Článek
Ten den visel ve vzduchu jako hustá mlha před bouřkou. Blížil se a já cítila, jak se mi v břiše svírá zvláštní uzel nervozity, smíšený s natěšeným očekáváním a špetkou čiré paniky. Ne, nešlo o žádnou důležitou pracovní prezentaci, ani o zkoušku, ze které by se mi potily dlaně. Můj malý kluk, moje radost, moje všechno, se měl poprvé vydat na dobrodružnou cestu do světa předškoláků.Moje mateřské srdce tlouklo snad tisíckrát silněji než to jeho. Dodnes si pamatuji to ranní ticho, které u nás doma panovalo. On, obvykle ranní čertík s hlavou plnou otázek, si tiše šoupal autíčkem po koberci a občas na mě nenápadně mrknul, jako by mi chtěl dodat odvahu. Já jsem lítala po bytě jak střelená husa.
Batoh jsem kontrolovala snad po dvacáté – náhradní tepláčky, oblíbený plyšák, lahvička s pitím, balíček kapesníků… Měla jsem pocit, že kdybych tam mohla propašovat i malou polní kuchyň a lékárničku první pomoci, ani bych nemrkla. S každou minutou, která nás dělila od školní brány, se moje vnitřní panika stupňovala. V hlavě mi běžely ty nejčernější scénáře. Co když se mu tam nebude líbit? Co když bude plakat tak, že ho nebudou moct utišit? Co když si mezi těmi cizími dětmi připadne jako malý ztracený kosmonaut? Co když mu paní učitelka bude připadat jako přísná čarodějnice z pohádky? Moje fantazie malovala katastrofické obrazy, které by strčily do kapsy i ty nejnapínavější thrillery.
Když jsme konečně stanuli před tou barevnou budovou, moje nohy se proměnily v gumové hadice a v krku jsem měla knedlík, který by spolkl i slona. On, můj malý hrdina s jiskrou v oku, se na mě podíval a s takovou samozřejmostí, až mi to vyrazilo dech, prohlásil: „Mami, neboj, já to tam zvládnu jako rytíř!“ V tu chvíli mi došlo, jak směšná vlastně jsem. Tady stojím já, dospělá ženská, která by měla být pro své dítě pevnou skálou, a třesu se jak list na stromě, zatímco on vyzařuje klid a odhodlání hodné zkušeného cestovatele.
V šatně to proběhlo překvapivě hladce. Sám si sundal botičky, s očima navrch hlavy si prohlížel barevné obrázky na zdi a dokonce se s malou blonďatou holčičkou podělil o svého oblíbeného lvíčka. Já jsem se snažila vypadat co nejvíc v pohodě, s nonšalantním úsměvem na rtech, ale uvnitř mě se praly dva protichůdné pocity – obrovská úleva, že to jde takhle hladce, a zároveň palčivá touha ho okamžitě vzít do náruče a utéct s ním někam na pustý ostrov, kde by byl jenom můj. Loučení přišlo rychle a nečekaně bezbolestně. Dal mi mokrou pusu na tvář, zamával malou ručičkou a s úsměvem, který mi rozzářil celý den, se vydal za paní učitelkou. Já jsem tam stála jako zkamenělá a sledovala, jak jeho malá postavička mizí za dveřmi třídy. V tu chvíli se mi do očí vloudily slzy. Ne slzy smutku, to ne. Spíš to byly slzy dojetí a takového zvláštního uvědomění si, jak ten můj malý zázrak neuvěřitelně rychle roste a jak se pomalu, krůček po krůčku, pouští mé mateřské sukně. Cesta domů se vlekla jako nekonečný had a byt mi připadal nezvykle tichý. Najednou mi chybělo jeho neustálé žvatlání, jeho nakažlivý smích, jeho tisíc a jedna zvídavá otázka. V srdci jsem cítila zvláštní prázdnotu. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem si potichu stěžovala, že nemám ani pět minut pro sebe, a teď, když jsem tu vzácnou chvilku konečně měla, jsem si s ní najednou nevěděla rady.
Ten první den ve školce nebyl zkouškou pro mého syna, ale pro mě. Musela jsem se poprat se svým vlastním strachem a úzkostí, abych mu mohla být tou pevnou oporou, kterou potřeboval. Bylo to pro mě jako skok do neznáma, uvědomění si, že ho nemůžu držet pod křídly navždy, že ho musím s láskou a důvěrou pustit do světa, i když mi to trhá srdce. A vím, že tohle pouštění bude jednou z nejtěžších, ale zároveň nejkrásnějších věcí, které jako máma musím zvládnout.
Zvládli jsme to oba. On si ve školce našel nové kamarády, jeho hlavička nasává nové vědomosti jako houba a každý den se tam těší na další dobrodružství. A já? Já se pomalu učím, že můj malý chlapeček už není jenom moje malé miminko, že má svůj vlastní pulzující svět, který musím s respektem a láskou podporovat. A i když mě občas přepadne stesk po těch časech, kdy jsem ho mohla chovat v náručí a chránit před vším zlým, jsem nesmírně pyšná na to, jaký z něj roste úžasný, samostatný kluk.
Takže, milé maminky a tatínkové, pokud vás brzy čeká podobná chvíle loučení u školní brány, pamatujte, že je naprosto v pořádku cítit nervozitu. Ale věřte svým dětem. Ony v sobě často skrývají mnohem víc síly a odvahy, než si my, jejich starostliví rodiče, dokážeme představit. A i když vám srdce bude bušit jako splašený zvon, usmějte se na ně a dejte jim najevo, že jim bezmezně věříte. Protože to je ten nejcennější dárek, který jim můžete dát. A možná, jen možná, to zvládnete s o něco větším klidem, než se to povedlo mně. Ale i ta moje mateřská tréma stála za ten nepopsatelný pocit štěstí, když vidím svého syna s rozzářenýma očima, jak se s nadšením pouští do objevování světa za zdmi školky.
