Článek
Já jsem si vždycky myslela, že to máme doma pod kontrolou. Děti jsou sice občas jako hurikán, ale pořád se to dalo zvládnout. Manžel je sice workoholik, ale aspoň víme, kde ho najdeme. A já? Já jsem přece ta klidná síla, matka rodu, která drží všechno pohromadě. No, myslela jsem si. Až do včerejška.
Včera se můj dvanáctiletý syn, říkejme mu třeba Matěj, objevil ve dveřích s krabičkou od bot. A z té krabičky se linulo takové to šustění, víte? To, co vám automaticky zrychlí tep a přiměje vás si v duchu přehrát všechna možná scénáře apokalypsy. A ten nejhorší z nich se mi začal promítat před očima. „Mami, podívej, co jsem si koupil!“ zaznělo. A já, v mém nefalšovaném klidném hlasu, který skrýval vnitřní paniku velikosti Ruska, jsem se zeptala: „Co to je, Matěji?“ A on, s tváří zářící nadšením, jako by objevil elixír mládí, vyndal z krabičky… křečka. Ne jen tak ledajakého křečka. Křečka, který vypadal, jako by právě utekl z nějakého tajného vědeckého experimentu. Obrovské, kulaté, chlupaté stvoření s očima jako korálky a nosem, který se neustále šmrdolil sem a tam, jako by vyhledával něco… něco, co u nás doma ještě nenašel. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že naše idylka je u konce.
První hodiny probíhaly v relativním klidu. Křeček, kterého Matěj pojmenoval „Boban“, se usadil v kleci, kterou jsme naštěstí měli po babiččině papouškovi. Klec byla dost velká, Boban v ní pobíhal jako malý terorista, hlodal si kolečko a občas se na nás podíval s takovým tím křeččím pohledem, který říká: „Já vím, že jste mi dali klec, ale brzy budu mít celý dům.“ A já jsem to věděla. Cítila jsem to v kostech. Včera večer jsme se usadili k televizi, a Boban byl samozřejmě tématem číslo jedna. Matěj mi s nadšením vyprávěl o tom, jak je Boban chytrý, jak ho už naučil lézt po prstech a jak se na něj prý dokonce usmívá. A já jsem si jen tak pro sebe mumlala, že křečci se neusmívají, křečci jenom žerou a dělají bordel. A můj manžel, který se konečně dostal z práce, jen tak suše poznamenal: „Hlavně ať nám nevyskočí z klece, jinak máme doma víc než jen děti.“ V tu chvíli jsem se na něj podívala s takovým tím vražedným pohledem, který říká: „Nezakřikni to, ty troubo.“ Ale už bylo pozdě. Osud se začal psát.
Ráno, když jsem se probudila, v nose mi zavonělo… něco. Nebo spíš nezavonělo. V domě panovalo to ticho, co mi vždycky naježí chlupy na rukou. Žádné známé šustění zpoza klece, žádné vrzání kolečka. Žádné zkrátka nic, co by naznačovalo přítomnost našeho nového chlupatého spolubydlícího. Vstala jsem a šla zkontrolovat Bobana. A v tu chvíli mi to došlo. Stalo se přesně to, čeho jsem se celou dobu obávala. Klec byla prázdná. Připadala jsem si jako hlavní hrdinka v nějakém béčkovém hororu. Studený pot mi stekl po zádech a já jsem si uvědomila, že to, co se u nás doma teď odehrává, už není žádná komedie. Je to boj o přežití. A my jsme prohrávali.
Vzbudila jsem manžela. „On utekl!“ vyjekla jsem. A manžel, který je ranní ptáče jen v případě, že se jedná o pracovní schůzku, se na mě podíval s nechápavým výrazem. „Kdo utekl?“ „Boban! Křeček! Není v kleci!“ A v tu chvíli jsem viděla, jak se mu v očích objevil ten samý panický výraz, který jsem měla já. Protože manžel, na rozdíl ode mě, si velmi dobře uvědomoval, co to znamená. Křeček v domě. Křeček, který se může dostat kamkoli. Křeček, který může sežrat cokoli. Vzbudili jsme Matěje, který byl samozřejmě v šoku. Jeho milovaný Boban, jeho křeččí kamarád, byl pryč. A tak začal náš lov.
Začali jsme systematicky prohledávat dům. Každý roh, každou skříň, každou skulinu. Manžel se plazil pod postelemi, já jsem kontrolovala knihovnu, Matěj prohledával pod gaučem. Všichni jsme byli vyzbrojeni baterkami a s očima na šťopkách, jako by se jednalo o hledání nějakého vzácného artefaktu. A mezitím jsme začali nacházet stopy. První stopa byla u Matějovy postele. Malá hromádka pilin a rozkousaná tužka. Matěj si jí vůbec nevšiml. A já jsem si uvědomila, že Boban je nejenom uprchlík, ale taky vandal. Druhá stopa byla v kuchyni. Rozkousané balení sušenek a jedna malá, ale dokonale kulatá díra v rohu sáčku s brambůrky. Manžel se na mě podíval s takovým tím výrazem, který říká: „Takže teď už vím, kdo nám krade jídlo.“ A já jsem jenom pokrčila rameny. Aspoň víme, že se Boban má k světu. Třetí stopa byla v obývacím pokoji. Rozžvýkaný roh ovladače od televize. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že se Boban snaží ovládnout nejenom náš dům, ale i naši zábavu.
Co bude dál? Bude nám krást kreditky a objednávat si jídlo z Woltu? Když už jsme byli na pokraji zoufalství, a Matěj už pomalu začal propadat depresím z toho, že se jeho milovaný Boban nikdy nenajde, stala se malá zázračná událost. Můj druhý syn, desetiletý Honzík, který do té doby celou situaci jenom pobaveně sledoval z bezpečné vzdálenosti, se najednou přihlásil o slovo. „Já vím, kde je Boban,“ řekl. A my všichni, se zatajeným dechem, jsme se na něj podívali. Byla v tom naděje. Naděje, že náš dům zase získáme zpátky. „On je v mém pokoji,“ řekl Honzík. „Pod postelí. A snědl mi všechny bonbóny.“ A v tu chvíli se nám všem ulevilo. Ulevilo se nám, že se Boban našel. Ulevilo se nám, že se nám podařilo lokalizovat nepřítele. A ulevilo se nám, že už ho konečně můžeme vrátit zpátky do klece. A tak jsme se vydali do Honzíkova pokoje. Pod postelí se skutečně skrýval Boban. Obklopený obaly od bonbónů, vypadal spokojeně a trochu unaveně. Když jsme ho zvedli, zdál se být ještě o něco tlustší než včera.
A já jsem si uvědomila, že tenhle křeček má v sobě víc než jenom pud sebezáchovy. Má v sobě taky velkou lásku k sladkostem. Takže, Boban je zpátky v kleci. Klec je teď zabezpečená tak, že by z ní neutekl ani Houdini. A my jsme se z celé té situace poučili. Na rovinu? Tyhle chlupaté potvory jsou chytřejší, než si myslíte. Opravdu, jejich mazanost je něco, co by se mělo vyučovat na univerzitách. Další věc? Nikdy nepodceňujte schopnost křečka sežrat cokoli, co mu přijde pod ruku. A to myslím doslova. A pak je tu ta nejtěžší lekce: Děti jsou občas k nerozeznání od malých křečků. Taky žerou všechno, co jim přijde pod ruku, a dělají nepořádek. Ale aspoň je můžeme zavřít do jejich pokojů. Křečka ne. A poučení číslo čtyři: I když to zní jako noční můra, taková křeččí apokalypsa má i svá pozitiva. Aspoň jsme si protáhli tělo, prohledali dům a zjistili, co všechno máme pod postelí. A taky jsme se zasmáli. I když ten smích byl trochu hysterický. Teď už jenom zbývá zjistit, kolik cukru Boban snědl, a jestli z toho nebude mít cukrovku. A taky, jestli nám nesežral i zbytek zásob jídla, které jsme si schovávali na horší časy. Protože po téhle zkušenosti už vím, že horší časy mohou nastat kdykoli. A v hlavní roli může být třeba i křeček. Takže držte nám palce.
A pokud se u vás doma někdy objeví křeček, buďte připraveni. Protože nikdy nevíte, co všechno se může stát. A co všechno sežere. A co všechno rozkouše. A kam se schová.
