Článek
Znáte to, ty chvíle, kdy se díváte na své dítě a srdce vám přetéká hrdostí. Vidíte ho, jak s nadšením kope do míče na zahradě, s jiskrou v oku sleduje fotbalové přenosy a sní o tom, že jednou bude jako jeho idol. A pak přijde den, kdy se ten malý fotbalista posadí vedle vás a s vážnou tváří vám řekne: „Mami, tati, já už na ten fotbal nechci.“
Zprvu vás to možná zaskočí. V hlavě vám proběhne tisíc otázek. Proč? Co se stalo? Vždyť fotbal miloval! Možná si vzpomenete na všechny ty hodiny strávené na trénincích, na promrzlé sobotní dopoledne na zápasech, na tu radost, když dal gól. A teď tohle?
Můj syn, Honzík, byl do fotbalu blázen od malička. První slova nebyla máma a táta, ale „góóól“. Sousedovic kluky honil po hřišti s o hlavu větším míčem a představoval si, že je kapitánem národního týmu. Když mu bylo šest, s nadšením jsme ho přihlásili do místního fotbalového klubu. Chodil tam s radostí, vyprávěl o spoluhráčích, o trenérovi, o tom, jak se mu povedla klička nebo jak krásně chytil brankář soupeře střelu.
A pak, z ničeho nic, přišla ta věta. „Mami, já už tam nechci.“ Seděli jsme u večeře a Honzík to prostě vypustil. Žádné vysvětlení, žádné slzy, jen tenhle strohý oznam. Přiznám se, zaskočilo mě to. Automaticky mi naskočily otázky, jestli se něco nestalo, jestli ho někdo nešikanuje. Ale Honzík jen krčil rameny a opakoval, že už ho to prostě nebaví. Po prvotním šoku přišla zvědavost. Chtěla jsem vědět, co se za tím skrývá. Nenaléhala jsem, nevyptávala se hned. Počkala jsem, až sám bude chtít mluvit.
A jednoho večera, když jsme si četli před spaním, se ke mně přitulil a potichu řekl: „Víš, mami, oni si mě tam moc nevšímají. Snažím se, běhám, ale trenér pořád chválí jenom ty nejlepší. A kluci taky. Když dám gól, nikdo nic neřekne. Jenom když něco zkazím, hned se na mě koukají.“ Jeho slova mě zasáhla. Najednou jsem si uvědomila, že jsem se tak soustředila na jeho fotbalovou kariéru (v dětských představách samozřejmě), že mi uniklo to podstatné – jeho pocity. Viděla jsem jen ten vnější obraz, tu radost z hry, ale neviděla jsem, co se děje uvnitř.
Honzík mi pak vyprávěl, jak se cítí přehlížený. Jak se snaží na tréninku, jak se raduje z každého povedeného zákroku v bráně (chvíli chytal), ale nikdo to neocení. Mluvil o tom, jak kluci mezi sebou mají svoje „hvězdy“, kterým se tleská za každý dotyk s míčem, zatímco on je jen ten „někdo další“.
V tu chvíli mi došlo několik věcí. Zaprvé, dětský sport by měl být především o radosti a o pohybu, ne o tlaku na výkon. Zadruhé, děti vnímají mnohem citlivěji, než si my dospělí často myslíme. A zatřetí, komunikace je klíčová. Měla jsem se ho ptát dřív, zajímat se o jeho pocity nejen po zápasech, ale i po trénincích. Co teď? Nechala jsem Honzíka, ať se rozhodne sám. Netlačila jsem ho, nepřemlouvala. Řekla jsem mu, že jeho rozhodnutí respektuji a že ať už se rozhodne jakkoli, budu ho podporovat. Bylo vidět, jak mu spadl kámen ze srdce.
Samozřejmě, trochu jsem smutná byla. Ten čas strávený spolu na hřišti mi bude chybět. Ale víc než to si přeji, aby byl Honzík šťastný. A pokud ho fotbal v tuhle chvíli nenaplňuje, nemá smysl ho do ničeho nutit. Začali jsme se spolu bavit o jiných aktivitách. Zkusili jsme plavání, Honzíka zaujalo lezení na umělé stěně a teď chodí na kroužek deskových her. Vidím, že je spokojenější. Našel si nové kamarády, baví ho to a já mám radost, když vidím jeho nadšení.
Tato zkušenost mě naučila několik důležitých věcí. Především to, že bychom měli naslouchat svým dětem a brát vážně jejich pocity, i když se nám zdají malicherné. Měli bychom se zajímat o to, co prožívají, nejen o to, jaké mají výsledky. A měli bychom si uvědomit, že dětský sport by měl být především zábava a příležitost k rozvoji, ne stresující soutěž. Možná se k fotbalu Honzík ještě někdy vrátí. Možná ne. Ale vím, že teď je důležitější, aby dělal to, co ho baví a naplňuje. A já budu stát při něm, ať už si vybere jakoukoli cestu. Protože největší gól, který chci pro své dítě dát, je jeho štěstí. A to je cennější než jakákoli trofej.
A co vy? Setkali jste se s podobnou situací? Jak jste ji řešili? Podělte se o své zkušenosti, možná tím pomůžete i dalším rodičům, kteří právě řeší dilema, co dělat, když dětský sen ztratí lesk. Protože v tomhle nejste sami. A někdy je nejtěžší přiznat si, že to, co jsme pro naše děti vysnili my, nemusí být to, co si přejí ony samy.
To je v pořádku. Důležité je jít dál a hledat společně to, co jim přinese radost a naplnění. A to je přece ten nejlepší výsledek, nemyslíte?
