Článek
Ten den se probouzel jako nový začátek. Jarní slunce laskavě hladilo probouzející se zeleň, vzduch voněl svěží hlínou a v mém nitru se konečně usadil ten lehký, křehký pocit svobody. Jako bych ze sebe svlékla těžký kabát starých ran a zklamání. S lehkým krokem jsem zamířila do parku, chtěla jsem nasát tu novou energii a nechat se unášet tím vzácným optimismem, který mi po dlouhé době vracel úsměv na tvář. Kavárnička na konci aleje vypadala jako oáza klidu. Z jejích okének lákala vůně čerstvě mleté kávy a sladkého pečiva. Vybrala jsem si stolek venku, objednala si cappuccino a s tichou radostí se ponořila do stránek své knihy. Bylo to vzácné odpoledne, plné ticha a pohody. Okolo se smáli lidé, vedli živé rozhovory, nechávali se hýčkat slunečními paprsky. I já jsem se občas pousmála nad vtipnou větou, ten den prostě patřil mně.
A pak jsem ho uviděla. Seděl o pár stolů dál, otočený zády. Něco v jeho držení těla mi připadalo zvláštně známé, ale v tu chvíli jsem to odbyla mávnutím ruky. Park je přece plný cizích lidí. Pokračovala jsem ve čtení, ale ten drobný, nepříjemný chlad už se mi vkrádal pod kůži. Jako by v tom teplém jarním vánku náhle zavál mrazivý dech.
Otočil se. V tom okamžiku mi srdce na zlomek vteřiny přestalo bít. Krev v žilách ztuhla a ta křehká radost, která mě ještě před chvílí objímala, se rozplynula jako ranní mlha, když ji náhle spálí silné slunce. Jeho tvář… tu tvář jsem si pamatovala do nejmenšího detailu, i když od těch temných časů uběhla celá věčnost. Věčnost, během které jsem se ze všech sil snažila vymazat ho ze své paměti, pohřbít ho hluboko pod nánosy nových zážitků a citů. Byl to on. Muž, který kdysi protkal můj život svou přítomností, ale nakonec mi do něj vnesl jenom hořkost a zlomené iluze. Muž, jehož stín minulosti se mi občas vkrádal i do těch nejhlubších snů. Muž, o kterém jsem si naivně myslela, že už ho nikdy víc nespatřím.
Jeho pohled se střetl s mým. V jeho očích nebylo ani stopy po radosti, ani po překvapení. Jen ten chladný, prázdný pohled, který mi okamžitě připomněl všechnu tu bolest, všechno to zlo, co se mezi námi kdysi odehrálo. Ten pomalý, plíživý úsměv, který se mu začal vkrádat do koutků rtů, nebyl ani trochu vřelý. Byl… znepokojivě povědomý a děsivý. V tu chvíli se mi v mysli rozjel zběsilý kolotoč vzpomínek. Nebyly to jen bledé obrazy minulosti, ale živé, pulzující scény plné křiku a ticha, lásky a nenávisti. Jeho slova mi znovu zněla v uších, ostrá jako střepy, zraňující tak, jako by je vyslovil právě teď. Znovu jsem cítila ten sevřený hrudník, ten paralyzující pocit bezmoci, který mě tehdy tak často ochromoval. Vracely se mi ty chvíle plné strachu z jeho náhlých změn nálad, z jeho manipulativních her, z té chladné prázdnoty, která z něj občas vyzařovala. Všechno to, co jsem se tak zoufale snažila pohřbít hluboko ve svém nitru, se teď s děsivou silou dralo na povrch, jako by se to stalo teprve včera. Každý drobný detail, každý potlačený pocit, všechno bylo tak živé a palčivé, že jsem na okamžik ztratila pojem o čase i místě.
Ztratila jsem vládu nad svým tělem. Seděla jsem tam přikovaná k židli, s hrnkem v ruce, který se mi neovladatelně třásl. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, i když jsem moc dobře věděla, že bych měla. Ten jeho pohled mě doslova paralyzoval, vracel mě zpátky do těch temných časů, kdy jsem se v jeho blízkosti necítila ani trochu v bezpečí. On se pomalu zvedl a s nenucenou lehkostí se vydal mým směrem. Každý jeho krok mi připadal jako ozvěna těch dávných kroků z minulosti, kroků, které vždycky znamenaly jenom bolest a strach. V tu chvíli mi s děsivou jasností došlo, že ta minulost, o které jsem si naivně myslela, že je dávno za mnou, se náhle zhmotnila a stála přímo přede mnou. A nebyla ničím jiným než hrozbou. „Ahoj,“ promluvil jeho hlas. Stejně chladný a pronikavý, jak jsem si ho pamatovala. „Dlouho jsme se neviděli.“ Snažila jsem se něco odpovědět, ale můj hlas se mi ztratil kdesi v hrdle. Cítila jsem, jak mi srdce zběsile buší na poplach a v hlavě mi pulzuje jediná, naléhavá myšlenka: musím odsud okamžitě pryč. „Co tu děláš?“ dokázala jsem nakonec ze sebe vypravit sotva slyšitelným, chraplavým hlasem. Jeho úsměv se o kousek rozšířil, ale v jeho očích stále nebylo ani špetky vřelosti. „Jen jsem se tak procházel. A pak jsem tě uviděl. Nemohl jsem si nechat ujít takovou příležitost tě pozdravit.“
Jeho slova zněla na první poslech nevinně, ale já jsem v nich cítila něco úplně jiného. Něco temného, něco znepokojivého, co mi sevřelo žaludek ledovým sevřením. Ten křehký pocit bezpečí, který jsem si tak pracně budovala, se v jediném okamžiku rozplynul jako dým. Nahradil ho ten starý, známý, mrazivý strach. „Já… musím už jít,“ vykoktala jsem ze sebe a s námahou jsem se zvedla ze židle. Hrnkem s kávou jsem přitom nebezpečně zachrastila. „Tak brzy?“ zeptal se a udělal o krok blíž. Jeho blízkost ve mně okamžitě vyvolala panickou hrůzu. Všechny ty dávné pocity úzkosti a bezmoci se vrátily s dvojnásobnou, paralyzující intenzitou. „Ano,“ vydechla jsem a snažila se ho obejít. Ale on mi pohotově zablokoval cestu. „Počkej chvilku,“ řekl a jeho hlas zněl najednou tvrději, neústupně. „Máme si přece co říct.“ V tu chvíli mi s děsivou jistotou došlo, že tohle setkání nebylo žádná náhoda. Že on mě hledal. A ten krásný, sluncem zalitý den se v jediném okamžiku proměnil v děsivou noční můru. Minulost udeřila s plnou silou a já jsem se znovu ocitla v té staré, známé pasti strachů, bezmocná a vyděšená. A věděla jsem, že tohle nečekané shledání nezůstane bez následků.
Stín minulosti znovu zhoustl nad mým životem a tentokrát byl temnější a hrozivější než kdykoliv předtím. A já jsem se s mrazivou předtuchou bála, co přinese další zlomek vteřiny.
