Článek
Vždycky jsme věděli, že chceme vlastní dům. Nebyl to rozmar, byla to hluboká touha po kořenech. Po místě, které bude jen naše, kde si můžeme zasadit strom, namalovat stěny barvou, kterou si vybereme, a kde budou naše děti (tehdy ještě v nedohlednu, ale v našich snech už reálné) vyrůstat s pocitem stability. Život v nájmu nás vyčerpával. Neustálá nejistota, cizí pravidla, pocit, že budujeme něco pro někoho jiného. Chtěli jsme svůj domov.
A tak jsme hledali. Roky hledání, prohlížení inzerátů, víkendy strávené na prohlídkách. A pak jsme ho našli. Stál na rohu ulice, trochu neupravený, s omšelou fasádou, ale jakmile jsme vešli dovnitř, cítili jsme to. To bylo ono. Viděla jsem v duchu, jak v obýváku stavíme vánoční stromeček, jak manžel griluje na zahradě, jak tu naše děti běhají s kamarády. Byl to dům s potenciálem, s atmosférou. Byl náš, ještě než jsme ho koupili.
V té době se banky předháněly, kdo nám půjčí víc a levněji. Úrokové sazby byly na historickém minimu. Připadalo nám, že svět financí nám nahrává. Půjčit si na dům, to byl přece rozumný krok, ne? Lepší než platit nájem „do černé díry“. Seděli jsme s hypoteční poradkyní, která kreslila optimistické grafy a počítala měsíční splátky. Čísla to byla vysoká, to ano. Ale s našimi tehdejšími příjmy to vypadalo… napnutě, ale zvládnutelně. Pár let si trochu odřekneme, jasně, ale pak už to bude lepší. Za ten pocit jistoty a vlastního hnízda to přece stálo. Podepsali jsme papíry s posvátnou úctou a s pocitem, že právě děláme ten největší a nejdůležitější krok v našem životě. Byli jsme plni naděje.
Nastěhování bylo plné radosti a chaosu. Krabice všude, vůně nového začátku ve starých zdech. První večeře na zemi v prázdném obýváku chutnala jako ten nejlepší svátek. Konečně! Byli jsme doma! Jasně, peněz bylo míň. Každá koruna šla buď na hypotéku, energie, nebo na nejnutnější věci do domu. Žádné drahé dovolené, žádné rozhazování. Ale to nám nevadilo. Měli jsme ten pocit, že budujeme. Že to má smysl. Někde v pozadí už tehdy zprávy šuměly o tom, že se něco děje s úrokovými sazbami. Zachytila jsem to jen okrajově v rádiu při cestě do práce nebo zahlédla titulek v novinách. Pamatuju si, jak jsem nad tím mávla rukou. Naše fixace byla ještě na pár let, daleko před námi. To se do té doby přece vyřeší. Věřili jsme, že se trh uklidní, že se vše vrátí do starých kolejí.
Jak jsme byli naivní. Situace se neuklidnila. Naopak. Sazby rostly a rostly, s každou další zprávou z České národní banky jsme cítili, jak se kolem nás utahuje smyčka. Ten vzdálený hluk se blížil. A pak přišel den, kdy se naše fixace stala minulostí. Otevřeli jsme obálku z banky a čísla v ní nám vyrazila dech. Nová měsíční splátka. Byla skoro dvojnásobná oproti té původní. Seděli jsme v naší kuchyni, v tom našem domě, a nevěřili vlastním očím. Vzali jsme papír a tužku a začali počítat. Sečetli jsme naše čisté měsíční příjmy. Pak jsme odečetli novou splátku hypotéky. Pak energie, které taky mezitím zdražily. Pak nezbytné výdaje na jídlo, na dojíždění do práce, na základní potřeby pro děti. Výsledek? Šokující. Po odečtení všeho, co prostě zaplatit musíme, nám nezbývalo nic. Naprosto nic. Každý měsíc jsme v mínusu. Uvědomění si, že vyděláme méně, než kolik musíme jenom splatit bance, aby nám nevzala dům, bylo drtivé. To nebyla jen finanční krize, to byla existenční krize.
Najednou jsme nežili, my jsme přežívali. Náš každodenní život se změnil k nepoznání. Každé ráno se budím s úzkostí sevřenou v hrudníku. První myšlenka je na peníze. Na účet, na blížící se termín splátky. Nákup jídla je ponižující zážitek. Procházím uličkami, s kalkulačkou v ruce, a vybírám to nejlevnější. Kvalita šla dávno stranou. Jíme to, na co máme, ne to, na co máme chuť. Oblečení kupujeme dětem jen tehdy, když už to nejde jinak, ze slev nebo z druhé ruky. Sami pro sebe si nekoupíme nic, co není absolutně nezbytné, už léta. Zapomněli jsme, co je to zajít si spontánně na kávu, koupit si knížku, jít do kina. Náš svět se smrskl na práci, dům a snahu nějak vyjít. Každá koruna, která dřív byla „volná“, je teď zoufale potřeba jen na pokrytí základů. Dovolená? Absolutně mimo realitu. Jakékoli plány do budoucna? Nemáme, protože nevíme, co bude příští měsíc. Neustálý finanční stres se hluboce podepsal i na našem vztahu. Jsme unavení, podráždění, nervózní. Každá malá útrata, každý nečekaný výdaj se stane rozbuškou. Hádáme se víc. Mizí ta lehkost, to partnerství, které jsme dřív měli. Cítíme se jako dva vojáci v zákopech, kteří bojují s neviditelným nepřítelem – hypotékou – a nemají sílu podporovat jeden druhého. Pro mě osobně je to tíha, kterou si nesu každý den. Pocit selhání. Byla jsem u toho, když jsme se rozhodovali. Byla jsem plná snů o tomhle domově. Teď se ten sen stal zlatou klecí, která nás vysává. Bolí mě, když vidím, jak to dopadá na manžela, na děti. Bolí mě, že jim nemůžu dát víc, že je nemůžu vzít na výlet, koupit jim něco, co si přejí. Často v noci ležím vzhůru, hlavou se mi honí čísla a scénáře nejhoršího. Co když přijde nečekaný účet za opravu? Co když jeden z nás přijde o práci? Ten strach je paralyzující. Kouknu na zahradu, která spíš zarůstá, než aby kvetla, protože nemáme čas ani peníze se o ni pořádně starat. Nebo na fasádu, ze které opadává omítka a potřebovala by novou. V duchu si říkám, že ten dům, který měl být naším hrdým vlastnictvím, se pomalu rozpadá, a my nemáme ani na to, abychom se o něj postarali, natož abychom si v něm užívali pohodlný život. Je náš, tenhle dům. S tou nedokonalou zahradou a omšelou fasádou, se vší tou prací, která je na něm potřeba, ale kterou si nemůžeme dovolit zaplatit.
Je náš, ale místo radosti v nás vzbuzuje hlavně úzkost. Zkoušeli jsme kde co. Mluvit s bankou, hledat možnosti. Všude narážíme na zdi. Naše situace je složitá. Příjmy nestačí, úspory docházejí. Je těžké najít řešení, když jste v takovém finančním sevření. Ten dům, který jsme si vysnili, je teď naší největší starostí. Je to drahá lekce o tom, jak rychle se můžou čísla v bance změnit a jak křehké může být zdánlivé finanční bezpečí. O tom, jak důležité je mít rezervy a nepřeceňovat své síly. Ale hlavně je to lekce o tom, jak se sen o domově může proměnit v každodenní boj o přežití.
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli se z tohohle někdy vyhrabeme. Zatím jen dál splácíme. Každý měsíc odejde suma, která je větší než to, co nám přijde na účet. Žijeme s vědomím dluhu, který nás dusí. A v domě, který sice vlastníme, ale který se stal symbolem naší finanční pasti. Je to hořký pocit. Velmi hořký.
