Článek
Říkají, že jsem moc přísná. Já jsem jen nechtěla, aby se děti naučily, že všechno je zadarmo. Ta věčná nálepkování! „Moc přísná,“ říkají. Jako by se za tím slovem neskrývalo nic jiného než zamračená tvář a neústupnost. Ale co když je za tou „přísností“ schovaná jen touha po tom nejlepším pro ty, na kterých nám záleží? Co když je to jen jiný způsob, jak jim ukázat, že život má svou hodnotu a nic v něm nepřichází samo od sebe?
Vzpomínám si na doby svého dětství. Babička, žena s rukama zrobenýma od práce na poli, nám vždycky říkala: „Bez práce nejsou koláče.“ A věřte mi, ty její koláče chutnaly o to sladčeji, když jsme si na ně museli poctivě vydělat – ať už pomocí v zahradě, nebo třeba jen tím, že jsme si uklidili hračky bez remcání. Nebylo to o trestech, ale o pochopení, že každá snaha má svou odměnu.
Dneska se mi zdá, že se tahle jednoduchá moudrost někam vytrácí. Jako by se z dětí stávali malí princové a princezny, kteří očekávají, že jim svět bude ležet u nohou, aniž by pro to hnuli prstem. A pak přijde ten šok, když zjistí, že realita je úplně jiná. Že úspěch nepřichází zadarmo, že sny se neplní lusknutím prstů a že občas je potřeba pořádně zabrat, aby člověk něčeho dosáhl.
A právě proto jsem možná v očích některých „přísná“. Nechci, aby moje děti žily v iluzi, že všechno je samozřejmost. Chci, aby si vážily toho, co mají, protože vím, kolik úsilí za tím často stojí. Chci, aby se naučily, že poctivá práce přináší nejen výsledky, ale i pocit uspokojení a sebevědomí, který žádná „zadarmo“ věc nemůže nahradit.
Představte si malého kluka, kterému rodiče s ledovým klidem koupí tu nejmodernější herní mašinku, aniž by ten kluk pro to hnul prstem. Jasně, na chvilku bude mít oči plné radosti. Ale bude si téhle vymoženosti vážit stejně, jako kdyby si na ni dlouhé týdny šetřil z kapesného, nebo kdyby pomáhal sousedovi s těžkou prací na zahradě, aby si na ni přivydělal pár korun? Ani náhodou. Ta druhá cesta ho naučí nejen hodnotě peněz, ale i vytrvalosti, umění si něco odříct a té nádherné chuti vítězství, když si konečně ten svůj vysněný poklad může koupit za vlastní těžce vydělané peníze. A to jsou lekce, které mu žádná věc spadlá z nebe nikdy nedá.
A co teprve, když jde o vztahy? I tam platí, že nic není zadarmo. Láska, přátelství, respekt – to všechno se musí budovat a opečovávat. Nemůžeme čekat, že nám někdo bude věčně nablízku a bude nás zahrnovat pozorností, když mu sami nic nenabízíme. I v mezilidských vztazích je potřeba dávat a brát, projevovat zájem a úctu. A to se děti nenaučí, pokud jim budeme všechno servírovat na stříbrném podnose.
Možná si teď říkáte, že jsem staromódní, že dnešní doba je jiná. Možná máte pravdu. Ale některé základní principy lidského života se nemění. Úcta k práci, snaha o dosažení cíle, vděčnost za to, co máme – to jsou hodnoty, které platily včera, platí dnes a budou platit i zítra. A pokud je moje snaha o to, aby si tohle moje děti osvojily, považována za „přísnost“, pak se k té nálepce hrdě hlásím. Nejde mi o to, aby moje děti dřely od rána do večera a neměly čas na zábavu. Jde mi o to, aby pochopily, že život není jen o zábavě a že i povinnosti a úsilí k němu neodmyslitelně patří. Chci, aby se naučily, že když po něčem opravdu touží, musí pro to něco udělat a že ten vnitřní pocit zadostiučinění a hrdosti, když toho dosáhnou vlastní pílí, je k nezaplacení a žádná věc získaná bez námahy jim ho nikdy nenahradí.
Možná jsem „přísná“, když trvám na tom, aby si po sobě uklidily hračky. Možná jsem „přísná“, když je vedu k tomu, aby si vážily jídla a neplýtvaly jím. Možná jsem „přísná“, když jim vysvětluji, že peníze nerostou na stromě a že si je musíme vydělat. Ale věřte mi, nedělám to proto, abych je trápila. Dělám to proto, abych je připravila na skutečný život. Na život, ve kterém se jim nic nedá zadarmo. Na život, ve kterém budou muset bojovat o své místo na slunci. A já chci, aby na ten boj byly co nejlépe vyzbrojené. V hloubi duše cítím, že i ti, kteří mě občas nazvou „přísnou“, ve skutečnosti v koutku srdce vědí, že mám pravdu. I oni přece pro své děti chtějí jen to nejlepší. Jen možná volí jinou cestu, jak jim to ukázat. Anebo se snad podvědomě obávají, že když budou důslední, jejich děti je nebudou tolik milovat. Ale já věřím, že opravdová láska se projevuje i tím, že dětem ukazujeme směr, i když je občas trnitý. Že jim pomáháme růst a stávat se silnými a zodpovědnými lidmi. A i když to teď třeba ještě plně nechápou, věřím, že jednou nám za to budou vděčné. Takže ano, možná jsem „přísná“. Ale jsem „přísná“ s láskou a s vírou v to, že to, co dělám, má hluboký smysl. A to mi dává sílu jít dál, i když si občas vyslechnu nějakou tu kritickou poznámku. Protože vím, že mým cílem není dětem život usnadnit, ale co nejlépe je na něj připravit. A k tomu někdy patří i ta „přísnější“ tvář. Ale vždycky s otevřeným srdcem a s touhou po tom nejlepším pro ty, které tolik miluji.
