Článek
Můj manžel občas nechápe. Nechápe mou posedlost dekami, které se hromadí na gauči v počtu, který by stačil na vybavení menšího hotelu. Nechápe mou zálibu v svíčkách s vůní všeho od skořice po čerstvě posečenou trávu (i když trávu doma fakt nemáme). A už vůbec nechápe tu armádu hrníčků, která okupuje naše kuchyňské police.
„Proč jich sakra máme tolik?“ zeptal se včera večer, když se snažil nacpat další dva kousky do už tak přeplněné skříňky. Jeho tón nebyl ani tak naštvaný, jako spíš rezignovaný. Znal mou odpověď ještě dřív, než jsem ji vyslovila. „Protože každý z nich v sobě nese kousek našeho života,“ řekla jsem s něhou v hlase a vzala do ruky svůj nejoblíbenější, ten s malovanými levandulemi a odchlípnutým ouškem. „Pamatuješ, tenhle jsme si koupili na naší první dovolené v Provence?“
Manžel si povzdechl, ale v očích mu zablýsklo. Samozřejmě, že si pamatoval. Tu malou voňavou kavárničku schovanou v úzké uličce, slunce pálící do zad a ten pocit nekonečné pohody a zamilovanosti. Tenhle hrníček nebyl jenom nádoba na kávu. Byl to hmatatelná vzpomínka na začátek naší společné cesty.
A tak je to s každým z nich. Tenhle s drsným povrchem a modrými vlnami jsem dostala od babičky k promoci. Pila jsem z něj nervózně čaj před státnicemi a slavnostně kávu, když jsem se dozvěděla, že jsem to zvládla. Tenhle malý s obrázkem roztomilého kocoura mi koupil manžel jen tak, pro radost, když jsem měla obzvlášť náročný den v práci. Tenhle s nápisem „Nejlepší máma na světě“ mi daroval syn k mým prvním narozeninám jako matky – byl trochu křivě namalovaný a barva se místy loupala, ale pro mě byl cennější než ten nejvzácnější porcelán.
Každý z těch hrníčků je malou časovou kapslí. Stačí se na něj podívat, vzít ho do ruky a okamžitě se přenesu zpátky do určitého okamžiku svého života. Vzpomenu si na lidi, kteří mi ho darovali, na pocity, které jsem tehdy prožívala, na události, které se kolem něj odehrály. Máme hrníčky elegantní, které používáme jen při slavnostních příležitostech. Máme hrníčky obyčejné, které jsou součástí naší každodenní rutiny. Máme hrníčky s vtipnými nápisy, které nám ráno vykouzlí úsměv na tváři. Máme i pár kousků s odchlípnutým ouškem nebo prasklinou, které už sice nejsou dokonalé, ale pořád nám slouží a připomínají nám, že život není vždycky bezchybný, ale i s těmi drobnými nedokonalostmi může být krásný.
Manžel si mezitím sedl ke stolu a s úsměvem sledoval, jak si prohlížím svou „sbírku“. Myslím, že už začíná chápat. Nebo se s tím alespoň smířil. Ví, že tyhle kousky keramiky nejsou jenom nádoby na pití. Jsou to hmatatelné důkazy prožitých chvil, projevů lásky a přátelství, malých radostí i velkých životních milníků. Pro mě každý z nich představuje drobný kousek umění, který v sobě nese jedinečné vzpomínky – na lásku, na rodinu, na přátelství, na radostné i ty docela obyčejné dny, které ale tvoří náš život.
Někdo sbírá známky, někdo mince, někdo si hýčká obrazy. Já sbírám hrníčky, protože každý z nich mi připomíná něco důležitého. Jsou to tiché svědky našich životních etap, malá okna do minulosti. Když se mě manžel příště zeptá, proč máme doma tolik hrníčků, už mu nebudu jenom odpovídat. Vezmu ho za ruku, ukážu mu každý z nich a povyprávím mu jeho příběh. Protože tyhle hrníčky nejsou jenom věci. Jsou součástí našeho domova, naší historie, našeho života. A každý z nich má své nezastupitelné místo na našich policích – i kdyby se tam už skoro nevešly. Protože tenhle „nepořádek“ je vlastně krásná kronika našich společných let.
A já bych neměnila ani jeden jediný kousek. Ani ten s tím odchlípnutým ouškem. Ten má totiž ten nejkrásnější příběh ze všech. Příběh o naší první lásce, která, stejně jako ten hrníček, už něco pamatuje, ale pořád hřeje u srdce. A to je přece to nejdůležitější, no ne?
