Článek
Už pár dní předem jsem se nemohla dočkat. Můj syn, ten můj kluk ušatý, jak mu občas s láskou říkám, slíbil, že přijede na víkend. Víte, už to není žádný capart, vyrostl z něj skoro dvoumetrový chlap, má svůj život, svou práci, své starosti. O to víc si cením každé chvilky, kdy si na starou mámu udělá čas. Představovala jsem si, jak si v sobotu ráno společně vychutnáme tu jeho oblíbenou bábovku, kterou peču jen pro něj. Jak si u kávy popovídáme o všem, co se za ten týden událo. Jak třeba v neděli vyrazíme na procházku do lesa, kde si vždycky tak krásně pročistíme hlavu. Plánovala jsem, co dobrého mu uvařím k obědu, jaký film si večer pustíme. Zkrátka, těšila jsem se na ten náš společný čas.
A pak zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo radostí. Otevřela jsem dveře a tam stál on, můj syn. Vysoký, usměvavý, s taškou přehozenou přes rameno. Objali jsme se, tak nějak pevněji, než obvykle. „Ahoj mami,“ řekl a jeho hlas zněl tak nějak… spěšně. „Ahoj, zlato! Pojď dál, už jsem se na tebe moc těšila,“ vyhrkla jsem a s úsměvem ho vtáhla dovnitř. Jenže ten jeho spěch se ukázal být skutečný. Sotva si sundal boty, už se rozhlížel po předsíni. „Mami, prosím tě, můžu ti tu nechat tohle prádlo? Nestíhám ho doma vyprat a tady máš přece tu super pračku.“ No jasně, že mohl. Co bych pro něj neudělala? Vzala jsem si od něj tu tašku, která byla nacpaná až po okraj. Samé tmavé věci, ponožky, trička, mikiny. „Žádný problém, hoď si věci do koupelny, já to pak roztřídím a pustím pračku.“ Syn si oddechl. „Díky, jsi zlatá.“
A pak se podíval na hodinky. „Mami, víš co? Já se asi moc dlouho nezdržím. Mám ještě něco neodkladného a musím být odpoledne zase pryč.“ Zůstala jsem stát jako opařená s tou jeho taškou v ruce. „Jak to? Vždyť jsi říkal, že přijedeš na víkend…“ V jeho očích se mihlo něco jako lítost, ale hned to zmizelo. „No jo, říkal. Ale víš, jak to je. Práce, povinnosti… něco mi do toho vlezlo. Ale slibuju, příště přijedu na celý víkend, jo?“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíc normálně. „Dobře, zlato. Takže si ani nedáš oběd?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, nestíhám. Musím fakt jet. Ale moc děkuju za to prádlo. Ahoj!“ A než jsem se nadála, už ho nebylo. Slyšela jsem jen zabouchnutí dveří a ticho. Takové to zvláštní ticho, které nastane, když něco skončí dřív, než vůbec pořádně začalo.
Stála jsem tam s tou jeho taškou plnou špinavého prádla a cítila se tak nějak… prázdně. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem ho viděla, i když jen na chvilku. Na druhou stranu mě mrzelo, že ten náš plánovaný víkend se rozplynul jako pára nad hrncem. Položila jsem tašku na zem a šla si uvařit kávu. Sedla jsem si k oknu a dívala se na zahradu. Slunce svítilo, ptáci zpívali a vzduch voněl jarními květy. Všechno bylo tak nějak v pořádku, jen ten můj vnitřní pocit byl trochu rozladěný. Přemýšlela jsem o tom, jak se ty časy mění. Když byl syn malý, těšil se na každý víkend u babičky a dědy. Všechno bylo dobrodružství, každá maličkost radost. Teď má svůj vlastní svět, své vlastní plány a já se musím s tím smířit.
Nechci se litovat. Jsem ráda, že ho mám, že je zdravý a že si na mě občas vzpomene. I ta jeho rychlá návštěva s prádlem na vyprání je vlastně svým způsobem projev důvěry. Ví, že se o něj postarám, i když zrovna nemá čas. A to prádlo? No co už. Aspoň budu mít co dělat. Pustím pračku, pověsím prádlo na šňůru a pak si udělám ten svůj oblíbený čaj. A třeba si k němu nakonec upeču i ten zákusek, na který jsem včera dostala chuť. Sama pro sebe. Protože i já si zasloužím trochu radosti, i když ten víkend nedopadl tak, jak jsem si představovala. A víte co je na tom všem nejlepší? Že vím, že příště už to snad vyjde. Že ten slíbený víkend jednou přijde. A já budu zase připravená, s bábovkou na stole a s otevřeným srdcem. Protože mateřská láska je trpělivá a vždycky plná naděje. A i když mi syn přijel jen na otočku s hromadou špinavého prádla, vím, že někde hluboko v srdci ví, že tady má vždycky svůj domov a někoho, kdo na něj s láskou myslí. A to je přece to nejdůležitější, nemyslíte?
A teď už půjdu dát to prádlo do pračky. Třeba mi ta vůně aviváže připomene toho mého kluka, i když tu zrovna není. A kdo ví, třeba se příště zdrží o pár minut déle. Člověk nikdy neví, co život přinese. A já se na to těším. Na ty malé radosti i na ty nečekané návštěvy. Protože život je přece o těchhle obyčejných okamžicích, které si pak v paměti hřejeme jako ty nejvzácnější poklady.
