než samotná stavba a spolkne hromadu těžce vydělaných peněz.
Nedávno si moji staří rodiče, lidé s poctivýma rukama, potřebovali vyřídit nějakou maličkost. Celý život pracovali a nikdy se na stát nezlobili. Ale i pro ně se vyplňování těch složitých žádostí stalo noční můrou. S nechápavým kroucením hlavy se ptali, proč musí dokládat tolik věcí, proč se musí neustále někam dovolávat a proč jim na těch úřadech často nikdo nedokáže srozumitelně poradit. Místo aby cítili, že stát je tu pro ně, měli ten trpký pocit, že jsou jen otravný hmyz, kterého se úředníci snaží co nejrychleji setřást.
A k tomu všemu ty neustálé, zběsilé změny v zákonech a vyhláškách. Co včera s jistotou platilo, dnes už je dávno jinak. A my, obyčejní smrtelníci, se v té neustále se měnící spleti předpisů jen s velkou námahou orientujeme. Často se tak s hořkostí stáváme nechtěnými provinilci, kteří něco nevědomky poruší jen proto, že se o té nové změně nedozvěděli nebo jí prostě a lidsky neporozuměli.
Moje kamarádka, ta malá podnikatelka s obrovským nasazením, mi často s hlubokým povzdechem vypráví o těch nekončících povinnostech. Místo aby s radostí a energií věnovala svůj čas svým zákazníkům a rozvíjela svůj sen, tráví prý většinu drahocenných hodin tím, že vyplňuje hromady zbytečných papírů pro různé úřady. A co je na tom všem nejhorší, často ji přepadá ten beznadějný pocit, že ta byrokracie nemá žádný skutečný smysl, že je to jen samoúčelná činnost, která nikomu nic dobrého nepřináší, jen jí krade drahocenný čas a ubíjí veškerou radost z práce.
Často se sama sebe s hořkostí ptám: proč to proboha musí být takhle složité? Proč se zdá, že stát a různé instituce si libují v těch komplikovaných postupech a v tom nekonečném produkování zbytečných papírů? Opravdu to nejde udělat s obyčejným lidským rozumem a s trochou snahy o jednoduchost? Opravdu nemůžeme konečně přejít na ty tolikrát slibované modernější, digitální systémy, které by nám všem ušetřily tolik drahocenného času a zbytečných nervů? Slyšíme sice o té tolikrát skloňované digitalizaci státní správy, ale když se s rozhlédneme kolem sebe, často s hořkým úsměvem vidíme, že jsme stále na začátku té dlouhé a trnité cesty. Místo aby se ty formuláře konečně zjednodušily, mám někdy ten nepříjemný pocit, že se spíš komplikují. Místo aby se komunikace s úřady zrychlovala, často se vleče jako nekonečný příběh bez jasného a šťastného konce.
A ten pocit naprosté bezmoci, když s odevzdaností odevzdáte tu hromadu papírů a pak jen čekáte v nejistotě, co se s nimi vlastně dál děje. Ta frustrace, když musíte kvůli jednomu jedinému, pitomému razítku oběhat půl města, přičemž každý úřad má ty své, naprosto unikátní úřední hodiny a vyžaduje ty své, naprosto nezbytné podklady. Ta beznaděj, když se s posledním zbytkem sil snažíte dovolat na nějakou linku pomoci a na druhém konci vám s ledovým klidem odpoví stroj, kterému nerozumíte ani slovo.
Člověk by si z celého srdce přál, aby ten náš stát a jeho úřady začaly konečně fungovat s obyčejnou lidskou tváří. Aby ta administrativa nebyla tou neproniknutelnou zdí, ale skutečnou a laskavou službou pro nás, občany. Aby ti úředníci byli lidmi, kteří nám chtějí s ochotou pomoct, a ne strážci té byrokratické pevnosti, do které je těžší se dostat než na ten nejvyšší hrad. Toužím po tom, aby přišla ta doba, kdy stát konečně pochopí, že náš čas je drahocenný a že naše energie by měla směřovat k práci, k rodině, k životu samotnému, a ne k marnému boji s nesmyslnými papíry.
Kdy už konečně prosekáme tu neprostupnou byrokratickou džungli a nadechneme se svobody od zbytečných lejster? To je otázka, která mi leží na srdci a na kterou toužím slyšet konečně tu správnou, lidskou odpověď, která by nám všem dala naději.
