Článek
Monika si zabalila jen nejnutnější věci a vyrazila do malé horské chatičky, kterou našla na poslední chvíli. Neměla žádné velké plány, kromě dlouhých procházek a četby knihy, která jí už půl roku ležela netknutá na nočním stolku. Už první večer však místo očekávané úlevy pocítila podivnou prázdnotu a smutek, který ji zaskočil. Seděla na terase s hrnkem čaje, koukala do tmy a místo aby si užívala ticho, začala plakat. Neplánovaně a bez varování. Poprvé po letech měla čas přemýšlet nad sebou samotnou a uvědomit si, kolik toho vlastně vůbec o sobě neví.
Když se zastavíme a nemůžeme se schovat za rutinu
Moničin příběh není vůbec ojedinělý. Týká se mnoha žen, které léta fungují spíš jako servisní organizace pro celou rodinu než jako lidské bytosti s vlastními potřebami. V okamžiku, kdy zmizí každodenní shon, dětské úkoly, pracovní termíny a povinnosti, najednou vyvstane otázka: Co vlastně chci já sama? Na co se těším? Co mi dělá radost? Lidé kolem nás se často dokáží bavit o svých koníčcích, vášních a snech – ale některé ženy po letech mateřství a partnerství s překvapením zjišťují, že už vlastně ani nevědí, co by odpověděly, kdyby se jich někdo zeptal, co rády dělají ve volném čase. To vede k poznání, že vlastní identita se postupně rozpustila v rolích, které zastáváme pro druhé. Když Monika v neděli odjížděla zpět domů, byla rozhodnutá, že něco udělá – ne aby změnila svůj život naruby, ale aby v něm znovu našla sebe samu.
Vytěsněné já. Problém nepohodlného setkání se sebou samým nezačíná na víkendovém pobytu. Je dlouhodobý a v běžném životě se jen úspěšně maskuje. Ženy, které celý život stavějí potřeby druhých před své vlastní, často ani nezaregistrují, jak moc se vzdalují samy sobě, až do chvíle, kdy se ocitnou v tichu a samotě. Pak je dožene všechno, co tak dlouho ignorovaly – únava nastřádaná roky přepínání sil, potlačené touhy, odložené sny i pocit, že život utíká mezi prsty. Vztah vytvořený spíš na základě praktických záležitostí může fungovat léta. Podobně fungují životy, které jsou tak přeplněné, že v nich není prostor na otázky po spokojenosti a naplnění. Ale stačí tři dny o samotě a všechno, co bylo zasunuté pod koberec, se najednou vynoří.
Co pomáhá, když si uvědomíte, že jste se sobě ztratili
První krok je přestat věci zamítat a zlehčovat. Přiznat si, že se necítíte spokojení nebo naplnění, není sobecké ani nevděčné. Je to naopak projev zdravého vztahu k sobě, kdy dokážete rozpoznat a uznat své pocity bez omlouvání se za ně. Terapeutka Ivana Jandová, která se zabývá ženskou identitou, doporučuje začít s pětiminutovým rituálem – každý den si vyhradit čas, kdy se věnujete jenom sobě. Může to být ranní káva na balkoně, večerní koupel nebo procházka – cokoli, co vám přináší radost a co děláte jen a pouze pro sebe.
Obnova vlastních hranic a identity. Dalším krokem je odhalit, kdo vlastně jste, když odložíte všechny role, které hrajete. Co vás baví, co vás inspiruje, při čem ztrácíte pojem o čase? Někdy se ukazuje, že ženy dokonce nevědí, co jim chutná nebo jakou hudbu mají rády, protože i v těchto oblastech se podvolily přáním a potřebám ostatních. Signálem změny k lepšímu je moment, kdy si poprvé dovolíte říct „tohle chci já“ a nevysvětlujete se za to. Psycholožka Petra Březinová potvrzuje: „Většina žen zjistí, že když začnou pečovat samy o sebe, stanou se lepšími partnerkami i matkami – jsou klidnější, trpělivější a spokojenější.“
Když člověk začne hledat ztracené „já“, může to někdy vypadat jako sobecké gesto. Ale ženy, které našly cestu zpět k sobě, potvrzují, že to ve skutečnosti posílilo jejich vztahy, protože přestaly být závislé na druhých a jejich neustálém oceňování. Postupně se naučily říkat ne, nastavovat hranice a znovu objevily, co jim osobně dává energii. Je to jako dát si na letadle nejdřív svou vlastní kyslíkovou masku a teprve pak pomáhat ostatním.
Co když zjistíte, že jste na úplně špatné cestě
Ne vždy se po takové sebereflexi vrátíme do starých kolejí. Někteří lidé zjistí, že žijí život, který jim fundamentálně nevyhovuje, a stojí před mnohem větším rozhodnutím. V takových případech je dobré nespěchat a dát si čas. Někdo možná potřebuje změnit práci, jiný přehodnotit vztah. Renata si po podobném prozření uvědomila, že její manželství je už roky prázdné a že jejich jediným pojítkem jsou děti. „Nejdřív jsem chtěla všechno hned změnit. Ale pak jsem si dala rok na to, abych zkusila, jestli se náš vztah dá zachránit. A i když nakonec skončil, nemám pocit, že jsem jednala neuváženě.“
Právě to zjistila i Monika po návratu z hor. Je pro ni důležitější, aby její životní cesta dávala smysl jí samotné, než aby se snažila naplnit očekávání všech kolem. Ten víkend jí otevřel oči k jednoduché pravdě: nelze donekonečna dávat, aniž bychom sami brali. A když začneme pečovat o sebe včas, nemusíme se později zhroutit, abychom si uvědomili, že jsme to celou dobu dělali špatně.
Zdroje: Sepsáno na základě reálného vyprávění, autorský text a vlastní dotazování
