Článek
Pamatujete si doby, kdy pracovní pohovor znamenal stres z dopravní zácpy, hledání parkovacího místa a pak nervózní čekání v elegantní recepci, zatímco jste si kontrolovali, jestli nemáte něco mezi zuby? Jo, to už je dávno. Dneska? Dneska je to videohovor. A s ním přichází úplně nová dimenze potenciálních katastrof, které byste si ani v těch nejdivočejších snech nepředstavili. Zní to jako pohádka, ale realita je často ještě bizarnější. Takže si pojďme popovídat o tom, jak se technologie, rodina a domácí mazlíčci spojili, aby z pracovních pohovorů udělali nepředvídatelnou reality show.
Připravujete se. Všechno je nachystáno. Máte na sobě tu nejlepší košili (tedy jen tu část, která je v záběru kamery, zbytek jsou klidně tepláky, že jo?), vlasy učesané, pozadí pečlivě uklizené – vybrali jste si ten kout v obýváku, kde není vidět hromada prádla nebo ten rozbitý vysavač, co tam leží už týden. Udělali jste si kafe, abyste vypadali svěže, a naposledy si zkoušíte úsměv do webkamery. Jste připraveni dobýt svět! Cítíte se jako profesionál, který má všechno pod kontrolou. A pak, těsně před začátkem pohovoru, uslyšíte ten zvláštní zvuk. Škrábání. Drápání. A dřív než se nadějete, se vám v záběru objeví chlupatý ocásek a pak i celý chlupatý terorista – vaše kočka. Protože co je důležitější než jídlo nebo hlazení? Přece prozkoumání neprobádaného území na vašem stole, a to zrovna ve chvíli, kdy máte mluvit o svých dovednostech v oblasti projektového řízení. A kočka se rozhodne, že nejlepší místo pro drbání je přímo o hranu monitoru, zatímco na ni zírá personalista, kterému se na tváři objevuje úsměv, který je kombinací pobavení a pochopení. Vy se snažíte kočku něžně, ale nekompromisně odsunout, ale ona se samozřejmě rozhodne pro „mrtvý brouk“ taktiku a prostě se tam placatě rozvalí. A tak se snažíte dál vykládat o svých zkušenostech, zatímco vám zpod obrazovky čouhá černé chlupaté břicho.
Ale to není všechno, protože v dalším pokoji se začíná ozývat tlumená, ale sílící melodie. Vaše dítko, které jste před půl hodinou uspali, se zjevně probudilo a rozhodlo se uspořádat soukromý koncert pro imaginární publikum, složené z plyšových hraček. A jelikož mikrofon na kameře je tak citlivý, že by zachytil i padající vlas, ta melodie se stává součástí vašeho „profesionálního“ zvuku. Je to nějaká dětská písnička, plná veselých, ale dost disharmonických tónů. A vy se snažíte udržet vážnou tvář a soustředit se na otázku, jak byste řešili krizovou komunikaci, zatímco v pozadí se rozléhá „Když jde malý medvídek po cestě…“. Personalista se snaží nedat nic najevo, ale vy vidíte, jak se mu v koutcích úst cukají koutky.
Ale co s tím? Můžete se omluvit a pokusit se kočku z obrazovky sundat a dítě uklidnit? Jasně, můžete. Ale v tu chvíli se z vás stane ten, kdo „nezvládá situaci“. A nebo? Nebo se na to vykašlete. A to je to, co se teď děje stále častěji. Lidé si uvědomují, že tahle nová realita je prostě… realita. A že každý, kdo kdy dělal z domova, chápe, že mít děti a zvířata znamená, že občas prostě vběhnou do záběru. A že občas začnou zpívat. A že občas si kočka udělá pelíšek na monitoru. A místo omluvy se stane něco jiného. Nastane okamžik, kdy se obě strany – vy i personalista – na sebe podíváte a uvědomíte si, že jsme v tom všichni společně. A pak se oba usmějete. A najednou je ten pohovor tak nějak… lidštější. Můžete se smát a říct: „No, jak vidíte, mám tu menší tým domácích pomocníků, kteří se zjevně chtěli taky představit.“ A v tu chvíli se prolomí ledy. A vy se stanete zapamatovatelnými. Možná ne proto, že jste řekli něco geniálního o strategickém plánování, ale proto, že jste byli autentičtí. Protože jste byli lidé.
A pak jsou tu ty další perličky. Třeba když se vám uprostřed pohovoru vypne internet. A vy najednou zmizíte z obrazovky, jen abyste se po několika minutách vrátili, zadýchaní a s rozcuchanými vlasy, protože jste museli běhat po domě a restartovat router. Nebo když se vám uprostřed věty vybije baterka na notebooku a vy se ocitnete v naprosté tmě. Nebo když se vaše spolubydlící rozhodne, že je nejlepší čas na to, aby se nahlas hádala s někým po telefonu, a její křik je slyšet přes zavřené dveře. A vy se snažíte dál klidně mluvit o svých silných stránkách, zatímco v pozadí slyšíte nadávky. Tyhle momenty jsou sice stresující, ale zároveň jsou to historky, které si budete vyprávět ještě dlouho. A jsou to přesně ty momenty, které ukazují, že lidé, kteří dělají pohovory, jsou taky jenom lidé. Že mají taky kočky, děti, spolubydlící a občas jim taky vypadne internet.
A co na to říkají personalisté? Ze začátku to byl asi šok. Ale teď? Teď už jsou na to zvyklí. Vlastně to často berou jako bonus. Protože to ukazuje vaši schopnost zvládat nečekané situace. Ukazuje to vaši flexibilitu a smysl pro humor. A taky to ukazuje, že jste skuteční. Že máte život mimo práci, že jste prostě… člověk. A to je v dnešním světě, kde se všechno tak moc digitalizuje a odosobňuje, docela příjemná změna. Takže místo toho, abyste se stresovali, že vám do záběru vběhne pes, se zkuste uvolnit. Možná se z toho stane moment, který vás odliší od ostatních uchazečů. Možná si vás personalista zapamatuje jako toho, komu kočka sežrala záclonu uprostřed rozhovoru o firemních strategiích. A možná to bude přesně to, co vám pomůže získat tu práci. Protože to ukáže, že máte smysl pro humor, nadhled a umíte si poradit i s těmi nejbizarnějšími situacemi.
Takže až se příště budete připravovat na video pohovor, nepanikařte, když se vám na klíně usadí pes nebo když z dětského pokoje uslyšíte budoucí popovou hvězdu. Spíš se na to připravte. Mějte v záloze nějakou vtipnou hlášku. A hlavně, buďte sami sebou. Protože v téhle nové realitě pracovních pohovorů, kde se soukromí prolíná s profesionalitou, je autenticita ta nejcennější komodita. A kdo ví, třeba se právě díky vaší kočce nebo zpívajícímu dítěti stanete tou nezapomenutelnou osobou, která dostane práci snů. Protože to ukáže, že jste schopni zvládat chaos, adaptovat se na nečekané a hlavně – neztratit smysl pro humor. A to jsou vlastnosti, které jsou v každé práci k nezaplacení.
Tak ať jsou vaše video pohovory plné zvířat, dětí a všech těch úžasných, nepředvídatelných momentů, které dělají život životem. A práci… tak trochu zábavou.
