Článek
Pamatujete si ten pocit? Ten den, kdy vám na účet konečně přistála ta vytoužená suma s názvem „mzda“? Já si ho pamatuju moc dobře. Bylo to po těch nekonečných brigádách, po těch pár korunách, které jsem musela obracet v ruce dvakrát, než jsem si něco koupila. Teď jsem konečně měla PRAVOU práci. Smlouvu, pravidelnou výplatu a hlavně – pocit, že už jsem konečně dospělá. Svobodná. Soběstačná. Ach, jak jsem se mýlila.
Ten den, kdy mi přišla první výplata, jsem málem vyskočila z kůže radostí. Na displeji mobilu svítila částka, která se mi dřív zdála jako z jiného světa. V hlavě mi okamžitě začaly vířit plány. Nové boty, o kterých jsem tak dlouho snila. Víkendový výlet s kamarády. Možná i nějaká ta designová blbůstka do bytu, abych se tam konečně cítila jako doma. Dospělost, říkala jsem si, to je přece hlavně o té svobodě si konečně dopřát!
S nadšením jsem si otevřela internetové bankovnictví a začala prohlížet svůj zůstatek. A pak přišla ta ledová sprcha. Ten pocit, jako když vám někdo vylije kýbl studené vody přímo na hlavu. Ta částka, která se mi ještě před pár minutami zdála obrovská, se najednou začala zmenšovat rychlostí světla. „Cože? Tolik daní?“ vyhrkla jsem nahlas do prázdného pokoje. Nikdy jsem se o tyhle věci moc nezajímala. Vždycky jsem jen viděla tu hrubou mzdu, to lákavé číslo, které slibovalo tolik možností. Nikdo mi ale neřekl, kolik z té slávy si vezme stát. A že to bude taková pálka! S lehce otupělým výrazem jsem začala zkoumat tu záhadnou položku „srážky“. Zdravotní pojištění, sociální pojištění, nějaká záloha na daň z příjmu… tyhle cizí slova mi ukrajovala z mého vysněného bohatství kousek po kousku. A s každou další položkou moje nadšení opadalo jako listí na podzim.
Když jsem konečně viděla tu „čistou mzdu“, tu částku, která mi reálně zbyla, málem jsem se rozbrečela. To přece nemůže být pravda! Vždyť to je sotva polovina toho, co jsem si myslela, že dostanu! Kde se stala chyba? S pocitem zrady jsem zavolala mámě. Ta se na druhé straně telefonu jen tiše zasmála. „Vítej v dospělosti, Terezo,“ řekla s laskavým, ale zároveň trochu škodolibým tónem. „Tohle je realita. Už nejsi studentka, teď jsi pracující člověk a s tím přicházejí i povinnosti.“ Povinnosti. To slovo mi v tu chvíli znělo jako nějaká sprostá nadávka. Já myslela, že dospělost je o svobodě, o tom, že si konečně můžu dělat, co chci. Ale máma mi rychle vysvětlila, že svoboda něco stojí. A že první, co musím zaplatit, jsou tyhle záhadné srážky.
S těžkým srdcem jsem si sedla k počítači a začala počítat. Nájem, energie, jídlo, doprava… tyhle položky se najednou zdály mnohem hrozivější než dřív. Zjistila jsem, že z té „velké“ výplaty mi na ty vysněné boty a výlet s kamarády zbývá sakra málo. A na ty designové blbůstky můžu rovnou zapomenout.
Ten večer jsem usínala s pocitem, že dospělost chutná hořce. Že to není jen o té svobodě, o které jsem snila. Je to hlavně o zodpovědnosti, o neustálém počítání každé koruny, o tom, že ten vytoužený blahobyt se nějak nedostavuje. Naštěstí nejsem typ, který by se hned vzdával. Rozhodla jsem se, že si s tímhle novým poznáním nějak poradím. Tak jsem si sedla a začala přemýšlet, kde sakra ty peníze mizí. Zjistila jsem, že ty neustálé objednávky jídla online mi z peněženky dělají pěknou díru. Tak jsem se rozhodla oprášit kuchařky a začít vařit doma. Sice to zabere víc času, ale peněženka mi poděkuje. A ta hromadná doprava? No, není to žádný luxus, ale když si vzpomenu, kolik benzínu jsem projela, tak si na ty občasné zpoždění a tlačenici budu muset zvyknout. A ty vysněné boty? No, ty si asi ještě chvíli počkají. Ale co už, hlavně že mám na nájem a na jídlo.
Taky jsem začala více vnímat, jak se s penězi hospodaří v mém okolí. Ptala jsem se kamarádů, kolegů v práci a samozřejmě i mámy. Zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Že spousta mladých lidí má podobné pocity, když poprvé dostane výplatu. Že dospělost prostě není ten bezstarostný ráj, jak si ho někdy malujeme. Ale zároveň jsem si uvědomila i něco důležitého. Že ta první výplata, i když nebyla tak velká, jak jsem si představovala, je přece jenom moje. Že jsem si ji vydřela svou prací. A že s ní můžu hospodařit podle svého uvážení (samozřejmě po zaplacení všech těch „povinností“). A to už je přece jenom nějaká svoboda. Dospělost možná není jen o té bezstarostné svobodě, ale je i o svobodě rozhodovat se, jak se svým životem naložím. A i když to občas bolí a je to náročné, je to moje cesta. A já se ji naučím zvládnout. Třeba si ty vysněné boty jednou přece jenom koupím. A ten výlet s kamarády taky uskutečním. Jen to možná bude trvat o něco déle, než jsem si naivně myslela po té první, tak trochu hořké výplatě.
Ale teď už vím, že dospělost není sprint, ale spíš takový dlouhý maraton. A já se na něj musím pořádně vybavit. Hlavně trpělivostí a realistickým očekáváním. A s tímhle novým poznáním se mi jde do toho dospělého života přece jenom o něco lépe. I když s o něco prázdnější peněženkou, než jsem si původně myslela.
