Článek
Ráno co ráno se probouzíme do světa, který se zdá být čím dál dražší a méně jistý. S každou novou složenkou, s každým pohledem na účet v bance, se vkrádá nepříjemný pocit, že státní ruka sahá hlouběji a hlouběji do našich kapes.
A jedním z nejpalčivějších příkladů tohoto neutuchajícího trendu je neustále rostoucí daň z nemovitosti. Pamatuji si to ještě docela živě. Před pouhými pěti lety jsem za svůj byt v osobním vlastnictví, na který jsme s manželem poctivě šetřili a pak si ho s nemalým úsilím pořídili, platila směšných 483 korun ročně. Částka, která v rodinném rozpočtu téměř zanikala. Letos? Letos mi přišla složenka na téměř čtyřnásobek této sumy. A to se bavíme o bytě, který jsme koupili, o majetku, který je náš, na který jsme si vydělali z již jednou zdaněných peněz.
A nejsem sama, kdo s hrůzou v ruce drží výpis z finančního úřadu. Moji rodiče, kteří celý život poctivě pracovali, si před lety postavili malý domek na vesnici. Koupili pozemek, cihlu po cihle, trám po trámu, všechno s poctivě vydělaných a samozřejmě zdaněných peněz. Sami si sháněli řemeslníky, platili faktury, odváděli daně z přidané hodnoty. Každý centimetr jejich domova je výsledkem tvrdé práce a finanční oběti. A daň z nemovitosti, která tehdy činila symbolických 680 korun, se jim letos rovněž znásobila. Čtyřikrát! Když mi přišly ty dvě složenky, jednu za byt a druhou za dům rodičů, málem mě ranila mrtvice.
Člověk si říká, kam až to zajde? Platíme daně z příjmu, platíme DPH při každém nákupu, platíme spotřební daně z pohonných hmot a dalších komodit. A teď ještě neustále navyšovaná daň z majetku, na který jsme si už jednou vydělali a zaplatili z něj daně. Je to jako by stát chtěl z naší vlastní snahy a majetku ždímat poslední kapku.
A jako by to nestačilo, přichází další rána. Vzpomínám si, jak před lety probíhalo na vesnici běžné zaměřování pozemků. Nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Ale teď? Teď nad našimi hlavami bzučí drony, Katastr nemovitostí se zaměřuje na nové mapování a rodičům přišlo oznámení, že se jejich pozemek nově zaměřil a výměra se změnila. Co na tom, že dům stojí na stejném místě čtyřicet let? Co na tom, že rodiče mají všechny dokumenty v pořádku? Teď si musí zajistit nové zaměření, nové papíry a hlavně – zaplatit za to nemalých patnáct tisíc korun. Patnáct tisíc korun za něco, co léta platilo a fungovalo. Jen proto, že se státu zachtělo nových map. Kde berou ti staří lidé takové peníze? Z důchodu, který sotva pokryje základní potřeby?
A to jsme teprve na začátku výčtu všech povinností a výdajů, které na nás stát a různé instituce valí. Neustálé revize kotlů, komínů, plynových spotřebičů – všechno stojí peníze. Energetické štítky, které se staly nutností, ale jejichž přínos je často diskutabilní – další výdaj. A energie a plyn? O tom ani nemluvím. Ceny letí vzhůru závratným tempem a my se jen s hrůzou díváme na elektroměry a plynoměry. Pojištění nemovitostí také nezaostává. Ne o sto procent, ale klidně o dvě stě padesát procent se zvedly pojistné částky. A když nedejbože dojde k nějaké škodě a chcete z pojistky něco dostat, často zjistíte, že výluk a omezení je tolik, že si můžete akorát tak poplakat nad výdělkem. To je jen zlomek toho, co nás neustále finančně zatěžuje. Poplatky za svoz odpadu, stočné, vodné, různé daně a poplatky, o kterých ani nevíme, k čemu přesně slouží. Člověk si občas připadá jako dojná kráva, ze které se neustále něco vysává.
Mám ještě pár let do důchodu a přiznám se, že se na něj vůbec netěším. Místo abych si po čtyřiceti letech práce konečně užívala zaslouženého odpočinku, budu s hrůzou v očích rozpočítávat svůj skromný důchod na hromádky, abych vůbec věděla, co kde zaplatit a z čeho budeme s manželem žít. Naše poctivě našetřené peníze už dávno sežrala inflace a ceny potravin a služeb neustále rostou. Nežijeme v žádném luxusu. Nemáme vilu s bazénem, nejezdíme na drahé dovolené do exotických destinací. Naše starší auto sice už pamatuje lepší časy, ale poctivě se o něj staráme a pravidelně prochází technickou kontrolou, abychom nemuseli platit za nové. Snažíme se využívat i jiné formy dopravy, ale i ty se stávají čím dál dražšími.
Co je v dnešní době vlastně levné? To je otázka, na kterou hledám odpověď marně. A když mi v poštovní schránce přistála ta složenka na čtyřnásobnou daň z nemovitosti, něco ve mně se zlomilo. Pocit bezmoci a frustrace mě sevřel u srdce. Člověk si pak zoufale říká: kdy už konečně stát uvidí tu dřinu obyčejných lidí? Kdy pochopí, že se celý život snažíme něco po sobě zanechat, zabezpečit své rodiny, a místo podpory cítíme jen neustálé tahání za peněženku? Kdy se dočkáme toho, že naše poctivá práce a snaha nebudou trestány čím dál vyššími a nesmyslnějšími poplatky? Bojím se, že v tomhle neúprosném kolotoči zdražování a navyšování daní je tahle prostá touha po spravedlivějším přístupu státu jen zbožným přáním kdesi v nedohlednu.
