Článek
Podzimní odpoledne se pomalu chýlilo ke konci a do lékárny U Zlaté koruny, kde jsem tehdy brigádničila, vpadl chladný vítr s prvními opadanými listy. Za pultem stál pan magistr Karel, majitel s laskavým úsměvem a moudrýma očima, které už viděly ledacos. V lékárně bylo naštěstí klidno, jen pár zákazníků si potichu prohlíželo regály s bylinkami a vitamíny. Pak vešel on. Byl to starší pán, tak kolem sedmdesátky, s prošedivělými vlasy a tváří posetou jemnými vráskami, které vyprávěly příběhy dávných časů. V ruce držel recept a pomalu, s lehkou oporou o hůl, zamířil k pultu. Pan magistr Karel ho s úsměvem pozdravil a vzal si od něj recept. Při pohledu na jméno se mu na tváři objevil mírný údiv, ale nic neřekl a začal připravovat objednané léky. Šlo o běžné léky na vysoký tlak, nic neobvyklého. Když je pan magistr Karel nachystal a spočítal cenu, s profesionálním úsměvem seniorovi oznámil částku. „Pro vás, pane Nováku, to bude s vaší kartičkou seniora o padesát korun méně.“ Čekala jsem, že se pan Novák usměje a poděkuje, tak jako většina starších lidí, kteří si slevy váží. Ale on udělal něco naprosto nečekaného.
Jeho tvář zvážněla a v očích se mu objevil zvláštní, nečitelný výraz. Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, pane magistře. Slevu si nepřeji.“ Pan magistr Karel na něj překvapeně zamrkal. „Jak to, prosím? Vždyť na ni máte nárok a je to pro vás výhodnější.“ Pan Novák se na něj zadíval hlubokým pohledem, který mi na okamžik způsobil zvláštní pocit, jako by se mi zastavil čas. Jeho hlas, když promluvil, byl tichý, ale o to naléhavější. „Ty peníze… ty si nechte. Já je nepotřebuji.“ Pan magistr Karel se na něj nechápavě díval. „Ale proč, pane Nováku? Padesát korun je padesát korun. Můžete si za ně koupit třeba něco jiného.“ Pan Novák se lehce pousmál, ale ten úsměv byl zvláštní, melancholický. „Víte, pane magistře, já už toho moc nepotřebuji. A tyhle peníze… ty by mohly pomoct někomu, kdo je potřebuje víc.“
V lékárně zavládlo ticho. Zákazníci zmlkli a s údivem sledovali tuhle neobvyklou scénu. Já jsem za pultem zatajila dech. Ten důvod, proč starý pán odmítl slevu, byl tak nečekaný a zároveň tak… zvláštní. Pan magistr Karel chvíli mlčel, zřejmě hledal slova. Pak se na pana Nováka podíval s hlubokým respektem. „To je od vás velmi šlechetné, pane Nováku. Ale slevy jsou tu pro vás, pro seniory.“ Pan Novák znovu zavrtěl hlavou. „Nechte to tak, pane magistře. Mám svůj důvod.“ V jeho hlase zazněl tón, který naznačoval, že tímto téma končí. Pan magistr Karel se už dál nevyptával. S tichým povzdechem si nechal plnou částku a panu Novákovi podal léky a účtenku. Starý pán pomalu zaplatil, poděkoval a s tou svou holí se zase vydal do chladného podzimního večera. Když za ním zavřely dveře, v lékárně se na chvíli rozhostilo zvláštní ticho. Pak se jeden z zákazníků nesměle zeptal: „Pane magistře, znáte toho pána? Proč to udělal?“ Pan magistr Karel se na nás zadíval s zamračeným čelem. „Znám ho už léta. Vždycky byl tichý a nenápadný. Ale tohle… tohle mě opravdu překvapilo. Nikdy nic podobného neudělal.“
Celý zbytek odpoledne se v lékárně o ničem jiném nemluvilo. Každý se snažil přijít na to, proč ten starý pán odmítl slevu. Napadlo nás ledacos. Možná je velmi bohatý a padesát korun pro něj nic neznamená. Možná je tak hrdý, že nechce přijímat žádnou pomoc. Ale nic z toho mi k němu nesedělo. V jeho očích nebyla ani arogance, ani pýcha. Byl tam jen ten zvláštní smutek a odhodlání. A pak si pan magistr Karel vzpomněl na něco, co nám všem způsobilo mrazení v zádech. Před několika lety zemřela panu Novákovi manželka. Byla to milá paní a často si v lékárně kupovala léky. A pan magistr Karel si vybavil, že vždycky, když platila, s úsměvem využívala slevovou kartičku pro seniory. Napadlo nás děsivé vysvětlení. Možná pan Novák už nechce slevu, protože mu připomíná jeho ženu, která už tu není. Možná nechce využívat výhod, které s ní kdysi sdílel. Možná ty peníze, o které přišel díky slevě, jsou jeho tichou vzpomínkou na ni.
Ta myšlenka nás všechny zasáhla. Najednou ten jeho zvláštní smutek v očích dával smysl. To tiché odmítnutí něčeho, co by pro něj mělo být výhodou, se změnilo v dojemný projev lásky a ztráty. V tu chvíli mi došlo, že za každou lidskou tváří se skrývá vlastní svět plný příběhů, radostí i skrytých bolestí a vzpomínek. A někdy i obyčejné odmítnutí padesátikorunové slevy může nést v sobě hluboký význam, který by nás na první pohled ani nenapadl. Byl to ten druh ticha, které v sobě skrývá nevyslovené emoce, a ten den v lékárně U Zlaté koruny mi navždy vryl do paměti, jak křehká a zároveň silná lidská duše dokáže být.
