Článek
Takže, nový job. Nová kapitola života, říkala jsem si s optimistickým úsměvem, když jsem první den vcházela do prosklené budovy s nablýskaným logem firmy. Představovala jsem si seriózní kolegy v padnoucích kostýmcích, tiché ťukání do klávesnic a konstruktivní porady u velkého stolu. No, realita se s mojí představou sešla asi jako slimák s rychlostní silnicí. Už při příchodu do open space kanceláře mě málem srazila k zemi kolegyně, která se zřejmě účastnila neoficiálního závodu v kancelářských židlích. Její „Promiňte!“ znělo spíš jako vítězný pokřik závodníka Formule 1.
Usadila jsem se na své přidělené místo, které se nacházelo přímo naproti kolegovi, jehož koníčkem bylo zřejmě hlasité telefonování s imaginárními zákazníky. Jeho věty typu „Ale pane Nováku, to si přece nenecháte ujít!“ pronášel s takovým patosem, že jsem chvílemi čekala, kdy vstane a začne recitovat Hamleta.
Po úvodním kolečku představování jsem zjistila, že každý v téhle kanceláři má nějakou svou specialitu. Slečna od marketingu například neustále poslouchala motivační podcasty tak nahlas, že jsem se občas přistihla, jak v duchu opakuji její mantry o dosažení maximálního potenciálu. Pán z IT oddělení zase komunikoval výhradně v hádankách a metaforách, takže jsem občas strávila půl hodiny luštěním, jestli mi chce říct, že se mi zasekl počítač, nebo že se blíží konec světa.
Obědové pauzy byly kapitolou samy o sobě. Naše firemní kuchyňka připomínala bojiště hladových šelem. Každý si urputně hájil své místo u mikrovlnky a zvuk ohřívaných krabiček s jídlem se mísil s hlasitými diskusemi o nejnovějších dílech seriálů a bizarních rodinných historkách. Jednou jsem se dokonce stala svědkem vášnivé debaty o tom, jestli je lepší kečup z lednice nebo z poličky. Tenhle argument vyvolal takovou vlnu emocí, že jsem se raději nenápadně vytratila s mým jogurtem do klidnějšího kouta.
Ale to nejlepší teprve mělo přijít. Asi po týdnu jsem zjistila, že v naší kanceláři existuje neoficiální soutěž o nejbizarnější dekoraci pracovního stolu. Můj skromný hrnek s tužkami a fotka kočky se rázem ocitly v konkurenci plyšového jednorožce v brýlích, sbírky kamínků z dovolené na Máchově jezeře a miniatury Star Wars bitevní lodi. Vítězem byl jednoznačně kolega, který si na stůl umístil malou fontánku s umělými rybičkami. Zvuk zurčící vody se sice příjemně nesl kanceláří, ale občas jsem měla nutkání si tam namočit nohy.
Porady byly dalším zážitkem. Náš šéf měl zvláštní talent na to, aby i tu nejjednodušší věc zamotal do sáhodlouhého monologu plného manažerských frází a nicneříkajících grafů. Po každé poradě jsem měla pocit, že jsem právě absolvovala kurz kvantové fyziky v jazyce, kterému nerozumím. A co je nejlepší, vždycky se našel někdo, kdo se zeptal na něco, co už bylo řečeno minimálně třikrát, což celou torturu ještě prodloužilo. Jednou se dokonce stalo, že během důležité videokonference s klientem vtrhla do kanceláře uklízečka s mopem a začala s takovou vervou vytírat podlahu, že nebylo slyšet ani slovo. Náš šéf se snažil zachovat profesionální výraz, ale koutek úst mu lehce cukal. Klient na druhé straně se zřejmě dobře bavil, protože se celou dobu potutelně usmíval.
Během prvního měsíce jsem si také osvojila umění „kancelářské diplomacie“. Naučila jsem se, jak nenápadně odejít od rozhovoru o konspiračních teoriích, jak se vyhnout ochutnávání všech domácích pečených dobrot a jak předstírat hluboké soustředění, když se kolem mě odehrává souboj v papírové koule.
Největším překvapením pro mě ale bylo zjištění, jak silná pouta mezi kolegy v naší kanceláři panují. Navzdory všem těmto výstřednostem se navzájem podporovali, pomáhali si a dokázali se společně zasmát i těm nejabsurdnějším situacím. Byla to taková zvláštní, dysfunkční rodina, do které jsem pomalu začala zapadat.
Takže, první měsíc v nové práci? Byl to šok, to nepopírám. Ale zároveň to byla neskutečná škola života a hlavně – nikdy jsem se nenudila. Co se děje v naší kanceláři, byste si možná nepředstavili ani v tom nejdivočejším snu. Za nic bych to neměnila. Protože kde jinde byste zažili takovouhle dávku humoru a absurdity na jednom místě? A navíc, už vím, že když mi někdo nabídne kečup z poličky, raději si dvakrát rozmyslím, než se pustím do debaty. Některé kancelářské bitvy prostě nestojí za to.
