Článek
Seděly jsme v našem rohu v kavárně, taková ta naše „terapeutická sezení“ u kafe a dortu. Tentokrát ale nebyla řeč o nových chlapech nebo trapasích z rande. Tereza se mi s pohledem, co by roztopil i ledovec, svěřila: „Víš, on mi pořád vyčítá tu moji práci. Prý ho to ohrožuje.“ A mně v tu chvíli problesklo hlavou: „Holka, vítej v klubu.“ Protože ruku na srdce, která z nás, co se snažíme něco dokázat, tohle už neslyšela?
Tereza je šikovná jak opice, to musím říct. V marketingu se jí daří, sype z rukávu nápady a konečně našla něco, co ji fakt baví a kde se cítí jako ryba ve vodě. Jenže doma má Matěje, a ten z toho jejího nadšení zrovna neskáče metr vysoko. Spíš naopak. „Pořád mi říká, že jsem workoholička,“ pokračovala Tereza a já jsem si živě představila ten jeho tón – takový ten ublížený, co má v sobě špetku obviňování a tunu nenaplněných očekávání. „Že už na něj nemám čas, že se jen honím za kariérou a on je někde na druhé koleji. Cítím se fakt blbě, protože tu práci miluju, ale nechci přijít o něj.“ A já jí rozuměla. Až moc dobře. Protože tenhle pocit rozpolcenosti, kdy se snažíš být dobrá v práci a zároveň neztratit člověka, na kterém ti záleží, je fakt na palici.
Co si budeme povídat, chlapi to občas prostě nedokážou pochopit. Nebo spíš nechtějí? No jo, ale proč vlastně ta naše snaha a úspěch v práci takhle drásá jejich ego (nebo co to vlastně je)? Podle mě je za tím taková směska různých věcí. Jedna z nich je čistě sobecký pocit, že je ten druhý zanedbává. Chlap prostě chce mít svou ženu doma, uvařenou večeři a pocit, že je pro ni ten nejdůležitější na světě. A když místo toho vidí ženu, která večer padne vyčerpaná do postele s mobilem v ruce a ráno už zase stepuje u dveří, cítí se odstrčený. A to bolí, o tom žádná. Pak je tam taky ta chlapská ješitnost a nejistota. Ruku na srdce, kdo z nich se někdy necítil ohrožen úspěšnější partnerkou? Možná si v koutku duše říká, jestli je ještě dost chlap, když ta jeho ženská vydělává víc nebo má zajímavější práci. A z téhle nejistoty pak pramení takové ty blbé poznámky a výčitky. A v neposlední řadě je to podle mě taky strach ze změny. Chlap má rád svůj klid a jistotu. A úspěšná ženská občas tenhle klid naruší. Přijdou nové kontakty, jiné zájmy, možná i jiný životní styl. Ten chudák se bojí, že mu ta jeho úspěšná žena prostě „uteče“.
No jo, jenže co s tím? Máme se snad všechny stát domácími puťkami, jen aby pánům nerostlo ego? To snad ne! Ale jasně, ani totální ignorace jejich pocitů není řešení. Takže co s tím? Podle mě je první krok otevřená a upřímná komunikace. Žádné tiché dusno a výčitky za zády. Tereza by si měla s Matějem sednout a v klidu mu vysvětlit, co pro ni ta práce znamená, proč je pro ni důležitá. A hlavně by se ho měla zeptat, co trápí jeho. Možná se necítí dostatečně důležitý, možná má pocit, že se mu nevěnuje. Důležité je ho vyslechnout a pokusit se pochopit jeho pohled na věc.
Pak je taky fajn nastavit si nějaké rozumné hranice. Práce je fajn, ale vztah by neměl být až na posledním místě. Domluvte se na společných večeřích bez telefonů, na víkendech, které budete trávit spolu, na společných aktivitách, na které se oba budete těšit. I malá gesta a společně strávený čas můžou udělat zázraky.
Tereza by neměla zapomínat Matějovi ukazovat, že si ho váží. Že její práce nic nemění na tom, jak moc ho má ráda a jak důležitý pro ni je. A Matěj by se zase mohl snažit ocenit Terezinu snahu a úspěchy. Trocha vzájemného respektu a podpory ještě nikomu neublížila. A hlavně, lidi, nezapomínejte na sebe. Na to, co vás baví, co vás naplňuje mimo práci. Mějte společné koníčky, plány, sny. To vás bude držet pohromadě, i když jeden z vás zrovna zažívá profesní vzestup. A když už fakt nevíte kudy kam, nebojte se vyhledat pomoc. Terapeut vám může pomoct otevřít oči a najít cestu, jak se zase sblížit. Víš co, Terezo? Tohle je zkouška jako blázen. Ale zároveň to může být i šance pro vás dva. Šance naučit se spolu mluvit, respektovat se a vážit si jeden druhého i přes ty pracovní trable. Držím ti palce, ať to s Matějem zvládnete. A pamatuj si, že nejsi v tom sama. My ženský to občas máme prostě složitější. Ale my to zvládneme, co říkáš? S vínem v ruce a s podporou kamarádek už jsme přece zvládly horší věci!
