Článek
Jako děti jsme k ní jezdily s posvátnou úctou. Prababička. Její vrásčitá tvář nesla stopy mnoha prožitých let a její oči, i když už trochu zastřené, v sobě skrývaly studnici dávných příběhů. Její malá chaloupka na kraji lesa, kousek od tiché hranice, voněla dřevem z kamen a bylinkami ze zahrádky, o kterou s láskou pečovala i přes tíhu osamělosti. Dědečka, jejího muže, si vzala válka, zanechala ji samotnou s malou dcerkou v časech plných nejistoty. A my, vnoučata jejích vnoučat, jsme milovaly ty chvíle, kdy jsme se tísnily u vyhřátých kamen a naslouchaly jejím vyprávěním. Hlas měla tichý, ale slova v nás zanechávala hlubokou ozvěnu.
Jednou, pamatuji si to jako dnes, i když už se mlha času snaží ten obraz rozmazat, nám vyprávěla příběh z konce druhé světové války. Časů, kdy se fronta neúprosně blížila a strach visel ve vzduchu hustý jako ranní mlha. Němci ustupovali a její chaloupka se stala nečekanou, poslední zastávkou pro několik unavených vojáků. Měla z nich hrůzu, to si pamatuji z jejího hlasu, ale lidskost zvítězila nad strachem. Nabídla jim chléb a vodu a v tichém soucitu sledovala jejich vyčerpané tváře. A tehdy si všimla něčeho zvláštního.
Jeden z vojáků, mladý chlapec s bledou tváří, cosi spěšně zahrabával v její malé, pečlivě opečovávané zahrádce. Nepřikládala tomu tehdy zvláštní význam, měla jiné starosti, jiné obavy. A čas plynul dál, válka skončila a na tu událost prababička zapomněla. Vzpomněla si na ni až při jednom z našich dětských návštěv, ale už si nedokázala vybavit přesné místo, jen matně tušila, že to bylo někde v zahrádce.
Když prababička odešla na svůj poslední odpočinek a my už dávno vyrostli z dětských střevíčků, tenhle její dávný příběh se nám náhle vybavil. Jako záblesk světla v temné komoře paměti. A s ním i neodbytná myšlenka: co když ten německý voják nezahrabával jen tak něco? Co když tam ukryl poklad? Dětská touha po dobrodružství a vidina skrytého bohatství v nás zapustily hluboké kořeny. A tak jsme se jednoho letního prázdninového dne, vyzbrojeni lopatami, rýči a nadějí, vydali na cestu k dávno opuštěné chaloupce. Zahrádka, kdysi pýchou prababičky, teď zarostla plevelem a náletovými křovinami.
První den jsme věnovali úmorné práci – odstraňování té zelené spleti, která pohltila kdysi úhledné záhony. Druhý den jsme si s pečlivostí kartografů načrtli plánek, abychom systematicky prokopali každý kousek země. Třetí den jsme se s vervou pustili do kopání. Ach, co vám budu povídat, byla to dřina, při které pot stékal proudem a záda protestovala při každém ohnutí. Večer jsme uléhali zmoženi, s rukama plnými puchýřů a s pocitem marnosti. Poklad nikde. Ale zvědavost, ta neodbytná touha po tajemství, nás hnala dál. Konečně, čtvrtý den, když už naše naděje začínaly povadat jako uvadlé květiny, rýč jednoho z nás narazil na něco tvrdého. Zvuk, který se ozval, nebyl zvuk kamene. Byl to dutý, dřevěný zvuk. Všechno nářadí, které jsme drželi v rukou, letělo stranou. Srdce nám bušila jako splašené a oči byly upřeny na ten malý, tmavý předmět, který se vynořil z hlíny. Malá dřevěná truhlička. Opatrně jsme ji očistili od hlíny a s posvátnou úctou, která se mísila s nervózním očekáváním, jsme ji otevřeli. Místo blyštivých mincí a drahých kamenů na nás vykouklo jen pár zašlých dopisů svázaných provázkem a několik vybledlých fotografií mladé dívky s vážným, melancholickým pohledem. Zklamání? Možná na okamžik. Ale pak zvítězila zvědavost.
Opatrně jsme rozvázali provázek a začali číst. Písmena byla kostrbatá, čeština lámaná, plná gramatických chyb. Ale z těch řádků sálal silný příběh. Příběh mladého německého vojáka, ztraceného uprostřed válečné vřavy, který v tomhle zapomenutém koutě země nalezl nečekané pouto. Zamiloval se do mladé české dívky. Z dopisů jsme vyčetli něžná vyznání, plány na společnou budoucnost po válce, naivní naději na setkání v lepších časech. Byly plné touhy, stesku a křehké lásky, která kvetla navzdory nenávisti a válečnému běsnění.
Jak to s nimi dopadlo? To už se nikdy nedozvíme. Osud války je krutý a nepředvídatelný. Víme jen, že i v těch nejtemnějších časech, mezi nepřáteli, dokázala lidská srdce najít k sobě cestu. A domníváme se, že ten mladý německý voják, v obavě z prozrazení svého vztahu s „nepřítelem“, v panice z blížícího se konce války a z možných následků, ukryl tyhle dopisy a fotografie do země. Jako tichý svědek zakázané lásky, jako poselství naděje v beznadějné době. I když to nebyl poklad plný zlata a drahokamů, to, co jsme našli, mělo mnohem hlubší hodnotu. Bylo to okno do minulosti, do lidských citů, které překonaly hranice národů a válečné konflikty. Bylo to tiché memento toho, že i v těch nejhorších časech existovala láska, soucit a touha po lepším světě.
Ten malý dřevěný poklad nám odhalil příběh, který se dotkl našich srdcí mnohem silněji než hromada zlata. Byl to příběh o tom, že i za války se lidé milovali, i když stáli na opačných stranách barikády. A to je poklad, který v sobě nese nesmrtelné bohatství lidskosti.
