Článek
Honza a Petr byli kamarádi od školky. Společně prožili první zlomené srdce, první opilecký výstup i první pokus o podnikání, který skončil fiaskem s prodejem „zaručeně pravých“ hodinek Rolex z tržnice.
Když se Honza oženil s krásnou Markétou, Petr nemohl chybět jako svědek. Na svatbu se náležitě připravil, vyleštil boty, vyžehlil košili a dokonce si nacvičil i dojemný proslov, který ale raději nechal v kapse pro strýčka Příhodu.
Svatba probíhala v malebném penzionu za městem, slunce svítilo, ptáčci zpívali a Markéta v bílých šatech vypadala jako z pohádky. Petr se statečně držel protokolu, pomáhal ženichovi s nervozitou, doléval hostům víno a dokonce si i zatančil s tetičkou z druhého kolena, která měla evidentně ráda mladé muže. Večer se zábava rozjela naplno, kapela hrála hity osmdesátek, parket se hemžil tančícími páry a Honza s Markétou zářili štěstím. Petr se bavil, popíjel pivo a vesele klábosil s ostatními svatebčany. Kolem půlnoci, když už většina hostů začínala být lehce pod vlivem, se Petr nenápadně vytratil. Nikdo si toho zpočátku nevšiml, mysleli si, že si šel zakouřit nebo si odskočil na toaletu. Jenže čas plynul a Petr se nevracel. Honza se začal trochu znepokojovat, přece jen byl jeho svědek a měl s ním ještě rozkrájet svatební dort. Ale pak si řekl, že Petr je dospělý a určitě se někde baví. Svatba pokračovala dál bez něj.
Uplynul den, pak další a po Petrovi jako by se slehla zem. Honza s Markétou si užívali líbánky a Petrova nepřítomnost jim sice vrtala hlavou, ale nechtěli si tím kazit novomanželské štěstí. Po týdnu se novomanželé vrátili domů a hned druhý den jim u dveří zazvonil Petr. Vypadal poněkud unaveně, ale na tváři mu hrál široký, záhadný úsměv. Honza na něj vyčítavě pohlédl: „Kde jsi proboha byl? Zmizel jsi ze svatby jako pára nad hrncem a týden se neozval!“ Petr se opřel o futro dveří a s tajemným výrazem v tváři řekl: „Víš, Honzo, ta tvoje svatba… ona měla takovou zvláštní atmosféru.“ Honza nechápavě zamrkal: „Zvláštní atmosféru? Myslíš tu kýčovitou výzdobu nebo tu tetu, co mi pořád šlapala na nohy při polce?“ Petr zavrtěl hlavou: "Ne, ne, něco jiného.
Hned jak jsem vyšel ven, abych si zakouřil, potkal jsem jednu ženu." Honza si povzdechl: „Aha, takže v tom to vězí. Sbalil jsi nějakou svatebčanku a týden jste si užívali?“ Petr se zasmál: „Ne tak docela. Ona nebyla svatebčanka. Byla… zvláštní.“
Petr vyšel před penzion, aby si zapálil, a tam stála ona. Luna. Její dlouhé černé vlasy splývaly jako stíny noci a v pronikavých zelených očích se zračila tajemství vzdálených galaxií. Měla na sobě šaty, které se v měsíčním svitu vlnily jako noční obloha posetá hvězdami. Petr na ni nemohl spustit oči. Byla jiná, éterická, jako z jiného světa. Luna se na něj usmála a její úsměv byl jako záblesk padající hvězdy. Řekla mu, že necítila pozvání na svatbu, ale že ji sem přitáhla zvláštní, pulzující energie tohoto místa, energie lásky a spojení. Začali si povídat a Petr s úžasem zjišťoval, že Luna má neuvěřitelné znalosti o hvězdách, o nekonečném vesmíru a o skrytých silách, které hýbou naším světem. Její slova ho vtáhla do jiného rozměru, plného tajemství a zázraků.
Úplně zapomněl na hlučnou svatební zábavu uvnitř, na ženicha, na svou roli svědka. Když mu Luna s lehkým úsměvem navrhla krátkou procházku po okolí, Petr bez váhání souhlasil. V tu chvíli se pro něj svatba jeho nejlepšího kamaráda propadla do bezvýznamnosti.
Ta „krátká procházka“ se totiž proměnila v týdenní putování. Petr s Lunou se toulali po tichých lesních stezkách a rozkvetlých lukách, kde pod nohami šlapali vonící byliny. V noci spolu leželi pod hvězdnou oblohou a Luna mu vyprávěla o souhvězdích, o jejich dávných mýtech a o tom, jak náš malý svět souzní s obrovským vesmírem. Sbírali léčivé rostliny, které Luna znala jako své vlastní děti, a povídali si o prastarých rituálech a o magických kamenech ukrytých v zemi. Petr se cítil jako v jiném čase, v jiném prostoru, daleko od svatebního veselí a od svých běžných starostí. Luna mu ukazovala místa, kde prý ze země vyvěrá zvláštní, léčivá energie, a učila ho rozeznávat byliny podle jejich vůně a jemných nuancí v tvaru listů. Společně sledovali, jak se slunce noří za obzor a jak se na obloze rozsvěcují první hvězdy, a Luna mu k tomu šeptala staré legendy o nebeských tělesech. Petr byl okouzlen.
Ztratil pojem o čase, dny splývaly v magickou mozaiku zážitků. Až po týdnu, když Luna s náhlým pohnutím prohlásila, že musí jít dál, se Petr s trhnutím vrátil do reality a s hrůzou si uvědomil, že se Honzovi a Markétě vůbec neozval a že už jsou pravděpodobně zpátky z líbánek.
Honza s Markétou poslouchali Petrovo vyprávění s nevěřícnými výrazy v tváři. Znělo to jako úryvek z nějaké dávné legendy nebo z fantastického snu. „A ty jí tohle všechno věříš?“ zeptala se Markéta s mírnou dávkou skepse v hlase. Petr se na ni s klidným úsměvem podíval: „Věřím. Ten týden s ní byl… jiný. Cítil jsem se nějak hluboce propojený se světem kolem sebe, plný vnitřního klidu a nečekané energie. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažil.“ Honza si s údivem promnul bradu: „Takže kvůli nějaké tajemné ženě s vlasy jako noc a znalostmi hvězd jsi nechal svou roli svědka na mé svatbě a týden jsi se ani neozval?“ Petr sklopil zrak s lehkým náznakem lítosti: „Já vím, omlouvám se. Bylo to ode mě naprosto nezodpovědné. Ale v tu chvíli jsem prostě nemohl jinak. Něco silného mě k ní táhlo, něco, čemu jsem nedokázal odolat.“
Markéta si s povzdechem prohrábla vlasy: „No, hlavně že jsi se vrátil v pořádku. Ale příště bys mohl dát aspoň krátkou zprávu, ať víme, že jsi naživu.“ Honza se s úsměvem na tváři zasmál: „Jo, a příště si tu svou Lunu vezmi s sebou na rodinnou oslavu. Třeba nám taky poví něco o hvězdách místo těch trapných her, co vždycky vymýšlí teta Libuše.“ Petr se tajemně usmál: „Možná. Ale Luna je… nepolapitelná. Nikdy nevíš, kde se objeví příště a jestli se vůbec ještě někdy ukáže.“
Petrovo záhadné zmizení ze svatby se brzy stalo oblíbenou rodinnou historkou. Na každé oslavě se ho někdo s pobavením ptal, kde zrovna potkal svou éterickou Lunu. A Petr vždycky odpovídal s oním záhadným úsměvem, že to je jeho malé, osobní tajemství. Nikdo Lunu nikdy nespatřil a nikdo s jistotou nevěděl, zda si Petr celou tu neuvěřitelnou historku nevymyslel. Ale Honza s Markétou mu tak nějak věřili. Viděli na něm tu zvláštní vnitřní proměnu, tu neobvyklou energii a ten hluboký klid, který si z onoho týdne stráveného s Lunou přinesl. A i když Petrovo náhlé zmizení nebylo zrovna ukázkové, nakonec se z toho stala úsměvná historka, která s lehkou dávkou tajemna oživila každé rodinné setkání.
A co se stalo s Petrem a Lunou dál? To už zůstává zahaleno rouškou tajemství. Možná se Petr s Lunou ještě někdy setkali pod zářivou hvězdnou oblohou. Možná Luna byla jenom zhmotněním Petrovy skryté touhy po dobrodružství a po úniku z všední reality. A možná to byla skutečně tajemná bytost, která na krátký, magický týden vstoupila do jeho života, aby mu ukázala jiný, hlubší pohled na svět.
Jisté je jen jedno: Honzova svatba se díky Petrově nečekanému zmizení stala událostí, na kterou nikdo nikdy nezapomněl. A Petr se vrátil s úsměvem od ucha k uchu a s výmluvou, která pobavila všechny – a možná i na chvíli způsobila, že si někteří hosté potají googlili „hvězdné konjunkce“ nebo „léčivé byliny pro začátečníky“. A že i na svatbě nejlepšího kamaráda se může stát, že svědek na týden odletí na vlně okouzlení kamsi do astrálních výšin, aby se pak vrátil s historkou, u které si nikdo není jistý, jestli je vtipnější, nebo prostě jen… Petr.
